Byla na světě 96 dlouhých let. Neposkytovala sice rozhovory, zato byla oblíbeným objektem fotografů.

Královna Alžběta II. byla po Ludvíku XIV. nejen nejdéle vládnoucím monarchou v historii lidstva, byla také nejfotografovanější ženou světa. Existují stovky tisíc, spíše miliony jejích fotografií a také stovky oficiálních, královnou osobně autorizovaných portrétů.

Jeden z nejvyhledávanějších fotografů současnosti, Fabrizio Ferri, se rozhodl uctít zesnulou královnu Alžbětu II. právě tímto způsobem. Totiž slavnými fotografiemi a často velmi málo známými okolnostmi jejich vzniku.

Navíc vyprávěných originálním způsobem, prostřednictvím neznámých archivních materiálů i osobních, autentických svědectví těch, kteří královnu měli šanci osobně potkat a pracovat s ní. A potkávali se s ní i v soukromí.

Vznikl tak Portrét královny, zcela unikátní, umělecký, a snad i proto neuvěřitelně plastický dokument, který Alžbětu II. ukazuje v docela novém světle, než obvyklé konvenční dokumentární filmy tohoto typu dovedou. Její Veličenstvo stojí v novém světle ve všech významech toho slova.

Právě teď vstupuje Portrét královny v distribuci společnosti Aerofilms i do českých kin – a vřele doporučujeme jej vidět, pokud vás zajímá královna, pokud vás zajímá historie a současnost portrétní fotografie, pokud vás baví moderní dějiny a memoáry – nebo pokud vás zajímá tohle všechno dohromady.

Ferriho Portrét královny je barvitou poctou královně Alžbětě II. prostřednictvím příběhů jejích nejslavnějších portrétů a záběrů a svědectví o tom, jak se kdysi zrodily. Ferri si k tomu svolal před kameru desítky svých kolegů z branže, kteří měli tu čest královnu Alžbětu II. ve své kariéře fotografovat.

Přizval i mnoho pamětníků z řad známých osobností, kteří měli tu čest se s královnou Alžbětou II. setkat. V originální koláži tak figuruje třeba kreativní šéf módního domu Valentino Pierpaolo Piccioli nebo hvězdy filmového plátna v čele s Isabellou Rossellini či Susan Sarandon (u jejíž vzpomínky a pohledu na společnou fotku obou žen se nepochybně srdečně zasmějete).

A pak jsou tu obyčejné, o to však dojemnější zpovědi běžných Britů všech generací, kteří se svěřují se svým vztahem ke královně, kterou znají především prostřednictvím fotografií. „Mohla by být kapitánkou našeho fotbalového týmu.“ „Chtěla bych ji jako svou studijní poradkyni.“ „Beru ji jako člena naší rodiny.“ „Dost věcí mi na Anglii vadí, ale královnu miluju.“

Ferrimu, který na filmu začal pracovat už za královnina života a dokončil jej po její smrti, se povedlo nashromáždit řadu unikátních svědectví. Jeho kolegové před kamerou s humorem i dojetím vzpomínají na moment, kdy se jim roztřásla ruka se sluchátkem, neboť volal Buckinghamský palác, že byli vybráni, aby portrétovali královnu.

A ač předtím fotografovali všechny nejkrásnější ženy světa, od topmodelek až po filmové hvězdy, nebo byli kdysi naopak svědky nejhorších krutostí jako váleční fotoreportéři, kolena se jim skutečně roztřásla až před královnou Alžbětou II. „Bůhvíproč,“ glosuje jeden z nich.

Hvězdy současné portrétní i reportážní fotografie v čele s Davidem Montgomerym, Jasonem Bellem, Julianem Calderem, Brianem Arisem nebo Johnem Swannellem před kamerou líčí, jak vznikaly jejich nejslavnější portréty královny Alžběty II., a odkrývají zcela neznámé historky, které dotyční s královnou Alžbětou II. zažili.

Když královna běží po schodech

Divák se záhy dovtípí, že královna, sama nadšená amatérská fotografka, nebyla nejsnadnějším modelem k fotografování. Nikdy se prý neusmála na povel, zato vždy, když se fotografovi něco nepovedlo. Ještě komplikovanější byl její doprovod v podobě jejího sarkastického a často velmi málo trpělivého manžela, prince Philipa.

Ovšem pak někdy přišly také momenty, kdy si fotografové se svým objektem náhle připadali jako ve zcela jiném, nadpozemském světě. Byly to ty chvíle, kdy se v momentu nejhlubší beznaděje těžce zkoušeného portrétisty nečekaně objevilo přesně to světlo, které panovnici nasvítilo tím nejsprávnějším možným způsobem.

Nebo když byl najednou fotograf osobním svědkem toho, že královna, do té doby velmi formální a odměřená, najednou bere schody po dvou. „Bylo jí šedesát, ale v tu chvíli vypadala, jako by jí bylo čtrnáct.“ A podařilo se to vyfotit.

Nebo ten hlasitý hvizd, jímž Alžběta II., tehdy také už ve středním věku, svého fotografa překvapila a trochu i šokovala na procházce na panství Balmoral ve Skotsku. Tím ostrým hvizdem nejslavnější žena světa přivolávala své koně v ohradě. „Hvízdala opravdu nahlas.“ A nechala se při tom vyfotit.

Nebo ten moment, kdy si panovnice ve své pracovně uvolněně sedla na podlahu, před elektrický přímotop za čtyři libry. A nechala se vyfotit.

Královnu Alžbětu II. během jejího života fotografovali ti nejlepší z nejlepších. Mnozí z jejích portrétistů už nejsou mezi námi, ale jako by byli. Jsou tu totiž jejich vzpomínky na to, jak se dostali k fotografování Alžběty, když byla ještě princeznou, i postřehy o tom, jak se před objektivem chovala. I tato jejich svědectví jsou mimořádně historicky cenná.

Čte se tu z deníků Cecila Beatona, který královnu fotografoval už jako velmi mladou korunní princeznu, a dlouhá léta zůstal jedním z jejích dvorních fotografů – měl na starosti i její slavný korunovační portrét, na jehož focení dorazila mladá panovnice po celodenní ceremonii nesmírně unavená.

Jsou tu memoáry Sterlinga Henryho „Barona“ Nahuma, osobního přítele prince Philipa, který Alžbětu a Philipa fotil v jejich svatební den (a ve své hrůze zjistil, že první portréty novomanželů, na které čekal nejen Buckinghamský palác, ale i tiskové agentury celého světa, zapomněl ve spěchu zaostřit).

Jsou tu vzpomínky Irvinga Penna i Antonyho Armstronga-Jonese, prvního hraběte Snowdona, který královnu Alžbětu i její rodinu mohl fotografovat v jejich nejpřirozenějším prostředí – lord Snowdon do rodiny totiž patřil, coby manžel Alžbětiny mladší sestry Margaret.

Fabrizio Ferri odvedl vynikající práci. Natočil nekonvenční, umělecky laděný dokument nabitý mimořádně zajímavými informacemi a působivými záběry. A prostřednictvím osobitě odvyprávěných příběhů spojených s nejslavnějšími fotografiemi britské královny se paradoxně zrodilo plastické, unikátní svědectví o tom, jaká byla Alžběta II. ve chvíli, kdy na ni žádný objektiv nemířil.