Zatímco fanoušci bojových umění jeho jméno delší dobu znají, širokou veřejností teprve prostupuje. Jednou však dost možná dosáhne věhlasu sportovních hvězd Jaromíra Jágra či Petra Čecha.
Alespoň tomu nasvědčují cíle, které si MMA fighter Jiří Procházka na své cestě vytyčil: zisk titulů šampiona prestižní organizace UFC a nejlépe placeného sportovce Česka. Za pár hodin k nim může udělat další krok.
Poté, co osmadvacetiletý bojovník loni ve své UFC premiéře knokautoval Švýcara Volkana Oezdemira, vyzve v neděli ráno našeho času Američana Dominicka Reyese. A bude to velká událost.
Duel momentálně pátého nejvýše postaveného muže polotěžké váhy (Procházky) s třetím byl vybrán jako hlavní zápas večera turnaje UFC Vegas 25. Něco takového se dosud žádnému Čechovi nepodařilo.
„Tímhle tělem, touto myslí a duší, s každým nádechem chci zvítězit. Jsem připravený na všechno,” hlásí sebevědomě bývalý šampion japonské organizace Rizin, k němuž je ze tří českých bojovníků, kteří aktuálně působí v UFC, upínána největší pozornost.
Přímý přenos z lasvegaské arény UFC Apex začíná ve čtyři hodiny ráno středoevropského času. Hlavní duel večera by měl přijít na řadu mezi šestou a sedmou hodinou.
O cestě bezmála dvoumetrové hordy svalů s myšlením japonského samuraje jsme psali v srpnovém vydání tištěného magazínu Forbesu. Text věnující se mimo jiné také dalším Čechům v UFC či rostoucí popularitě MMA, které se z garážových bitek proměnilo v miliardový byznys, při této příležitosti odemykáme.
Tři rychlé kroky dopředu, direkt na nos, pravý hák na spodní čelist a otřesený švýcarský soupeř padá k zemi. K. o. Dobojováno. Zatímco Jiří Procházka se pokřižuje, zdvihne pěst ke stropu haly a nevěřícně poklekne na podlahu, komentátoři americké ESPN nadšeně křičí do mikrofonů a českého zápasníka vítají ve velké show.
Tenhle okamžik druhou červencovou neděli rozproudil svět bojových sportů. Přímo v hale na ostrově Yas ve Spojených arabských emirátech se sice s Procházkou kvůli koronaviru radovali pouze jeho dva trenéři, u televizních obrazovek v Česku mu ale – kolem čtvrté hodiny ranní – fandily desetitisíce lidí a další tisíce ho sledovaly prostřednictvím internetových streamů.
Akce UFC 251, v jejímž rámci se duel uskutečnil, se v následujících hodinách stala nejvíce vyhledávaným heslem na Googlu u nás. A profil Jiřího Procházky ve výsledkové aplikaci Livesport si uživatelé zobrazovali podobně často jako statistiky jeho známějších sportovních kolegů, elitních českých fotbalistů Tomáše Součka a Patrika Schicka.
„Nečekal jsem, že humbuk kolem bude až tak velký, že lidé u nás ten zápas tak moc prožívali,“ ohlíží se český bojovník v brněnském Jetsaam Gymu, kde trénuje, za zájmem, který svým vítězstvím nad favorizovaným Volkanem Oezdemirem při své premiéře v prestižní organizaci UFC vzbudil.
Jeho tělo je viditelně znavené, noční oslava v místním oblíbeném klubu Super Panda Circus byla divoká. Občas si nechá otázku zopakovat nebo ji přebije nechápavým: Co? Po vypití „kafálesu“, tedy černé kávy, ale už máchá rukama do prostoru. „Že by nebyl trénink?“ rozesměje se. „Ten je vtipnej,“ otočí se na trenéry.
Ještě před lety o MMA, komplexním bojovém sportu, věděla jen hrstka zasvěcených. Dnes se z dříve garážových bitek stala mainstreamová zábava. Zápasníci pravidelně vyprodávají největší tuzemské haly, ti nejlepší vydělávají miliony korun, dostávají pozvánky do talkshow i na Hrad a jejich profesní a soukromé životy pozorují statisíce lidí nejen v Česku.
Hospody už nejsou plné výlučně fotbalových a hokejových trenérů, ale i těch, kteří vám na první dobrou řeknou, proč se Karlos Vémola nepohyboval lépe, nebo jak se Jiří Procházka měl správně krýt.
Jiří Procházka
Žádný jiný sport v poslední době neroste tak raketově rychle. Z MMA u nás se – stejně jako ve světě – stal regulérní byznys. Jen na úvodním galavečeru UFC na „bojovém ostrově“ měly prodeje přenosů vynést organizaci odhadem až 78 milionů dolarů (1,84 miliardy korun). O událost byl extrémní zájem. Potvrzují to i prodeje merchandisingu, jež počátkem července pokořily čísla za celý loňský rok.
To vše navzdory tomu, že MMA se stále pere s předsudky. Části společnosti zápasení v kleci, při němž do sebe bojovníci kopou nebo buší pěstmi, přijde příliš surové a zastává názor, že se mu věnují výhradně tupci. Vždyť se na ně stačí podívat: velké svaly, krátké účesy, fůra tetování a k tomu velkohubá prohlášení.
Nebudeme si nic nalhávat, i tací MMA reprezentují, ostatně jako v každém sportu. Zároveň se v něm ale pohybují vzdělanci s vysokoškolskými tituly a neobvyklými pohledy na svět, při jejichž vyprávění se vám nechce věřit, že jejich prací je mlácení ostatních. Tři čeští zástupci v UFC jsou toho důkazem. Ale popořadě.
Nejprve se podívejme, co se pod stále populárnější zkratkou MMA skrývá. Mixed Martial Arts neboli česky smíšená bojová umění představují jakýsi zápasnický desetiboj. Kombinují v sobě techniky klasického a thajského boxu, juda, samba, karate, vale tuda či brazilského džiu-džitsu.
Nejde tak výhradně o údery a kopy, ale také o chvaty a boj ve stoje i na zemi. Zakázáno je pouze několik zákeřností, například píchání do očí, kousání, štípání, rány do temena hlavy, páteře a pod pás nebo kopání do hlavy, když soupeř leží.
Zápas v oktagonu, osmiúhelníkové kleci z plastového pletiva o průměru devět metrů, končí stejně jako v jiných bojových sportech knokautem (k. o., případně technickým k. o.), vzdáním se nebo na základě bodování od rozhodčích po uplynutí posledního kola.
„Máme v genech, že chceme soupeřit a měřit síly. Souboje jsou tu v různé podobě tisíce let. Zvířecí atraktivitu z dob gladiátorů teď akorát lidé okleštili pravidly, aby to bylo vhodné do dnešní společnosti, a hodili do moderního hávu,“ říká Jiří Procházka, když se rozmýšlí, proč se jeho sport těší takové oblibě.
Jiří Procházka
Kořeny MMA sahají až do antického Řecka, k olympijskému bojovému umění pankration. Jeho moderní pojetí se ale utvářelo v Brazílii, kde se v první polovině 20. století zrodily zápasy vale tudo.
Do Česka se vale tudo, což lze z portugalštiny přeložit jako „vše dovoleno“, dostalo koncem minulého tisíciletí. Judisté najednou zápasili proti karatistům, kickboxeři proti zástupcům brazilského džiu-džitsu. Byl to zkrátka punk, jak popisuje ve své knize Život v kleci Daniel Barták, jeden z prvních českých zápasníků, spolu se svými pozdějšími svěřenci.
Trénovalo se v zaplivaných tělocvičnách ve dvorcích činžáků, na zápasy do říčanské haly chodilo kolem dvanácti platících diváků a moderátorem bojových večerů byl Pepa Melen, interpret osmdesátkového hitu Né, pětku ne. Během soubojů, které nebyly časově omezené a trvaly i vyšší desítky minut, se smělo tahat soupeře za vlasy nebo kopat do genitálií. Dnes naprosto nemyslitelné.
„Byla to řežba, úplně jiný sport,“ vzpomíná na počátky legenda českého MMA Petr Monster Kníže. „Teď už neexistuje, že by do oktagonu vlezl někdo, kdo umí jen jednu disciplínu. Takový zápasník nemá šanci uspět,“ tvrdí nynější trenér, jenž ze své pozice nezanedbatelně promlouvá i do aktuálního vývoje tohoto sportu u nás.
Ve světě, konkrétně v zámoří, mezitím nabírala na síle UFC. Organizace, jejíž první akce se konala v listopadu 1993, se pozvolna transformovala v marketingovou mašinu, která na svou palubu pouští jen nejlepší světové bojovníky. Získat vstupenku do oktagonu s těmito třemi písmeny znamená obrovskou prestiž. A vidinu zajímavých výdělků.
Prvním Čechem, kterému se to povedlo, se v roce 2010 stal Karlos Vémola. Právě prostořeký bijec s přezdívkou Terminátor, kterého pro jeho svérázné vystupování jedni téměř uctívají a druzí mu nemohou přijít na jméno, byl podle hlasů z tuzemské scény tím, kdo se o zpopularizování MMA v Česku zasadil nejvíce.
„Neposunul jsem to ale jen já,“ přitakává Vémola, který před UFC začínal se zápasením v Anglii. „Byla to spolupráce trenérů, fighterů, a zejména novinářů, kteří tomu věřili a fanouškům ukázali naši cestu, co tomu obětujeme a že nejsme vymlácená hovada. Ze začátku tomu nevěřil nikdo,“ ohlíží se.
Karlos Vémola, zdroj: Facebook Karlose Vémoly
Když na Terminátorovu premiéru v Praze, duel s Monsterem, dorazilo v listopadu 2013 patnáct set diváků, známí Vémolu plácali po zádech se slovy: To je neuvěřitelné, to už se nikdy nestane. „Já jim říkal, jste blázni? Sky is the limit. Tady se budou vyprodávat hokejové stadiony.“
Bývalý kulturista po návratu z UFC vmasíroval MMA pod kůži veřejnosti. Hlášky jako „Lvi žerou první“ či „Doručím t. k. o.“ zlidověly. Zároveň se v oktagonu začaly točit větší peníze. A jejich vůně přilákala i kontroverzní osoby, jejichž měšce nikdy nebudou dostatečně plné, jako třeba lobbistu Ivo Rittiga.
„Vémola si říkal několikanásobně více za zápas, než bylo zvykem, a to klidně řádově až o dvě nuly. Neměl problém říct si o statisíce a promotéři to zaplatili,“ přibližuje Petr Monster Kníže.
Rozšířenému povědomí o MMA rovněž napomohla rivalita mezi XFN a Oktagonem, profesionálními organizacemi, které si od počátku fungování jdou po krku. A opět v tom měl prsty i Vémola, jenž v únoru 2019 z první jmenované přešel do druhé.
Záhy se objevila informace, že XFN, vedená Petrem Karešem, má finanční potíže, a bojovníci, kteří nedostali zaplaceno, ji postupně začali opouštět. Oktagon Ondřeje Novotného a Pavola Nerudy si tak náhle na zdejším trhu vytvořil takřka monopol.
Dominanci stvrdil loni v listopadu, když na galavečer Oktagon 15, kde se v hodně promovaném „zápasu století“ utkali Karlos Vémola a slovenská jednička Attila Végh, přišlo 19 344 lidí.
Vyšší návštěvu na sportovní události pražská O2 arena nepamatuje. Hvězdám hokejové NHL ze Chicaga a Philadelphie, jejichž souboj v české metropoli vidělo naživo 17 463 diváků, tak rekord nevydržel ani měsíc. Více fanoušků než na MMA dorazilo do libeňské haly pouze na koncerty skupiny Mettalica a Kabát.
V neposlední řadě se na rostoucí popularitě podílejí taky souboje celebrit, jako třeba ten boxerský Marpa s Rytmusem, jenž byl koncem roku 2018 součástí galavečera XFN.
Ačkoli jej mnozí považovali za šaškárnu, o duelu raperů věděli i ti, jimž tento sport předtím nic neříkal. Zvědavost rostla. Výsledkem byla beznadějně vyprodaná libeňská hala a noví příznivci MMA. „Když na galavečer přijdeš, zamiluješ se. Každý mi říká: Byl jsem tam jednou omylem a už bez toho nemůžu žít,“ tvrdí zápasník Machmud Muradov.
Obrovský zájem o smíšené bojové sporty v našich končinách zaregistrovala taky slavná UFC a rozhodla – v únoru 2019 přijedeme do Prahy. Obrovská věc. Jako by se v Edenu či na Letné konalo finále fotbalové Ligy mistrů.
Domácímu publiku se tehdy představila i tou dobou jediná česká zápasnice ve stáji UFC Lucie Pudilová. Prohrála. A po dalších porážkách nakonec musela americkou organizaci opustit. Kromě ní a Vémoly v minulosti dostal šanci poprat se s nejlepšími ještě Viktor Pešta mezi lety 2014 a 2017.
Momentálně lze českou vlajku při duelech UFC spatřit u tří bojovníků: Jiřího Procházky, Davida Dvořáka a Machmuda Muradova – Uzbeka s českým srdcem, jak komunita MMA původem asijskému fighterovi, který devět let žije v Praze a roky čeká na české občanství, přezdívá.
Cesty této trojice se teď sice spojily, v průběhu však byly naprosto odlišné. Každý zápasí v jiné kategorii, museli zdolat jiné životní překážky. V jedné věci se ale všichni tři přece jen ještě podobají – nejsou to bezduché mlátičky. Necháte-li je mluvit, zjistíte, že rozumně uvažují, disponují názory, které jako by vypadly z psychologických příruček, a hledají vnitřní klid v zálibách, jež u osvalených borců minimálně překvapí.
Aktuálně nejvíce exponovaný Procházka začínal s thajským boxem. Dostal se k němu coby nespoutaný mladík, který se rval všude, kudy jen chodil. Jak sám přiznává, neměl nikoho, kdo by ho usměrnil. Jeho táta, policista u zásahové jednotky, zemřel na mrtvici, když Jirkovi bylo šest. „Neměl jsem tvář. Byl jsem nijakým, neorané pole plné energie, které nevědělo, kam tu energii dát,“ vzpomíná rodák z Hostěradic na Znojemsku.
Změna začala nastávat s příchodem do brněnského Jetsaam Gymu Martina Karaivanova, Procházkova současného trenéra. Pod jeho vedením postupně nacházel směr, který nejprve vedl k titulu mistra republiky v thajském boxu (2010) a pak i pásu šampiona MMA organizace GCF v polotěžké váze v roce 2013.
Jiří Procházka
Nespoutanost, řev a přemíra testosteronu se však vytratily až pár měsíců nato, kdy se k úspěšnému týmu připojil druhý kouč Jaroslav Hovězák. Procházkovi daroval Knihu pěti kruhů, životní dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho, a bezmála dvoumetrový čahoun přezdívaný Denisa v ní našel smysl života.
„Jsou to takzvané zenové koány, otevírače mysli. Kratičké texty, které obsahují hluboký smysl. Kniha je jich plná. Instinktivně jsem cítil, co mi chtějí říct. Četl jsem to a snažil se to přijmout.“ Nejenže se tím vyklidnil, zároveň otevřel sféru nových možností boje.
Procházka tvrdí, že z jeho „starého já“ zůstalo jediné – zkratka BJP ukrývající motto, nebo přesněji fyzický stav, „bomby jak piča“.
Má vystihovat, že student Masarykovy univerzity (obor edukace bezpečnostních složek) jde do všeho naplno. Jen s tím rozdílem, že nyní je schopen dostat své chování pod kontrolu. I když při delším pozorování na tomhle jihomoravském Jekyllovi vidíte, jak se se svým Hydem pere. Je patrné, že se hlídá a dává si záležet, aby jeho slova, myšlenky a činy směřovaly k harmonii.
Může za to mimo jiné Musašiho kniha a japonské učení, proč Procházka v roce 2015 odmítl první nabídku z UFC a zamířil raději do země vycházejícího slunce, kde se zavázal organizaci Rizin. Cesta pokorného a klidného samuraje odstartovala naplno.
Přijetím této filozofie a díky svým vystoupením během pěti let, kdy odolal i druhému vábení z UFC, se stal v Japonsku nesmírně populárním. Získal titul, obhájil ho a najednou nebylo, kam se posouvat.
Jiří Procházka
Začátkem letošního roku (2020) tak Asii opustil. Napotřetí už UFC neodmítl a podepsal smlouvu na šest zápasů. „Jiří chtěl být nejlepší na planetě a ti nejlepší jsou pod UFC,“ říká kouč Karaivanov. „Na prvním Rizinu Jirka prohrál ve finále s Američanem Lawalem, pak se příběh vyvíjel, až se loni s Lawalem utkal znovu a získal titul. Cesta se uzavřela,“ doplňuje Hovězák.
Slovo cesta v rozhovoru s Denisou a jeho parťáky zazní několikrát. Pro Procházku má, stejně jako úkoly na ní vytyčené, velký význam. Konkrétní být nechce, obecně lze ovšem říct, že se jedná o souhrn dílčích výher v pracovním i soukromém životě a tvoření charakteru jak svého, tak lidí kolem sebe.
„V každém životním okamžiku mám možnost volby. Chci proto převzít odpovědnost a pokaždé zvítězit. Jen tehdy se bude cíl na konci cesty naplňovat.“ Načež zvolá „Vítězství!“ a zvedne pravou pěst nad hlavu. Pro sedmadvacetiletého sportovce typické gesto. „Nejsem sportovec, nemám to slovo rád. Mám raději slovo válečník. To je totiž ten, kdo to přijal jako svou cestu.“
To cesta Machmuda Muradova by klidně mohla skončit v Hollywoodu. Minimálně má takové parametry. Příběh o chudém chlapci, jehož touha zabezpečit rodinu byla natolik obrovská, až jej dovedla k přátelství s nejbohatším sportovcem světa.
Muradov, dítě uzbecké rodiny narozené v tádžickém Dušanbe, měl v sobě bojového ducha odmala. Začínal s kickboxem, později přešel na sambo. Ani jeden z těchto sportů ho ovšem nepřipravil na ránu, která přišla v patnácti letech, kdy jeho otec havaroval v autě a stal se z něj invalida.
Machmud, jemuž blízcí neřeknou jinak než Mach, najednou musel jít vydělávat, aby uživil rodinu. Nejprve v Uzbekistánu, v sedmnácti pak odjel na Sibiř. Tam v –40 °C pracoval na stavbě a společně s dalšími jedenácti lidmi přebýval v pokoji bez plynu a vody.
„Celé to byla těžká zkouška, ale zvládl jsem ji. Díky tomu jsem tam, kde jsem. Každá prohra tě posune dál než deset výher,“ říká plynulou češtinou se svým typickým přízvukem.
Machmud Muradov
Domů se Muradov vrátil po třech letech. Toužil ale po změně. V tu chvíli přišla nabídka letět s kamarádem do Česka. Za lepším. Tři čtvrtě roku nato byl na letišti znovu, tentokrát s letenkou do Prahy. Když přistál na Ruzyni, česky neuměl ani slovo a v kapse měl padesát eur. Z nich mu po uhrazení ubytovny nezbylo skoro nic.
Čtvrtý den zavítal do gymu na Václavském náměstí, kde působili Petr Monster Kníže a Lukáš Bárta, jeho nynější trenéři. „Přišel s tím, že se chce poprat. Tak dostal sodu,“ líčí dvaačtyřicetiletý Kníže. „Byl ale šikovný, pohybově nadaný. A taky vtipně vypadal. Hubeňour s dlouhými kudrnatými vlasy, které vypadaly jako afro. Kdybyste ho viděli,“ směje se Machově tehdejší vizáži.
Muradov chtěl u Knížete trénovat, jenže neměl peníze. Kníže mu ale věřil, a tak mu dal šanci zadarmo. Poskytl mu i práci – místo ochranky v klubu. Vedle toho Mach vystřídal velké množství podřadnějších brigád, aby se měl z čeho uživit a mohl ještě něco poslat domů.
Pracoval na stavbě, ve skladu, myl nádobí. Bral všechno možné. Několikrát ho podvedli a peníze ani nedostal. Nafotil i gay porno. „Bylo to pro něj složité. Nevěděl, jestli tady zůstane, jestli najde dostatečné finanční zázemí. Naštěstí se s tím ale popral,“ říká Kníže, Machův „český táta“.
„Teď všichni vidí, co mám, a říkají, jak jsem namachrovaný, ale ne každý vidí to, čím jsem si prošel. Já věděl, proč to vše dělám. Vždy jsem se chtěl starat o svou rodinu, to je to nejdůležitější. A to je má motivace i teď,“ vysvětluje vážně jinak věčně usměvavý třicátník.
Machmud Muradov
O pár let později tu máme Muradova, kterého sleduje téměř milion lidí na Instagramu a který létá soukromým tryskáčem s nejbohatším sportovcem světa Floydem Mayweatherem.
V Česku je – i díky vztahu se zpěvačkou Monikou Bagárovou – známou tváří. Ve vlasti však prvního Uzbeka v UFC vnímají jako celebritu, miláčka národa. „Jsem rád, že žiju život, jaký jsem si přál, i když mám trochu pocit, že pánbůh mi dává to, co si ani nezasloužím,“ míní Muradov.
Značný podíl na tom, jakým směrem se jeho kariéra ubírala, má právě i setkání s Floydem. Oba se dali poprvé do řeči v únoru 2018 v Praze, kam Mayweather přijel na galavečer v boxu. Následně se znovu sešli v Moskvě, kde Muradov Američanovi překládal z ruštiny.
Vzniklo kamarádství, které „The Money“ korunoval loni v srpnu, kdy na svůj instagramový profil vyvěsil sestřih nejlepších soubojů Macha v kleci a napsal k němu: nejlepší MMA fighter světa. Tím způsobil poprask.
Machmud Muradov
Uběhlo pouhých šest týdnů a Muradov už si užíval vítězný debut v UFC – s uzbeckou i českou vlajkou. „Česko je můj domov, něco mi dalo, proto nemůžu do zápasu jít jen s jednou vlajkou.“
Trochu stranou pozornosti je třetí Čech v UFC David Dvořák. Vzrůstem malý, skromný kluk, který se nejlépe cítí na své zahradě nebo ve společnosti zvířat, přitom už osm let jenom vítězí.
Jeho impozantní sérii, čítající nyní už čtrnáct zápasů, nezhatila ani březnová premiéra v prestižní americké organizaci. A to měl před lety nakročeno úplně jiným směrem.
Coby hyperaktivní dítě jej rodiče posadili k šachovnici, aby ho zkrotili. Podařilo se. Syn si vyzkoušel i dorosteneckou extraligu v šachu. K jejich nevoli se ale časem ve stejné budově, kde sídlil šachový oddíl, zabydleli také milovníci MMA. Pro sedmnáctiletého puberťáka příliš silný magnet. Zhruba rok oba sporty kombinoval, pak upřednostnil boj.
„Šachy si ale dodnes občas zahraju. Dost mi pomáhají v zápasech. Naučily mě být pořád koncentrovaný a myslet, což v kleci dělá hodně,“ vysvětluje osmadvacetiletý rodák z Lípy u Hradce Králové, který si oblíbenou partii dokonce nechal vytetovat na levé rameno.
David Dvořák
Unikátní bilanci začal Dvořák utvářet v říjnu 2012. To už měl na kontě titul mistra republiky v muší váze. Postupně zdolával soupeře ve všech tuzemských organizacích, čehož si pozorně všímala UFC.
Ta se ho poprvé pokoušela zlákat už loni pro pražský galavečer. Dvořák by však musel zápasit ve vyšší váhové kategorii, což odmítl. Nedlouho nato onemocněl stafylokokovou infekcí a několik měsíců netrénoval. Sotva se vrátil do přípravy, ozvala se UFC znova: „Máme pro tebe zápas, za pět týdnů.“ Bylo půl druhé ráno, když trenér Patrik Kincl tuhle zpráva svému zaskočenému svěřenci tlumočil.
„Musel jsem se co nejdřív rozhodnout. Vůbec jsem se nevyspal. Když jsem usnul, zdály se mi tři sny, že smlouvu podepisuju,“ líčí tréninkový parťák Karlose Vémoly. Kolem oběda měl jasno: Jdu do toho. Přesvědčila ho smlouva na čtyři zápasy.
„Být to na jeden zápas, bylo by to hodně riskantní. Kdybych prohrál, zavřel bych si vrátka, takhle tam pořád byly další tři zápasy.“
Z kluka, který si do té doby přivydělával stavěním jezírek, dohledovými pracemi při budování dálnice nebo kopáním hrobů, aby se uživil, se rázem stal profík. Tréninky už se neprolínaly se čtrnáctihodinovými směnami, ale s dalšími tréninky.
Jinak byste však u kluka z vesnice, jak o sobě Dvořák mluví, jinou změnu nezpozorovali. Nadále si s radostí během dne vyčlení chvilku, aby vyrazil za město na zahrádku a zkontroloval, jestli mu slimáci neožírají cukety a salát, nebo zda mu vítr nepolámal rajčata.
David Dvořák
„Sice mám asi nejdražší zeleninu v Evropě, protože kvůli ní z města na zahradu denně najezdím deset kilometrů, ale je to super,“ usmívá se. „Rodiče měli farmu, tak k tomu mám vztah odmalička.“ I proto vystudovaný bakalář spíše než o luxusním autě a vícepodlažní vile sní o malém baráčku, jehož součástí by byla také záchranná stanice pro zvířata.
Když se naší elitní trojice zeptáte, čím to, že došla tak daleko, odpoví vám, že mimo jiné díky velké psychické odolnosti. Zejména během přípravy dostává duševní zdraví bijců zabrat. Hlava musí zvládnout až čtyři tréninky denně i přísnou dietu.
Zápasníci totiž většinou bojují v nižších váhových kategoriích, než se obvykle pohybuje jejich hmotnost. Do duelu proto musí zhubnout několik kilogramů. Nejdříve shazují tuky a sacharidy, na závěr ze sebe pocením v sauně nebo horké vodě dostávají vodu. „Udělat váhu je horší než jít zápasit,“ tvrdí Dvořák, který hubne zpravidla devět kilo ve třech týdnech.
„Cítíte se unavení, pořád vás něco bolí. Zároveň je to velmi frustrující, protože neustále myslíte na to, že když nenavážíte správnou váhu, budete muset celý proces podstoupit znovu,“ popisuje neoblíbené období, jímž bojovníci procházejí vícekrát do roka.
Je to součást cesty, jak podotýká Jiří Procházka. Cesty, která by je v následujících letech klidně mohla dovést do Forbes žebříčku nejlépe vydělávajících sportovců Česka.
Aktuálně nejlépe nastavené podmínky má právě Denisa, jenž do UFC vstupoval jako hvězda Rizinu. Úspěšná premiéra s Oezdemirem mu vynesla přes 3,6 milionu korun.
Padesát tisíc dolarů za účast měl jistých, dalších padesát tisíc byla odměna za výhru a třetích padesát tisíc si vysloužil za zápas večera. K tomu přibylo 3,5 tisíce dolarů za mediální povinnosti. Z celkové sumy sice Procházka musí uhradit daně a vyplatit provize trenérům či manažerům, i tak mu ale zůstane zajímavá částka, s níž bude moct ukrojit značnou část ze tří milionů, které mu zbývá splatit na hypotéce.
Jiří Procházka
Padesátitisícový bonus za nejlepší výkon si při svém posledním souboji vydobyl taky Mach Muradov. Za start a vítězství dostal podstatně méně než jeho o tři roky mladší kolega – dvakrát po deseti tisících dolarech, což je ovšem nováčkovský standard. I to ukazuje, v jaké pozici Procházka do UFC vstupoval.
Muradov si proto chce co nejdříve dojít pro novou smlouvu s alespoň jednou nulou navíc. Upínat se ovšem k této metě vyloženě nemusí. Příjmy mu vedle MMA plynou rovněž z prosperujícího byznysu. Instagram, nemovitosti, gastropodniky nebo stavební firmy v Česku a Uzbekistánu mu generují stálý měsíční příjem v řádech statisíců korun.
To v oktagonu neméně úspěšný David Dvořák je ve zcela odlišné situaci. Sice si vyjednal o dva tisíce lepší podmínky (12 + 12), na bonus na galavečeru v Brazílii už si ale nesáhl.
„UFC hradí náklady pouze fighterovi a trenérovi, dalším dvěma členům týmu jsem letenky, ubytování a stravu v Jižní Americe musel platit ze svého, stejně jako celou přípravu. Kdybych prohrál, z peněz za účast by nic nezbylo,“ říká.
David Dvořák
Na vysoké noze tak zdaleka nežije. Zatím. UFC z bojovníků boháče zákonitě neudělá, ale dává jim velkorysou nabídku: budujte své jméno a bude o vás královsky postaráno.
Příkladem budiž Ir Connor McGregor, největší marketingová hvězda MMA. Americký Forbes jeho výdělky za poslední rok spočítal na 48 milionů dolarů, což mu vyneslo 16. příčku v žebříčku nejlépe placených sportovců světa.
Game changer v tomto ohledu představuje titul UFC, který následně funguje jako obrovská zbraň pro vyjednávání o nových kontraktech i sponzorech. Dvořák s Muradovem k němu mohou udělat další krok v září. Procházka by rád stihl svůj druhý zápas v organizaci ještě do konce roku.
A ostatní zápasníci? Karlos Vémola věří, že Čechů v UFC přibude. Zároveň je přesvědčený, že se u nás podobně jako v Polsku budou v budoucnu konat galavečery pro padesát tisíc lidí a z bojovníků se stanou národní hrdinové.
„Když to dokážou oni, my také. Tvrdím to pořád a stojím si za tím. Přijde to, jen to trvá.“
O nemalých cílech českého MMA svědčí i velmi sebevědomá slova šéfa Oktagonu Ondřeje Novotného, jimiž před pár týdny odmítl rozhovor pro Forbes.
„Risknu to, že správná chvíle na rozhovor pro Forbes teprve přijde. Věřím, že z ničeho vybudujeme největší showbyznys Česka a Slovenska.“
