skip to main content

Vytržení z každodenní šedi. Tajemná pražská básnířka vydává knihu

Přeje si zůstat v anonymitě. I přesto, že poskytla rozhovor a poodhalila zákoutí své poetické duše i byznys plánu. Tvůrkyně básní, na které můžete v centru Prahy narazit na každém kroku v podobě samolepek s QR kódem, je nyní vydává knižně.

Iniciativa vznikla jako snaha o vytrhnutí lidí z každodenní městské šedi. Autorka touží, aby se lidé při čtení básní na chvíli nejen zastavili, ale také pocítili sounáležitost s dalšími obyvateli metropole. Přečtete si báseň, naskenujete QR kód a dostanete se na webové stránky, kde můžete slovem, videem, fotkou i hlasovou zprávou odpovědět na sadu osobních otázek.

První básně vylepila básnířka loni v říjnu a doteď obdržela přes čtyři tisíce odpovědí. Obrovský zájem ji motivoval k tomu, aby ho zvěčnila do knižní podoby a k samolepkám pod názvem PRAHO! přibyly i plakáty a básně jsou momentálně k vidění i v metru, na billboardech či v artových magazínech. Autorka spolupracuje také s Rekoly či projektem Mapamátky. 

Všechny básně psala zakladatelka projektu, sama s lidmi i poté komunikuje. „Přestože jsem projekt založila já sama, od prvního dne se jedná o kolektivní dílo, které se spolu s občany Prahy postupně rozrůstá do nečekaných a krásných rozměrů,“ vysvětluje. 

Doufá, že právě její anonymita přináší respondentům pocit bezpečí, díky němuž se nebojí sdílet své myšlenky a pocity. Jediné, co o sobě prozrazuje, je, že žije střídavě ve Švédsku a Česku a miluje Prahu. Snad i proto je právě naše hlavní město společným jmenovatelem všech básní a chystaných knih. 

Skrze umísťování poezie do veřejného prostoru si projekt klade za cíl rozbourat anonymitu, která mezi lidmi ve společnosti vzniká. „Zaráží mě, jak jsme si ve městě cizí, i když všichni sdílíme stejný prostor. Přibližně každá druhá výpověď pojednává o tom, jak se lidi cítí sami.“ 

Jak se vylepování samolepek po městě ale liší od všudypřítomných tagů či graffiti? Mezi vandalismem a typem tohoto umění je nesmírně tenká hranice, kterou si uvědomuje. Snaží se jít co nejvíc legální cestou: navazuje oficiální spolupráci s jednotlivými oblastmi Prahy či si platí prostory na billboardech nebo v metru. Jako svou inspiraci uvádí francouzský spolek Groupe de Recherche d’art Visuel, který v šedesátých letech v Paříži vystavoval umění ve veřejném prostoru.

Reklama

Jako motivaci k založení projektu zmiňuje autorka také boj proti exkluzivitě vystavování umění. Jedná se tedy o určitý způsob jeho demokratizace ? „Budeme-li prezentaci umění limitovat na určitá místa, může se stát, že koncept ‚normální divák‘ nepochopí, nebo jej ani nebude chtít chápat. Nemyslím si, že je třeba vyhrazovat specifická místa pro umění, jež je běžnou součástí našich každodenních životů,“ vysvětluje básnířka. 

Na jarní rovnodennost, která tento rok připadla na 20. března, vyšla první ze čtyř publikací projektu PRAHO!. Projekt snaží o nastavení pomyslného zrcadla pražské společnosti. Kniha je sbírkou básní a odpovědí doplněných o interaktivní prvky a ilustrace.

„Nejedná se tedy pouze o běžnou práci s papírem, naší snahou je překročit klasické pojetí tohoto materiálu a posunout jeho hranice dál. Ke čtenáři by se tak měla dostat nejen koncová informace a vizuální potěšení, každý svazek by měl navíc představovat možnost určité vjemové interakce na různých rovinách. Ilustrace prvního dílu jsou například rozšířené o virtuální realitu,“ dodává. 

Další tři knihy budou vycházet jednou za tři měsíce, konkrétně na každou rovnodennost či slunovrat a PRAHO! na nich spolupracuje se studenty uměleckých škol AVU, UMPRUM či FAMU. Kniha měla být ale původně filmem, který by vznikl během magisterského studia ve Švédsku. „Univerzita, kde studuji, poskytuje štědré prostředky na vybrané projekty,“ doplňuje básnířka.

Přesto se ale vzhledem k množství výpovědí rozhodla od snímku ustoupit a zůstat jen u tištěné publikace, jejíž tržní cena bude 500 korun. Realizaci umožnil právě vstupní kapitál ze švédské strany. Jinak ale investory odmítá, protože nechce žádnou formu závislosti, dokonce nespolupracuje ani s nakladateli, vše vydává sama.

Nekompromisní přístup a vlastní vize se vyplácejí. Například na základě odpovědí na otázku „Jak voní jaro v Praze?“ byla vyvinuta vůně, jež bude do knihy implementována. Dalším příkladem využití neotřelých technologií a překračování konvenčních představ o tradičním médiu je rozšířená realita, která navazuje na ilustrace v první publikaci.

Po naskenování se ilustrace začnou animovat, zároveň jsou doplněné o zvuky metropole. „V rámci jednoho, na první pohled možná obyčejného formátu, jímž je pro mne v tuto chvíli papír, se rozhodně dá neuvěřitelně experimentovat a objevovat či kombinovat dosud nevídané,“ láká autorka. 

Začínala o samotě, nyní její tým čítá čtrnáct lidí, se kterými se chystá nejen vybudovat online platformu, ale také poezii vystavovat a ovládnout její pomocí Bratislavu i Stockholm.