Vypadá jako obří loď, ale nikam nepluje. V ruském arktickém přístavu Pevek už šest let v ostrém provozu funguje zařízení, které může být jedním z nejzajímavějších experimentů současné jaderné energetiky. Akademik Lomonosov je de facto jakýsi malý modulární reaktor (SMR) na vodě a Rusko už mezitím připravuje jeho nástupce.
Na první pohled to není nic, co by připomínalo elektrárnu Temelín. Žádná obrovská chladicí věž, žádné kilometry potrubí ani rozsáhlý areál kolem betonem zalitého reaktoru. Jen 144 metrů dlouhý a třicet metrů široký ponton zakotvený v přístavu na Čukotce.
Uvnitř jsou přitom dva jaderné reaktory KLT-40S vyrobené původně jako pohon pro jaderné ponorky. Každý z nich má hrubý elektrický výkon pětatřicet megawattů, dohromady tedy sedmdesát megawattů. Zařízení zároveň dodává teplo. Do elektrické sítě bylo připojeno v prosinci roku 2019 a komerční provoz zahájilo v květnu 2020.
Pevek není místo, kde by dávalo velký ekonomický smysl stavět klasickou velkou elektrárnu. Město leží na severovýchodním okraji Ruska, v jednom z nejodlehlejších regionů země. Elektřinu a teplo zde z historického hlediska dlouhodobě zajišťovaly mimo jiné starší jaderný a uhelný zdroj.
Po jejich dosloužení politici rozhodli o výstavbě nové malé jaderné elektrárny. Ta však nevznikala tady, ale v malé, tisíce kilometrů vzdálené loděnici. Tedy hlavně její trup s kapitánským můstkem a palubou, na kterou byly naloženy jaderné technologie a loď se tak mohla vydat za hranice polárního kruhu k Pevku, kde by měla vyrábět elektřinu minimálně po čtyři dekády.
Lomonosov nicméně není jadernou lodí ve smyslu, v jakém ji běžně chápeme. Nemá jaderný pohon, nemá vlastně žádný svůj pohon, jejím úkolem je jen tiše stát a hlavně nepřetržitě vyrábět v Arktidě tolik potřebnou elektřinu a teplo. Je to v zásadě jaderná elektrárna umístěná na plovoucí platformě.
Plovoucí jaderná elektrárna přitom splňuje stejné bezpečnostní předpisy jako velké pozemní bloky, navíc ale musí být připravena i na rizika spojená s námořním provozem.
Akademik Lomonosov není jen první plovoucí jadernou elektrárnou, ale také prvním komerčně funkčním malým modulárním reaktorem na světě. A jeho zdejší umístění není náhodné, naopak naznačuje, kde by SMR mohly mít v budoucnu největší uplatnění – v odlehlých oblastech daleko od civilizace.
Velkou výhodou je, že do odlehlého místa není nutné vozit každý rok obrovské objemy uhlí či jiného paliva. Jednou tam dopravíte celý energetický zdroj a jaderné palivo doplňujete v několikaletých intervalech.
A nejde jen o elektřinu. Lomonosov dodává také teplo pro Pevek. Právě kombinace výroby elektřiny a tepla může být pro podobně izolovaná města důležitější než samotný počet megawattů. A co víc, má v sobě i zařízení, které dokáže jaderné teplo využít k odsolování mořské vody.
Klasická jaderná elektrárna je obrovský stavební projekt. Potřebuje konkrétní lokalitu, rozsáhlou infrastrukturu, chlazení, silniční a energetické napojení a řadu let výstavby. Plovoucí elektrárna může část tohoto problému obejít. Vyrábí se jako jeden celek a na místo určení se dopraví po vodě.
World Nuclear Association právě možnost sériové výroby v loděnicích a menší potřebu infrastruktury na místě označuje za jednu z hlavních potenciálních výhod plovoucích jaderných elektráren, a Lomonosov proto zřejmě nemusí zůstat jen ruskou kuriozitou.
Podobný princip může dávat smysl pro vzdálené těžební projekty, ostrovy, arktická města nebo průmyslové podniky, které potřebují stabilní zdroj energie a zároveň mají poměrně malou a řídkou elektrickou síť.
Nejdůležitější na Lomonosovovi je možná právě to, že už nejde o experiment na papíře jako u jiných SMR, o kterých se zatím stále jen mluví.
Podle databáze World Nuclear Association dodal jeden z jeho reaktorů v letech 2020 až 2025 stovky gigawatthodin elektřiny, přičemž v roce 2024 dosáhly dodávky téměř 145 gigawatthodin.
Letos v srpnu dorazila na Čukotku nová dodávka jaderného paliva pro první reaktor. První výměna paliva na tomto bloku proběhla v roce 2023, u druhého reaktoru v roce 2024. Další výměna druhého bloku je plánována na rok 2027.
Rusko tak už nezískává pouze zkušenost s jednou elektrárnou, ale sbírá i data z reálného provozu, která jsou ve světě ojedinělá.
Skutečnost, že lze jaderný zdroj vyrábět v podstatě jako loď, odtáhnout ho do místa, kde je potřeba elektřina, a tam ho provozovat desítky let, mění pravidla hry ze „lze ho postavit?“ na „za kolik a kde se vyplatí ho umístit?“.
Akademik Lomonosov je zatím jediný svého druhu v komerčním provozu, a právě proto je jedním z nejzajímavějších jaderných projektů současnosti, který navíc vznikl díky ledoborcům.
