Uznávaná expertka na robotiku a umělou inteligenci Růžena Bajcsy se i v důchodu věnuje vědě. Americká vědkyně a bratislavská rodačka pracuje na projektu, který má za cíl ovládat robotické pomocníky pro seniory pomocí mozkových vln.
„Elektrody připevňujeme přímo na vlasy, což vytváří mnoho komplikací a ruchů, takže je to složité. Ale kdy mě nějaká komplikace odradila,“ usmívá se devadesátiletá vědkyně.
Do důchodu jste odešla přede dvěma lety, ale nezdá se, že byste se věnovala odpočinku.
To ne. Je pravda, že pomaleji chodím, při chození potřebuju hůlku a musím pravidelně cvičit. Syn mě kontroluje. Ale nemám důvod přestat pracovat, dokud mi mozek funguje.
Spolupracuji tady ve Filadelfii na Pensylvánské univerzitě s jednou mladou profesorkou, která mě nechává pracovat se skupinou jejích studentů. K výzkumu, který se zaobírá ovládáním robotů pomocí mozkových vln, jsme právě dokončili studii, kterou jsme odeslali na mezinárodní konferenci v Japonsku. Mám z toho velkou radost.
V čem je vaše řešení jiné?
Jiné týmy používají invazivnější metody – chirurgicky umístí elektrody přímo na mozek. To my dělat nechceme, takže jsme zvolili řešení příjemnější pro uživatele, ale s většími výzvami na přenos signálu.
Říkáte, že s projektem vám pomáhají studenti. Ráda spolupracujete s mladými lidmi?
Kromě toho, že jsem celý život dělala výzkum, jsem několik let učila. S mladými lidmi jsem teda nikdy neztratila kontakt a měla jsem štěstí na výborné studenty. Nejednou se mi stalo, že věděli víc než já. Když mladým řeknete, že se učíte vy od nich, ocení to. Společně se všichni posouváme vpřed.
Foto Martin Viazanko
Jste ambasadorkou ocenění ESET Science Award. Sledujete slovenskou vědu?
V rámci tohoto ocenění jsem víc pozorovatelkou, nedělám odborné posudky přihlášených. Asi mě trochu mrzí, že na Slovensku není víc talentů v digitálních technologiích. Zato však oceňuji úspěchy vědců v materiálové vědě, chemii a jiných odvětvích.
Podle mě to souvisí i s tím, že Československo mělo v této oblasti silnou tradici. Vzpomínám na profesora Jozefa Čabeku, zakladatele Výzkumného ústavu svářečského, který byl vizionářem ve své oblasti.
Nové materiály zajímají i robotiky, ne?
Určitě, vždy čekáme na nové a lepší materiály. Je to budoucnost a využití je mnohem horší. Občas tady ve Filadelfii zajdu na přednášku do vědeckého centra, v němž se zaobírají novými materiály pro zdravotnictví. Ty budou kompatibilní s lidskými tkáněmi a mohou posloužit jako nové druhy implantátů.
Tématem letošního ocenění ESET Science Award je Věda bez hranic. Myslíte si, že hranice ve vědě stále více padají?
Ano i ne. Není to přímočarý vývoj, například už v Habsburské monarchii vznikala vědecká centra jako Vídeň, Budapešť, Praha či Krakov, mezi nimiž vědci cestovali a měnili si poznatky, takže už kdysi dávno existovala v našem regionu tradice mezinárodní výměny vědeckých myšlenek.
Když však po válce komunisti zavřeli před světem dveře, a to se už týkalo i mojí migrace, najednou jsme mohli číst jen ruské odborné časopisy. Proto když jsem v roce 1967 přišla na Stanford, nestačila jsem se divit. Kromě toho, že jsem měla najednou k dispozici literaturu z celého světa, byla jsem taky v kontaktu s vědci z Itálie, Francie, Indie, Japonska…
Z východního bloku vás asi mnoho nebylo.
To ne. A nebylo to tím, že by nás ve Spojených státech nechtěli, ale zpoza železné opony nechtěli nikoho pustit. Báli se, že by se ti vědci už nevrátili. Lidé ze Států vyvíjeli i konkrétní aktivity na navázání spolupráce s Východem, můj mentor John McCarthy se například snažil navázat vztahy s Institutem pro teoretické počítačové vědy v Novosibiřsku.
Myslím si však, že příliv ruských vědců přišel až za éry Gorbačova. Jak je to teď momentálně, to celkem nevím. Mně teď především zajímá to, aby do Spojených států přicházelo víc vědců ze Slovenska a z Česka. Je to i jeden z cílů mojí cesty na Slovensko, která by se měla uskutečnit tento rok.
Jak toho dosáhnout?
Určitě je pro to potřeba vyčlenit nějaké finance. Ráda bych předestřela kompetentním lidem, že by to bylo v prospěch obou stran. Slovenští a čeští vědci by nemuseli absolvovat ve Spojených státech celé doktorandské studium. Mohli by ale dostat šanci dělat experimenty v USA, kde by měli k dispozici lepší infrastrukturu.
Na druhou stranu, pro Spojené státy by tato spolupráce byla taktéž přínosem, protože podle mě mají vědci ze střední Evropy jiný pohled na vědu a svět. Kdysi byla bariérou pro tyto spolupráce znalost angličtiny, ale mám pocit, že Slováci jsou dnes jazykově vybavenější.
Ružena Bajcsy s počítačem Ural |foto archiv Ruženy Bajcsy
Rád bych se vrátil k vašim vědeckým začátkům. Vzpomínáte si na moment, kdy jste poprvé v životě přišla do kontaktu s počítačem?
Asi si nevybavím konkrétní moment, ale vím, že to byl elektronkový počítač Ural 2. Moje vzpomínky se vážou hlavně k tomu, že tato obrovská mašina vydržela v provozu přibližně hodinu a potom se téměř vždy něco pokazilo. Jelikož jsem vždy pracovala na pozici techničky, bylo mojí úlohou chybu odstranit. Hodně jsem se při tom naučila, například to, jak pracovat s binárním kódem. To se běžně ve škole neučilo.
Šedesátá léta přinesla velký technologický pokrok, a i díky popkultuře se zdálo, že je všechno na dosah – lety na Mars, robotičtí pomocníci v domácnosti…
… no ti pomocníci dnes skutečně existují…
… ano, ale možná to trvalo o něco dýl, než si lidé v šedesátých letech mysleli. K tomu směřuje i moje otázka: o jakých technologiích jste si v šedesátých letech mysleli, že jsou na spadnutí, ale nakonec to s nimi bylo mnohem komplikovanější?
Pamatuji si, že jsme očekávali, že roboti budou brzy vyučovat. Vysvětlení učiva a odpovídání na často se opakující otázky studentů nám připadalo jako něco, co je možné zautomatizovat. Minimálně ve formě nějaké robotické učební pomůcky.
Opravdu to byla jedna z prvních věcí, která nás v souvislosti s roboty napadla. Stejně tak jsme viděli až příliš optimisticky příležitosti automatizace v ekonomických predikcích.
V jakém smyslu?
Výpočty, které provádějí ekonomové, nám přišly relativně jednoduché, například v porovnání s těmi, které počítají fyzici. Měli jsme pocit, že poměrně rychle se vyvine systém, který zoptimalizuje produkci zboží, přesunutí zdrojů a podobně. Že počítač bude spolehlivě simulovat situace na trhu. No, nakonec to tak jednoduché nebylo.
Vaším mentorem byl John McCarthy, jeden ze zakladatelů odvětví umělé inteligence. Zaobíral se už tehdy hrozbami, které s sebou AI přináší?
Ne. Já jsem se ho dokonce sama ptala. Důvodem bylo, že jeho koncept umělé inteligence byl jiný, než ho vnímáme dnes. Díky umělé inteligenci chtěl porozumět tomu, jak lidi přijímají informace z prostředí, v němž žijí, a jak se potom tyto informace reprezentují v našem mozku.
Ale tehdy jsme byli všichni velmi idealističtí, přemýšleli jsme hlavně nad tím, jak nám stroje pomůžou. John mi například vyprávěl, že snil o tom, že se mu jednou do kapsy vejdou police plné encyklopedií. To se povedlo, on byl skutečný vizionář a já jsem měla štěstí, že jsem mohla být jeho studentkou.
Kdy se tedy začalo mluvit o možných hrozbách umělé inteligence?
Změnilo se to až v osmdesátých a devadesátých letech s příchodem velkých společností, jako jsou Microsoft a Google. Tehdy se také začalo více mluvit i o rizicích. Zároveň se ukázalo, že v tomto odvětví jsou velké peníze. Nás na začátku nenapadlo, že by se na tom dalo dobře vydělat.
Dnes se rizika AI stala tématem, o němž nemluví jen odborníci, ale i široká veřejnost. Vyvolalo to humbuk kolem modulu ChatGPT. Co si o něm myslíte?
Je to technologie, která těží z levných paměťových zařízení, které vám dovolují skladovat obrovské množství dat. Velké soubory dat vám potom umožňují vytvářet nové kombinace. Jsem si jistá, že spousta podniků v tom vidí příležitost. S takovou technologií je však třeba zacházet velmi opatrně, protože tyto nové kombinace mohou být i ďábelské. Je to skutečné nebezpečí, protože tento stroj je stále hloupý.
Takže jste znepokojená?
Ano. Hlavně proto, že vidíme, jak je dnešní svět rozdělený. Za Napoleona to bylo, jako kdyby se dvě armády potkaly někde na poli a tam si všechno vyřešily. Dnes žijeme v propojeném sdíleném kybernetickém světě, takže konflikty se týkají mnohem většího počtu obyvatel. Dokonce i demokracie, která se spoléhá na voliče a jejich racionální rozhodování, je dnes proto v ohrožení.
A co vám dává v souvislosti s umělou inteligencí naději? Kde vidíte pozitivní uplatnění?
Upřímně si myslím, že umělá inteligence v kombinaci s fyzickými systémy přinese velkou pomoc stárnoucí populaci a invalidním důchodcům. I proto se dnes na tuto oblast zaměřuji. Mně se například hůře vstává ze židle, ale robot by mi s tím mohl pomoci tím, že by mi poskytl oporu, pak by mě držel za ruku a pomáhal mi udržet rovnováhu.
Samozřejmě i zde musíme být opatrní, abychom se s takovým robotem cítili bezpečně. Jelikož je mi devadesát let, tak si tato rizika vlastně zkouším sama na sobě.
V čem dalším by takový robotický asistent mohl starším lidem pomoci?
Dnes slýcháme o tom, že stále více starších lidí trápí samota. Je to způsobeno změnou způsobu života, jakým dnes žijeme. Dříve velké rodiny fungovaly společně, takže osamělost nebyla takovým problémem. Pak jsme si ale zvolili cestu větší individuální nezávislosti a osamělost je cenou, kterou za to platíme. Roboti nám s tím mohou částečně pomoci.
A protože do důchodu přichází generace, pro kterou jsou technologie již běžnou součástí života, budou takovou pomoc ochotnější přijmout. Samozřejmě to bude vyžadovat spoustu testování a přizpůsobování technologií, ale s tím, jak populace stárne, budou mít společnosti velké cílové skupiny uživatelů nových technologií, kteří tento pokrok ovlivní.
A co oblasti, jimiž se přímo nezabýváte? Kde ještě pomůže umělá inteligence?
Myslím, že také v zemědělství. Zatím měla mechanizace smysl na obrovských plochách, jako je Ukrajina nebo americký Středozápad. S novými technologiemi se agrokultura může zlepšit i v mnohem menších lokalitách.
Když se dnes ohlédnete zpět, nelitujete některého ze svých kariérních rozhodnutí?
Lituji asi jediného, a to, že jsem se v mládí neučila více matematiku. Později jsem se to snažila dohnat, zapsala jsem si více matematických kurzů než moji spolužáci, ale nestačilo to. Takže bych chtěla mladým lidem poradit, aby se matematice a fyzice věnovali co nejvíce, později jim to tak dobře nepůjde.
Která vlastnost je pro vědce důležitá?
Vždycky jsem byla zvědavá. Někdy si lidé mysleli, že jsem blázen, protože jsem šla cestou, kterou nikdo jiný nešel, ale já jsem chtěla objevit pravdu a často se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. To je také důvod, proč jsem nemohla zůstat v totalitní zemi. Komunisté se chovali jako takový staromódní otec, který vám říká, že jen on ví, co je pro vás nejlepší. Ale já jsem byla rebel a chtěla jsem si na všechno přijít sama.
Takže moje rada zní: Nemusíte kopírovat ostatní, stačí, když budete přemýšlet o tom, co je možné a potřebné. A potom si za tím jít. A musíte být prostě připraveni na to, že někdy to chce čas.
