Je považovaná za jeden z vrcholů meziválečné moderny. Podzimní slunce a zbarvené listí stromů, které ji obklopují, její krásu v této roční době ještě podtrhují. Volmanova vila v Čelákovicích je tak trochu znovunalezený poklad.
Stojí uprostřed rozlehlého parku na okraji města, a to už třiaosmdesát let. Ne vždy jí to ale takhle slušelo. Do jejího osudu zasáhl komunistický režim i divoká devadesátá léta. Spása přišla až v roce 1996, kdy změnila majitele a tým kolem architekta Marka Tichého ji z ušmudlané Popelky proměnil v krásnou princeznu.
„Tak vás u nás vítám,“ přichází mi otevřít branku Zuzana Kadlečková, předsedkyně spolku Volmanova vila. K domu přicházíme po upravené cestičce, než vejdeme dovnitř, míjíme bazén.
„Josef Volman byl místní podnikatel, výrobce obráběcích strojů, které dodával nejen pro tehdejší Československo, ale i do celého světa,“ seznamuje mě Zuzana Kadlečková s původním majitelem vily. „Byl velmi moderní, měl přehled. Dvakrát byl v USA, nejdříve v roce 1905 a pak znovu o pět let později. Poznal tam svou ženu, přivezl si spoustu znalostí. A také kapitál.“
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
V roce 1937 se rozhodl, že jako završení své podnikatelské kariéry si nechá vystavět dům. Nechtěl ho skrývat za vysokými ploty, naopak, v tehdejší době mělo bydlení zvyšovat společenský i osobní kredit a mělo být vidět.
Ke spolupráci si přizval dva mladé architekty – Karla Janů a Jiřího Štursu, čelní představitele meziválečné avantgardy, žáky Karla Teigeho a zároveň milovníky Le Corbusiera.
Josef Volman byl sice v pozici, kdy mu dostatek peněz dovoloval, aby si zaplatil renomované zahraniční architekty, existují ale dvě teorie, proč se rozhodl právě pro mladé Čechy. „Jedna z nich je, že chtěl mít možnost výsledek ovlivnit a zasahovat do návrhu, druhá verze je, že byl velký patriot a chtěl spolupracovat právě s českými jmény,“ dodává má průvodkyně.
Ostatně i pro Janů se Štursou muselo být setkání neobvyklé. Coby mladí socialisté, kteří se ve své práci zabývali především konceptem minimálního bytu a kolektivního domu, dostali nabídku od představitele buržoazie.
Čekali tak původně, že Volman bude chtít dům plný zdobných prvků a secesních ornamentů, a nevěřili, že se svými návrhy uspějí. Nakonec se jejich cesty protkaly a Štursa se stal i rodinným přítelem. I díky němu se zachovaly některé fotografie interiéru, který v té době pořídil.
„Celé toto spodní patro bylo reprezentativní. Tady byl přijímací pokoj pana Volmana, kuchyň, zázemí pro hospodyni. A tohle je taková poměrně atypická luxferová stěna, která nemá jinou funkci, než že odděluje toaletu. A vznikla údajně jako poslední prvek, aby jím naplnili architekti rozpočet,“ usmívá se Zuzana Kadlečková.
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
Foto Aleš Jungmann
Volman byl totiž při stavbě velmi velkorysý a k dispozici dal rozpočet jeden milion korun. Už to samotné bylo v té době nezvyklé, domy se většinou stavěly za cenu kolem padesáti tisíc korun.
Ještě nezvyklejší, a v dnešní době i téměř nemyslitelné bylo, že podnikatel důsledně trval na tom, že ho do poslední koruny prostaví. „Architekti se do toho údajně stále nemohli trefit, pohybovali se v nižších částkách, až si nakonec vymysleli tuhle stěnu a podle tvárnic přesně dopočítali na jeden milion.“
Vcházíme společně do rozlehlého pokoje. Díky pásovým oknům, která si vila může vzhledem k železobetonovému skeletu dovolit, je místnost zalitá sluncem a přirozeným světlem. Sto sedmdesát metrů velkou místnost využívala rodina jako obývací pokoj i jídelnu.
Foto Aleš Jungmann
Na stěně visí rozměrný obraz – Krajina se snopy od Otakara Nejedlého, který měl původně továrník ve své kanceláři. Ač byl známým milovníkem umění, soupis jeho sbírky děl se nenašel.
Přehlédnout nelze ani atypický krb, obložený mramorem. Na první pohled přehlédnete, že není všude stejný. „V devadesátých letech byla vila na hraně zkázy, spíš to byla promočená ruina než stavba. A vůbec nebylo jisté, zda se jí podaří zachránit. Architekt Marek Tichý tu se svým týmem strávil mnoho let,“ přibližuje průvodkyně.
Zázraky ale neuměli ani oni. Mramor na podlaze pocházel z Itálie, některá místa byla rozbitá a musela se nahradit. Jenže originál už sehnat nešel, a tak posloužil mramor z Kuby, který mu byl nejpodobnější.
Přesouváme se do patra, prsty přejíždím po dřevěném, také zrekonstruovaném, zábradlí s velkými kruhovými otvory. Ideální pro dětské hry. „Taky to tak bylo, Volmanovi vnuci ho často využívali,“ dává mi za pravdu Zuzana Kadlečková.
V prvním, soukromém patře, jsou dva apartmány. V jednom žil Volman, už coby vdovec, protože jeho žena se nového domu nedočkala. Ve druhém pak dcera, nejdříve sama, později se svými dětmi a manželem obývala celý dům.
Mezi nimi leží chodba s dalším krbem, méně honosným. Co zaujme, je barevnost, na interiérových zdech od žluté pískové až k hráškově zelené, terakotová je zase na venkovní fasádě.I proto je vila zařazovaná do proudu pocitového funkcionalismu, ve kterém architekti uznávali nejen vědecký přístup, kdy forma striktně následovala funkci, ale také vliv architektury na lidskou duši a psychiku.
Foto Aleš Jungmann
Výrazné jsou v apartmánech hlavně mramorové koupelny, které se od sebe liší také barvou – modrá, růžová a zelená. Růžová překvapivě nebyla v bytě Volmanovy dcery, ale v jeho.
Zvláštností je mramor na stěně. „Říká se mu sešívaný, kdy kresba na sebe navazuje jak horizontálně, tak i vertikálně. To je díky tomu, že pořídili velké desky mramoru a řemeslníci je pak řezali na míru dané zdi,“ vysvětluje Zuzana Kadlečková.
Foto Aleš Jungmann
Na některých místech, hlavně u vanové baterie si všímám žlutých skvrn. Další pozůstatek devastace, které vila čelila v devadesátých letech, kdy byla nezajištěná a veřejně přístupná.
Lidé z ní odnesli, co se dalo, a když už nebylo co, vyrvali ze zdi měděné potrubí – bez ohledu na to, jak cenný mramor byl. „Při rekonstrukci se musel nahradit. Jen na koupelnách strávil tým architekta Marka Tichého několik let,“ podotýká.
Téměř z každé místnosti lze vyjít ven, pro architekty bylo tehdy důležité propojit život obyvatel s přírodou a parkem. A tak otevíráme dveře na jednu ze střešních teras. „Je tu výhled na kruhový objezd, s prohnutou kamennou stěnou. Vidíte? To je rovněž odkaz na Le Corbusiera. Když Volmana jeho řidič přivezl a vysadil ho tady, mohl elegantně obkroužit a nemusel couvat,“ popisuje.
Výhled z terasy je kouzelný, hned pochopíte, jak monumentální místo si Volman pro svou vilu vybral. Když si odmyslíme stromy, které ve čtyřicátých letech tak vzrostlé nebyly, tak jak z jihu, tak ze severu jasně dominovala krajině.
„Já říkám, že je to takový zaparkovaný zámořský parník, bezpečně nad Labem, jsme zhruba třicet metrů nad nivou, takže se sem žádná voda nedostala,“ dodává. Při tom odpoledním slunci by tu člověk mohl jen tak stát, a snít nerušeně klidně i hodiny.
Foto Aleš Jungmann
„Tohle mělo praktickou i uměleckou funkci. Sloužilo to jako větrolam,“ odvádí Zuzana Kadlečková mou pozornost k betonové zástěně. Na n navazuje záhon, teď prázdný, ale do budoucna ho chce spolek zazelenit, a vrátit mu jeho původní funkci. I když vypadá jako bazén, a kdo by se nechtěl koupat na střeše, ten skutečný byl od začátku přímo před vilou.
Architekti ho vrátili zpět, akorát jeho plochu trochu zmenšili. „Snažili jsme se vrátit vilu do původního stavu, kování, kličky na okně, dveře, okna, to vše jsou repliky nebo zrestaurované originály. Jediné, co se přesně nepodařilo, jsou světla. Vybrali jsme tedy podle fotografií tvarově shodná. A samozřejmě zásuvky, ty už musely být podle současných norem.“
Rozlehlý park měl původně čtyřicet hektarů. Jeho součástí byly i stáje pro koně, tenisový kurt i skleníky, kde dcera Josefa Volmana pěstovala subtropické rostliny. Součástí areálu byly i garáže a lovecká chata, která ležela pár set metrů od vily. A pro případ nebezpečí byl v parku i železobetonový kryt. Navíc byl dům v docházkové vzdálenosti od továrny.
Pro rodinu byl osudový rok 1948. Josef Volman se ho nedožil, zemřel o pět let dříve. Jeho dceru Ludmilu i s dětmi z vily komunisté vyhnali a zatímco jí se podařilo vycestovat do zahraničí, jejímu muži ne. „Byl odsouzen za rozkrádání státního (vlastního) majetku. Až v roce 1968 se podařilo odejít do zahraničí i jemu,“ přibližuje osud rodiny Zuzana Kadlečková.
Továrnu Josefa Volmana komunistický režim znárodnil a podnik TOS pak ve vile provozoval až do převratu školku pro děti svých zaměstnanců. I když veškeré stavební úpravy a inovace rozhodně neladily s architektonickými návrhy, alespoň byl dům vytápěný a udržovaný. Zkáza pro něj přišla až v devadesátých letech.
Do Čech se tehdy vrátil Volmanův zeť, který dům v rámci restituce získal zpátky. Starat se o něj ale nechtěl, jeho žena a dcera Volmana už byla v té době po smrti, a tak ho přednostně nabídl ke koupi státu. Ten odmítl a dům se tak stal na na několik let cílem vandalů.
„Došlo to tak daleko, že chyběla okna, do fasády zatékalo, z nábytku nezbylo skoro nic. Zrestaurovat se podařilo jedině sekretář z kanceláře pana Volmana.“
V tom nejhorším se objevilo pro vilu to nejlepší. V roce 1996 skupina místních čelákovických strojařů, kteří vlastní úspěšnou firmu na výrobu obráběcích strojů, celý areál koupila a slíbila, že vrátí vile původní lesk a slávu. Byla to dlouhá a nákladná cesta a trvala mnoho let.
Na obnově pracoval architekt Marek Tichý, autor několik významných rekonstrukcí, třeba budovy Elektrických podniků, Werichovy vily nebo aktuálně hotelu Intercontinental. Dokončil ji před covidem a dům byl poté využíván pro obchodní jednání, výjimečně pro prohlídky.
„Letos jsme se s majiteli domluvili a založili spolek s tím, že do vily chceme přivést život a otevřít ji veřejnosti. Zatím začínáme vypisujeme komentované prohlídky, které jsou beznadějně plné. Lidé mají o vilu velký zájem,“ říká Zuzana Kadlečková, která je nejen předsedkyní spolku, ale i dcerou jednoho z vlastníků vily.
Vilu se navíc podařilo zapsat do sítě Iconic Houses, která sdružuje domy z dvacátého století, jež posunuly výrazně moderní architekturu a zároveň jsou otevřené veřejnosti. Slouží tím jako inspirace pro cestovatele z celého světa a Zuzana Kadlečková tak věří, že dokážou oslovit nejen tuzemské, ale i zahraniční turisty.
Když se rozloučíme, ještě naposledy vzhlédnu od branky k vile, kterou jedny lidské ruce zničily, aby ji pak zase jiné dokázaly zachránit. A v duchu si říkám: „Jaké štěstí, že přežila!“
