Rohlík mi dnes doručil cizí objednávku. Okamžitá eskalace, blesková reakce zákaznické podpory a bezchybná náprava. Chyba v logistice totiž není selhání, ale test připravenosti. V B2B to funguje úplně stejně – hodnota partnera se neukazuje, když všechno klape, ale v momentě, kdy se něco pokazí a vy doručíte řešení rychlostí blesku.
Je to pravda? Jasně, že ne. Z Rohlíku jsem si v životě nic neobjednal a ani nad hlubokými moudry o B2B obchodu obvykle nepřemýšlím. Přesto jsem se kvůli jedné větě zadané Googlu a práci jeho AI pomocníka stal nerozpoznatelným od těch, kdo mají s B2B dekády zkušeností – a to mě mrzí.
Ať už totiž příspěvky na LinkedInu pocházejí od expertů, nebo od úplných začátečníků, mnoho z nich dnes tvorbu obsahu s oblibou zadává umělé inteligenci. Jenže ta pro všechny vygeneruje takřka to samé.
Tam, kde dříve člověk našel tipy nasbírané z let praxe i radosti a strasti dvacátníků, je dnes jednolité pole údajných expertů, kteří se ve svých snad i vymyšlených příbězích předhánějí, jak chytří jsou. Na platformě se tak usadila nudná, homogenní šeď, za kterou jsou však mnozí rádi.
Alespoň do posledních zpráv od LinkedInu se tak zdálo, že kvantita bude vyhrávat nad skutečnými zkušenostmi a autentickým pohledem lidí – tedy těmi věcmi, kvůli kterým má vůbec cenu sociální sítě navštěvovat. Teď však může nastat obrat, i když generovaného textu je zatím stále více a více.
Falešné sebevědomí
Čím více se totiž tento styl komunikace rozšiřuje, tím méně lidí se bojí sebereprezentaci odevzdat chatbotu či AI agentovi. Samozřejmě, vidět během sekund vygenerovaný text, který má čitelnou formu, je obří lákadlo – zvláště pro ty, kdo si na psaní delších textů nevěří či se ho nechtějí učit.
Jim všem se najednou zjevila bezbolestná možnost, jak si nějaké to psaní přivlastnit. Vyznavači této cesty si ovšem neuvědomují, že drží kámen ve tvaru záchranného kruhu. Jak jsem se například nedávno dozvěděl od personalistů, máloco vás při žádosti o práci potopí rychleji než vygenerovaný životopis a motivační dopis.
Rozpoznávání vzorů je jednou z vlastností, která člověka dostala z jeskyní až do vesmíru. Nelze se tak divit, že lidé, kteří za život přečtou tisíce i desetitisíce životopisů, poznají, když si vizitku své šikovnosti a pracovitosti necháte napsat od někoho – respektive něčeho – jiného jako mnoho dalších.
Verdikt je pak přímočarý: jak schopný a ochotný pracovník můžete být, když si snažíte ulevit i u prvního dojmu? Tenhle pocit v poslední době pronásleduje často i mě, a to nikomu práci nenabízím.
Když vidím záplavu plakátů, které mě v tom stejném, umělou inteligencí přeplácaném stylu zvou na jídlo či výměnu oken, rovnou je pohledem přecházím. O to bizarnější bylo, když jsem si nedávno jeden z nich prohlížel a zjistil, že má paní šest prstů.
Nejenže se tvůrci nějakým zázrakem podařilo replikovat neduh generátorů obrázků vyřešený už v roce 2023, ale zároveň mu připadalo v pořádku tím svoji firmu reprezentovat.
I na mě v tu chvíli padá stejný pocit jako na personalisty. Jak velkou péči tam asi věnují mému pokrmu, když nejsou schopni během čtvrt hodiny dát v Canvě dohromady obyčejné menu? Používají nepravé obrázky, protože jejich jídlo vypadá špatně? A když jsou ochotni šetřit na tomto, šetří i na ingrediencích?
Je tomu nutně tak? Samozřejmě nemusí. Možná jen chtěli ušetřit čas a věnovat ho samotnému vaření. Jenže právě neochota obětovat minutu a umělou inteligenci jedním promptem přimět, aby se vyvarovala toho nejomílanějšího způsobu zpracování plakátu, je samo o sobě varováním.
Dát peníze i čas někomu, u koho mám podezření na lenost a nezájem, mi tak přijde jako ta méně logická varianta. A LinkedIn se stal food courtem takového občerstvení.
Nebylo by fér vyzdvihovat platformu před rozšířením chatbotů jako to nejintelektuálnější místo pro výměnu názorů. Umělá inteligence jen zhoršila problém lidí, kteří chtějí být za chytré, avšak nemají na to dostatek zkušeností ani schopností. Dnes se ovšem zdá, že na každý příspěvek, který člověka něco naučí, připadá nejméně dvacet dalších, které neříkají nic.
Kdo se v tom chce zorientovat a má ke svému času i sobě samému alespoň nějakou úctu, naučí se v příspěvcích odhalovat ony opětovně užívané fráze, stavbu textu a nezaměnitelný rytmus umělého psaní. Jenže když pak zjistíte, že je zahrnují i lidsky vypadající příspěvky, možná tak jako já radši LinkedIn zavřete.
Že nejsem sám, dokazuje i poslední krok platformy, která nabízí možnost záplavu vygenerovaného obsahu nahlásit. Ta samá služba, která ještě před několika měsíci záměrně vytahovala takové příspěvky a vás nabádala, abyste si také něco na svůj profil nechali předservírovat robotem, zjistila, že lidé mají radši menu z masa a kostí.
Ke stejnému závěru došel v posledních měsících také YouTube, Snapchat, Substack nebo Reddit. To svědčí o tom, že zájem o lidské příspěvky nejenom, že nezmizel, ale je stále větší. Ještě nikdy tak neměl člověk s dobrým – či klidně i průměrným, ale lidským – psaním takovou šanci uspět.
Lidi jako já jednoduše zajímá, co chtějí ostatní říct. Oni sami, svými větami a frázemi, které během života a nespočtu zážitků do svého mentálního slovníku posbírali či sami vymysleli. Jejich zkušenosti, jejich přemýšlení a to, co je dostalo tam, kde jsou.
Kdo je dnes ochotný takovou tvorbu nabídnout, má nejlepší příležitost – čím více lidí si bude nechávat texty zpracovávat umělou inteligencí, tím více pozornosti budou dostávat ti, jejichž obsah uživatele skutečně zajímá. Protože co je lepší strategie: publikovat příspěvky pro algoritmy, které se od AI již teď odvracejí, nebo pro lidi, které chcete oslovit?
