Se stejnou vášní, s jakou aplikoval Fibonacciho posloupnost při analýze finančních trhů, teď Aleš Knupp prodává a prezentuje české umění. Ryzí byznys dokázal zkombinovat s psychologií a estetikou. A z žižkovského paneláku se přes Los Angeles dostal až ke galerii v centru Prahy. 

Přes velkou tyrkysovou skleněnou plastiku sleduji výlohou provoz v pražské Revoluční ulici, za mnou se mezi bílými zdmi mísí kresby Kupky nebo Lhotáka a Nižňanského plastiky s obrazy mladých českých umělců. Sedíme u malého dřevěného stolku v patře Knupp Gallery. Aleš Knupp tu realizuje další část své cesty od obchodování na burze k umění.

„Burza postrádá jakoukoli emoci. Člověk sice může vydělat spoustu peněz, ale stává se z něj skoro sociopat. Životní prostor je omezený na jednu místnost s pěti monitory a z peněz jsou najednou jen čísla,“ vrací se Aleš Knupp do doby, kdy ještě nebyl galeristou, ale spekulantem a místo obrazů sledoval grafy a akciové indexy.

Vystudoval Finance na VŠE a už na škole se začal zabývat využitím Fibonacciho posloupnosti při analýze finančních trhů. „Celé moje studium bylo v podstatě ryze analytické, ale mě vždycky zajímala i praktická psychologie. Takže jsem se snažil na trhy aplikovat jak analytiku, tak určité psychologické faktory,“ popisuje.

Graf si s vámi nepopovídá

Nabitý adrenalinem dokázal rychle vydělat, ale stejně rychle i dost ztratit. „Nějakou dobu mě to naplňovalo, ale postupně jsem začal postrádat větší interakci s lidmi. Graf si s vámi nepopovídá…,“ usmívá se.

A tak začal mixovat burzu s uměním. Vyrůstal v rodině, která měla k výtvarnu blízko, a i do svého bytu si rád pořídil několik obrazů, sošky Olbrama Zoubka či Igora Kitzbergera. „Párkrát jsem známým něco doporučil jako formu zajímavé investice,“ vypráví Aleš Knupp. „A postupně jsem zjistil, že mě to baví mnohem víc. Ryzí analytika mi začala připadat nudná, s uměním je spojený jiný styl života a já jsem chtěl poznávat zajímavé lidi a také podpořit mladé české umělce.“

Aleš Knupp | Foto Luboš Wišniewski

V roce 2013 otevřel svou první galerii na pražském Žižkově. Otec ho přesvědčil, že musí umění vystavit, pokud to s ním myslí vážně. I když přízemí paneláku úplně nenaplňovalo představy o estetickém prostoru, podařilo se mu tam uspořádat řadu zajímavých výstav. „Trh byl poměrně vyčerpaný po finanční krizi, která se táhla od roku 2008, takže se i prodeje uměleckých děl začaly hezky rozjíždět,“ popisuje šestatřicetiletý galerista.

Burza prohrála s obrazy

Tou dobou ještě přednášel o burzovním obchodování na konferencích, pořádal workshopy pro začínající investory a pořád sedával před grafy. Chtěl tím vydělat na podporu českých uměleckých nadějí. Kancelář měl hned za zdí galerie, jenomže když analyzoval trhy, neměl čas na zákazníky, a když naopak někomu u kávy zaujatě vyprávěl o obrazech a sochách, utíkaly mu na burze zajímavé obchody.

Umění tak dostalo definitivně přednost. Knupp přestěhoval galerii do industriálního prostoru v pražském Karlíně, využil své analytické myšlení a postupně vystavěl portfolio ze současných zajímavých autorů, kteří nebyli ještě tak známí, a z děl renomovaných matadorů, která měla k těm mladým přitáhnout pozornost. 

Nesleduje při tom trendy, razí si vlastní cestu. „Kdybych něco okoukával, aplikoval bych tím na sebe cizí modely chování, které pro mě nejsou přirozené. Je to podobné jako na burze – brokeři radí sledovat obchodníky, kteří dlouhodobě profitují, a inspirovat se jimi, ale já jsem vždycky posluchačům na přednáškách říkal, ať rozhodně nikdy nikoho nesledují. Pokud se budete řídit někým jiným, budete jeho mentální set-up aplikovat na svůj vlastní mozek. A to nemůže fungovat. Přicházíte o svoje vlastní přesvědčení a sebeurčení,“ vysvětluje svůj přístup k akciím i umění.

Estetika byznysu s uměním

V galerii dokáže poradit svým klientům, co se jim bude hodit do bytu nebo kanceláře, ale zároveň představit umění jako alternativní investici, která může ubránit hodnotu peněz před inflací a přinést i zajímavé zhodnocení. Ne vždy to musí být milionové obrazy od Kupky. Knupp většinou doporučuje kombinovat „jistotu“ známých autorů s díly současných nadějných a zároveň už na trhu etablovaných tvůrců. 

„Neprodávám umění jen kvůli marži. Já v podstatě strašně nerad pracuji s penězi, i když se kolem toho točí celý můj život. Do umění nelze nikoho tlačit, každý to musí hlavně cítit. Snažím se s klienty vybrat díla, která budou mít rádi doma, protože u nich vyvolají pozitivní emoce, budou je vzdělávat a budou mít vysokou estetickou hodnotu. Když chodíme po galerii, dávám jim zároveň logické argumenty, vysvětluji jim techniku autorů, proč je zastupuji, jakou mají historii a jaký potenciál v nich vidím,“ popisuje Aleš Knupp. 

Aleš Knupp

Vybrat by si měl sběratel i člověk, jenž právě vybral svoje stavební spoření a chce mít doma alespoň malý originál, stejně tak byznysmen, který už nemusí „drobné“ řešit, i analytik rozebírající cenu do posledního detailu. 

„Pokud koupíte dobrý kus umění, obohatí vás to a zároveň je to dobrá investice, reálná, hmatatelná. Virtuální investice do fondu nebo do akcií je sice likvidnější – akcie můžete jedním kliknutím zase prodat –, ale umění u mě vyhrává. Pocit, že vlastním tři akcie Applu, mě nezahřeje na srdci tak jako nádherná soška, která má příběh,“ dodává Knupp.

Z LA zpátky do Prahy

Sám umí jít do rizika, jeho projekty ukazují, že adrenalin mu pořád není cizí. Když v roce 2015 vyrazil do Ameriky, aby tam vystavil současné české umění, byla to podle něj sebevražda od A do Z. Ze Žižkova to vzal přes Karlín rovnou do LA. Prodal obraz, aby měl na letenku, a vyrazil vyjednávat. Nakonec nejenže uspořádal velkou výstavu v Santa Monice, zúčastnil se obřího veletrhu umění pár mil od Hollywoodu, ale dokonce otevřel v Downtownu Los Angeles první českou galerii na západním pobřeží USA.

Uspořádal pár dalších výstav, prodal několik obrazů, držel se skoro dva roky, pak však narazil na ostré americké lokty, jinou mentalitu i pravidla trhu. Nedokázal dlouhodobě ufinancovat extrémně drahý provoz a zároveň i s obrazy, sklem a sochami pendlovat mezi LA a Prahou, kde otevřel další malou galerii v centru.

„Výstavy v Americe byly krásné, měly úspěch, ale čas běžel moc rychle a tempo prodejů nerostlo tak rychle, jak by bylo potřeba. Kdybych se chtěl zařadit mezi plnohodnotné galeristy a vydobýt si tam silnější pozici, musel bych se do USA přestěhovat, proniknout mezi smetánku. Na to nebyl čas, nicméně to byla úžasná zkušenost,“ říká Knupp. Po dvou letech americkou odbočku uzavřel.

V Praze získal exkluzivní dvoupatrový prostor v Revoluční ulici a všechny svoje galerie do něj sestěhoval. Knupp Gallery našla své zákazníky a díky své poloze láká na české umění i řadu zahraničních investorů. Teď galerista čeká, jak rychle se mu po vynuceném uzavření zákazníci vrátí.

„Umění není něco, co nezbytně potřebujete, kupujete si ho hlavně proto, že si chcete udělat radost. Nefungují tu žádné byznysové modely, ale spíš faktor nahodilosti. To mi jako analytikovi trochu vadí. Nicméně každou sezonu máme výkyvy a naučil jsem se s tím žít. Jenomže současná situace je naprosto bezprecedentní. Musíme nyní o to víc pracovat, aby se lidé do galerie chtěli opět vrátit. Současné pády příliš sekuritizovaných fondů by měly paradoxně posunout vnímání umění jako logické součásti investičních portfolií díky jeho hmatatelnosti a hodnotové stálosti. Tímto směrem se snažím vést naše zákazníky de facto už léta.“