Plnovousy jim začaly šedivět dřív než vlasy, ti dva si byli celkem podobní. Stejně jako produkty nesoucí jejich jméno.
Přesto šlo o originály jak v případě výrobků, tak v případě obou mužů. O originály lesknoucí se, nejen protože jsou ze skla – třpytí se i velkou historií. Muži, o nichž bude řeč, rozhodně nevzbuzovali úctu pouze plnovousem. Ještě dřív než ozdobu tváře si „vypěstovali“ úspěch.
Představme si nyní prvního z nich. Jmenoval se Johann Lötz Witwe a přesně před dvěma sty lety vzal za kliku radnice v Kašperských Horách. Jeho brusírně skla na kraji obce se dařilo tak, až Johann nabral kuráž, aby si od města pronajal sklárnu Zlatá Studna. Tu rozšířil, modernizoval, kvůli finanční náročnosti přibral do podniku společníky, ale když se zmohl, zase se osamostatnil.
V ten čas už nebylo sídlo firmy Lötz Witwe ve Zlaté Studni, nýbrž v nedalekém Anníně. Přičinlivý Johann tam rozvíjel plány s podstatně mladší manželkou Susanne, postupně s ní zplodil čtyři potomky. Ti se ale ani nestačili dotknout prahu dospělosti a již byli bez otce – zakladatel sklárny odešel na věčnost léta páně 1844.
Druhý z mužů se s Johannem Lötzem nikdy nemohl potkat. Protnuly se však jejich práce, díky kterým si oba pomyslně podali ruku. A podali si ji přes Atlantik, který mezi jejich domovy ležel.
Minuli se v čase: Louis Comfort Tiffany se narodil v New Yorku čtyři roky po skonu šumavského skláře. Nadcházející sobotu uplynue od Louisova příchodu na svět přesně sto sedmdesát pět let.
Na rozdíl od Johanna měl prošlapanou trasu životem: otcem byl Charles Lewis Tiffany, zakladatel prosperující a později globálně proslulé firmy. Věhlas získala díky luxusnímu sortimentu, začátky však měla mnohem skromnější, když se zabývala prodejem papírnického, kancelářského a maškarního zboží.
Roku 1853 – tedy další výročí – rozšířil Tiffany nabídku o šperky a náramkové hodiny. Právě to lze označit za první krůčky k dobytí trhu. První krůčky měl tehdy dávno za sebou i pětiletý Louis a začal projevovat výtvarný talent.
Mezitím na Šumavě skončilo putování mistrů sklářů z rodu Johanna Lötze. Skončilo v Klášterském Mlýně, kam paní Susanne podnik přesunula se svým druhým manželem, právníkem Franzem Gerstnerem. Jak čas plyne, v roce 1879 se sklárna dostává do rukou Maxmiliana von Spauna – ze Susanniny vůle, poněvadž se jedná o jejího vnuka.
V témže roce zakládá mladý Louis Tiffany Spolek amerických umělců a krátce nato otevírá továrnu s cílem inovativně přistupovat ke zpracování skla, neboť právě sklo se stalo ústředním předmětem jeho zájmu. Na druhé straně oceánu si v Klášterském Mlýně sklářský „klan“ staví na tamní poměry honosnou vilu, jejíž bílá fasáda svítí do daleka a zvěstuje, kam až to rod rytce Johanna dotáhl.
Louise se za „velkou louží“ týká jiný bílý dům. Ten s velkým B, kde prezident Chester A. Arthur nahradil atentátníkem zastřeleného Jamese Garfielda, ale do tradičního sídla amerických vládců se odmítá nastěhovat, dokud nebude dům předělán. Rekonstrukce je svěřena právě Lousi Tiffanymu – lepší důkaz, jak velké jméno si svým nadáním udělal, hledat netřeba.
Dekorativní prvky a malované sklo Bílý dům proměnily a daly punc novému trendu. Secese prostoupila výtvarné umění, design i architekturu a byla spojena i s novým typem skla. Tiffany ho představil před sto třiceti lety na světové výstavě v Chicagu a jeho takzvané favrile glass bylo pro mnohé zjevením.
Mezi očarovanými byl i podnikatel ze šumavského údolí. Maxmilian von Spaun, světák a muž velkého rozhledu, brzy pochopil, že vyrábět postaru už nestačí. S užitnými předměty od Tiffanyho, které byly zároveň uměleckými artefakty, se šéf firmy Lötz Witwe setkal na libereckém veletrhu 1897.
Vykročit na novou cestu bylo v Klášterském Mlýně možné při splnění nutné podmínky, avšak Maxmilian si byl jistý, že nepůjde o zásadní překážku. Věřil, že má dostatek šikovných podřízených, kteří Tiffanyho techniku zvládnou.
A vskutku, během několika týdnů se jistota potvrdila: ještě roku 1897 uvedla šumavská sklárna na trh čistě secesní kolekci hutně tvarovaných forem s irizovaným dekorem nazvanou Phenomen.
Phenomen se stal fenoménem. Komerčně dobýval všechny možné kouty, včetně Světové výstavy v Paříži roku 1900. Ve francouzské metropoli získala kolekce z vesničky z pohraničních hvozdů prestižní Zlatou medaili.
Stejné ocenění v Paříži – kde se mimochodem před lety setkal s obdivovaným Alfonsem Muchou – bral za vitráž Čtvero ročních období také Louis Tiffany. Pařížské medaile nebyly jen vyjádřením úspěchu firem ze dvou kontinentů, ale unikátnosti oceněných děl v tom smyslu, že jedno se výrazně a znatelně lišilo od druhého.
Jasně z toho plyne, že Tiffany ukázal firmě ze středu Evropy směr, ale samotnou cestu si už tamější skláři zvolili po svém. Tiffanyho pojetí mělo pro továrnu Lötz Witwe spíš než inspirační nakonec iniciační charakter.
Nové techniky, široké tvarosloví, původní vzory. Na Šumavě netajili, že na sebe nechali dýchnout ideu ze Států, ale tu záhy rozvinuli po svém. A to tak osobitě, že produkci Lötz Witwe začala napodobovat konkurence nejen v Čechách a v Bavorsku, nýbrž lehce kuriózně i v samotné Americe.
Mezi obchodníky a kupci se dokonce začalo provádět školení, jak poznat pravého Lötze od plagiátu – podobné semináře se ostatně vedou v aukčních síních dodnes. Sklárna tak sice musela čelit nekalé soutěži, na druhou stranu skutečnost, že se jiní opičili, je svého druhu vyznamenáním.
Ani vysoký kredit ovšem nezabránil úpadku – velká hospodářská krize a požár výrobní haly způsobily, že nejslavnější česká sklárna zanikla roku 1939.
V téže době přesunula společnost Tiffany svůj luxusní obchod na Pátou avenue na Manhattanu. Tam sídlí dodnes, nyní coby součást impéria LVMH Bernarda Arnaulta, momentálně nejbohatšího člověka planety, jehož jmění vyčíslil Forbes na 220 miliard dolarů.
To už je ale jiný příběh. S tím naším souvisí, že ve společnosti Tiffany silně přetrvává odkaz muže a umělce, jehož vliv doletěl až do fabriky v zapadlé šumavské vísce – a její jméno i díky tomu rezonovalo v éře rozkvětu až pod Eiffelovkou. Od smrti Louise Comforta Tiffanyho uplynulo v lednu rovných devadesát let.
