Takhle vypadalo cestování v časech, kdy se ještě dalo něco objevit. Pozapomenutý Skot Alexander Gordon Laing jako první Evropan vstoupil do Timbuktu, města, o němž si dodnes někteří myslí, že je pouhým mýtem.
Musel připomínat spíš mučedníka. „Byl jsem zraněn na čtyřiadvaceti místech, z toho na osmnácti vážně,“ stojí v dopisu, který představuje jeho poslední památku. Otevřené zlomeniny, těžká poranění šavlí, dokonce přišel o pravou paži. Přesto Alexander Gordon Laing šel dál.
A zažil moment, který ve zběsilém 21. století plném cestovatelských Instastories prakticky zmizel: byl první.
Podle jeho dopisu domů se psal 18. srpen 1826, když jedenatřicetiletý rodák z Edinburghu vstoupil do Timbuktu. Do místa, které se stalo synonymem dobrodružství, ale nikoli dobrodružství pro všední den. „Vyrazit do Timbuktu“ je idiomem pro cestu do dálav, pro výpravu s nejistým výsledkem.
„Timbuktu bylo bájným snem Evropanů. Zlaté město se dostalo do povědomí Středomoří ve 14. století, kdy král Kanga Mansa Músá podnikl z Timbuktu pouť do Mekky. Během cesty, zejména pak při své návštěvě Káhiry, utratil tolik zlata, že způsobil první ‚celosvětovou‘ inflaci. Od té doby mnoho lidí toužilo Timbuktu navštívit,“ vysvětluje arabistka a íránistka Lenka Hrabalová.
Ta se živí jako průvodkyně primárně po zemích Blízkého východu či Afriky, turistům ukazuje Jemen, Sýrii i Mauretánii, ovšem po Laingových stopách vyrazit nemůže ani ona. Od roku 1826 se změnilo skoro vše, tohle ale nikoli. Dostat se do Timbuktu aktuálně není reálné vzhledem k odlehlosti místa a velmi špatné bezpečnostní situaci v Mali.
A teď si představte, jak to muselo vypadat v 19. století!
Mýtus o Músovi ještě pořád přežíval a mnoho lidí včetně Lainga věřilo, že na jihu Sahary najdou zlaté paláce a eldorádo úměrné tomu, že se ve 14. století za Músových časů v Mali údajně těžily dvě třetiny zlata na planetě. Teoreticky Timbuktu mohl v těchto časech navštívit někdo z evropských obchodníků putujících Afrikou, svědectví se nicméně nedochovalo. Závod běžel.
Alexander Gordon Laing
Jak ale s poněkud drsnou ironií napsal list The Wall Street Journal, Laing při svém nezpochybnitelném objevitelském úspěchu nesplnil základní pravidlo pro cestování Afrikou: „Tedy vrátit se domů živý, a tím pádem vše zveřejnit.“
Laing do Timbuktu dorazil a stal se také prvním Evropanem novověku, který přešel Saharu od severu na jih. Zůstal po něm ale jen dopis, ve kterém poněkud tajnosnubně líčí, že „kromě velikosti mě Timbuktu v ničem nezklamalo“, ovšem bez konkrétnějších detailů.
V dopise dodal, že hodlá Timbuktu opustit za tři dny. Z informací, které se podařilo dát dohromady později, se zdá, že skutečně město opustil v den, který si naplánoval. A podle všeho byl o několik dní později zavražděn tuarežskými nájezdníky.
Kdepak vidět Neapol a zemřít, Laing toto motto zažil až příliš doslovně v Mali. Zmizely i jeho cestovní deníky, jako by ho dějiny chtěly vymazat.
Navíc musel umírat s vědomím, že časy zlatého Timbuktu jsou definitivně pryč, jakkoli v dopise naznačoval, že jde pořád o mimořádné místo. Timbuktu si zachovalo pověst centra islámského vědění, probírat se místními archivy a knihovnami musel být pro Skota nezměrný zážitek.
Ovšem zlato? Jaké zlato? Jen hlína a chatrče. Důkaz toho, že nic netrvá věčně.
„Pád dynastie Songhaj, útoky Evropanů, hlad a nemoci město zdecimovaly,“ vysvětluje Lenka Hrabalová.
Frank Kryza, autor knihy The Race for Timbuktu, dokonce soudí, že Laing musel propadnout čirému zoufalství. „Protože by v díle, které ho mělo proslavit, musel světu oznámit, že nenašel ani bohatství a už vůbec ne zlato, jen sbírku chatrných domků,“ uvedl Kryza.
Nikdo neví, zda by Laing po případném návratu do Anglie přiznal pravdu, nebo by ohledně legendárního města mlžil. Nebyl by ostatně prvním ani posledním takovým cestovatelem, který by si vymýšlel pro slávu. Zemřel však mnohem dřív, než ho toto teoretické dilema potkalo. Tím pádem se nikdy nedostal po bok jmen jako Livingstone či Stanley.
Pravidlo o přežití a předání svědectví naplnil pouhé dva roky po něm Francouz René Caillié. A ten už se za fráze neschovával.
„O místním bohatství a šarmu jsem měl opravdu jinou představu. Je to jen podivně vyhlížející shluk hliněných chatrčí,“ napsal Caillié a přidal nelichotivá srovnání s jinými soudobými africkými městy: „Je tu daleko méně lidí, než bych čekal, daleko méně rozvinutý obchod. Ze všeho vyzařoval ten nejsilnější možný smutek. Městu vládla apatie.“
Zatímco Laingovy kosti na neznámém místě africké slunce vypalovalo doběla, Caillié od Société de Géographie dostal odměnu devět tisíc franků a byl jmenován rytířem Řádu čestné legie.
Laingův otec sice Francouze obvinil, že pomáhali zničit synovy záznamy, aby ho připravili o slávu, nicméně nikdy se to nepotvrdilo. Navíc Société de Géographie v roce 1830 Skotovu výpravu uznala tím, že svoji zlatou medaili udělila jak Cailliému, tak posmrtně Laingovi.
Jeden velký mýtus padl, ovšem jiný se zrodil. Z reálného města – byť hliněného, nikoli zlatého – se stal symbol. V roce 2006 například v průzkumu mezi 150 mladými Brity třetina z nich odpověděla, že žádné Timbuktu nikdy neexistovalo a zbytek ho považoval za „mýtické místo“.
I proto pořád vábí dál. Když to zrovna šlo, navštívil Timbuktu americký spisovatel Tom Robbins, jeden z nejzábavnějších (a také nejpraštěnějších) soudobých autorů.
„Jsem romantik, takže jsem se tam chtěl podívat celý svůj život. Co je exotičtějšího než Timbuktu?“ pronesl Robbins.
Se svým typickým smyslem pro humor pak doplnil, že pobytem v jediném místním hotelu západního standardu s manželkou „čtyři dny drželi ekonomiku celého města“. Do toho je neustále atakovaly hordy lokálních průvodců, z nichž si vybíral podle podobnosti s celebritami: „Zvolil jsem nakonec Magica Johnsona. Jen trochu menšího.“
Ve své knize V žabím pyžamu pak doplnil: „Timbuktu je poslední ryzí místo světa, protože matkou nevinnosti je izolace.“
Že to v časech, kdy můžeme sednout do letadla a zamířit prakticky kamkoli na světě, zní jako neodolatelná cestovatelské výzva? Že najednou chápete Lainga, Caillilého a všechny další? Smůla. Timbuktu je zase jednou za neprostupnou zdí. Tak jako v dávných časech, kdy ještě přetékalo zlatem.
