Byl-li to zázrak, stal se na nejlepším možném místě. A je jasné, kdo ho zařídil. Kníže Václav držel ochrannou ruku nad vlastní vinicí pod Pražským hradem, pro což neexistuje hmatatelný, nýbrž tekutý důkaz: víno ze Svatováclavské vinice patřící k Ville Richter nemělo vzhledem k okolnostem vůbec vzniknout, přesto bylo právě nalahvováno.
Že víno nemělo vzniknout? Vážně nemělo a souvisí to s předloňským dubnem. V tu dobu by se na modlení dali všichni vinaři v Česku, pokud by tím odvrátili katastrofu, při níž v důsledku dvou mrazivých nocí přišli o téměř celou úrodu.
Zkáza se nevyhnula prakticky nikomu, existovaly jen nepatrné výjimky. Jednou z nich byla právě vinice v úplném srdci Prahy, jež vznikla v desátém století společně s počátky zdejšího křesťanství. Jako by ji vskutku chránily přímluvy svatých, nejvíc samozřejmě ty od svatého Václava, vévody a patrona české země.
Je každopádně hezká představa, že právě proto nejstarší tuzemskou vinici minuly v dubnu roku 2024 teploty pod bodem mrazu. Minulo ji počasí, jež zdevastovalo až pětadevadesát procent viničních ploch v Čechách a tamějším vinařům způsobilo ztrátu přes dvě miliardy korun.
Takže zázrak? Jaroslav Hykl, který má Villu Richter, a tedy i Svatováclavskou vinici ve správě, nabízí prozaičtější důvod.
Podle něj je tu několik příznivých faktorů, které pomáhají chránit vinici před nežádoucími vlivy: „Poloha vinice ve svahu nad Vltavou zaručuje v podstatě permanentní průvan, jehož efektem je mimo jiné to, že se nevytvoří mrazivá kapsa. Chladný vzduch částečně steče po svahu a částečně je odfouknut. A pak je tady termoregulační vliv města.“
Ať už byly příčiny toho, že mráz magické místo pod Hradem obešel, jakékoli, výsledek je velmi pozitivní. Hykl o něm referuje takto: „Na rozdíl od ostatních to pro nás byl skvělý rok, révu jsme v něm sklidili ve výborné kondici. Vzniklo skvělé víno s potenciálem dlouhého ležení.“
Hykl mluví o červené odrůdě Pinot Noir, tedy o Rulandském modrém, a bílém Ryzlinku rýnském. Pinot Noir odkazuje na tradici spojenou s císařem Karlem IV., který do českých zemí přivedl burgundské odrůdy, přičemž Pinot i Ryzlink rýnský těží z místního terroiru (souhrnný vliv přírodních a lidských podmínek konkrétního místa na zemědělský produkt – pozn. red.) a výjimečně příznivé polohy vinice.
Foto Villa Richter
Obě odrůdy zde vznikají v mimořádně malém množství, což z vín Villy Richter činí limitovanou záležitost. V kolekci ročníku 2024 jde o sedm set lahví ryzlinku, červeného pinotu je ještě o dvě stě lahví méně. Vína jsou o to vzácnější, že je nejde pořídit ve vinotékách, ale pouze ve Ville Richter.
Vína z vinice, kterou nespálil mráz, jsou další kapitolou do podmanivého příběhu Villy Richter a s ní spojenou vinicí svatého Václava. Klasicistní vila, již vinohrad obklopuje, se nachází na jižním svahu pod Pražským hradem a je sama o sobě nepřehlédnutelná – Jaroslav Hykl ji trefně popisuje jako „malý bílý dům zasazený do kulis historické Prahy“.
Tyto kulisy zaručují kouzelný výhled na střechy Malé Strany, Vltavu a panoráma města. I z hlediska globálního kontextu se vinice rozkládá na zcela exkluzivním prostoru, což je bez nadsázky raritou. Přitom nebýt Jaroslava Hykla, nic z toho by nebylo, to lze též konstatovat bez jakéhokoli nadsazování.
Místo totiž zůstávalo po dlouhá desetiletí skryté veřejnosti. Vila kdysi sloužila jako reprezentativní rodinné sídlo, později vystřídala řadu obyvatel a institucí, od soukromých majitelů přes kubánskou ambasádu až po státní správu. Po roce 1989 chátrala, vinice i zahrady postupně zarůstaly.
Však také Hykl emotivně vzpomíná, v jak neutěšeném stavu areál našel. V tu dobu čím dál víc propadal světu vín a je zjevné, jak k tomu došlo: nyní šestašedesátiletý muž je původním povoláním režisér, scenárista a producent, jehož práce na dokumentárním seriálu Putování za vínem zavedla do významných vinařských regionů planety.
Díky tomu pochopil, jak fascinujícím fenoménem víno je. Když o tom vypravuje, není k zastavení a čiší z něj takové nadšení, že chuť na víno by dostal snad i zapřisáhlý abstinent.
Foto Villa Richter
I abstinent by navíc těžko hledal protiargumenty na Hyklovo tvrzení, že víno je propojeno s kulturou a mentalitou jednotlivých národů, snoubí se s gastronomií a jeho patrně největší bonus spočívá v tom, že sdružuje lidi – nejlépe chutná v dobré společnosti.
S tímto vědomím se Jaroslav Hykl ocitl na zanedbané vinici pod Hradem. Filmař musí patrně mít fantazii, takže Hykl skrz býlí a lebedu spatřil budoucnost. Čili to, co nejen v Praze nemá obdoby: vinici uprostřed města, historickou vilu, mimořádný výhled a genius loci, který je dražší než to nejluxusnější burgundské, protože je k nezaplacení.
Pod vlivem téhle vize Jaroslav Hykl konal. V roce 2005 stát vypsal soutěž na nové využití areálu a on zvítězil, dostal ho do užívání do roku 2046. Jeho představivost naštěstí nestačila na to, kolik prostředků obnova komplexu spolyká, ale to bylo nejspíš dobře, poněvadž jinak by třeba ztratil kuráž a nepustil by se do náročné rekonstrukce, již dovedl do zdárného konce.
Zachován byl architektonický charakter vily, salonky a výrazné průčelí. Obnoveny byly terasy, schodiště, zahrady i samotná vinice. A poprvé v historii bylo vše zpřístupněno příchozím: od roku 2008 se Villa Richter stala jednou z výjimečných pražských adres.
Je místem pro svatby, privátní oslavy, obchodní setkání, slavnostní večeře i společenské akce. Fungovala i jako restaurace, její provoz však přerušila pandemie covidu.
Naštěstí pouze dočasně, pauza zanedlouho končí. „V říjnu restauraci po šesti letech opět otevřeme – od středy do soboty budeme nabízet hostům degustační menu,“ těší se Jaroslav Hykl.
K jídlu se budou podávat vybraná archivní vína, ale ochutnat půjde i to čerstvě nalahvované. To, jemuž svatý Václav nedal zahynouti, jako nedá zahynouti nám i budoucím.
Foto Villa Richter
