Jeden z nejúspěšnějších cyklistů české historie v otevřeném rozhovoru. Zdeněk Štybar o krásách i bolestech na Tour de France, nadšení z byznysu a snaze změnit přístup ke sportování dětí.
Silné sluneční paprsky, teplota nad třicet stupňů a jedna obří pohybující se party. Na parné až spalující počasí bývá Barcelona zvyklá. Na ruch a energii, kterou vyzařuje dýdžejem poháněná parta 150 cyklistických nadšenců, už tolik ne. Výjimečná událost si však žádá výjimečné počínání.
Katalánská metropole se první červencový pátek chystala na start 113. ročníku Tour de France. Jejími ulicemi se tak v pestrobarevném dresu vesele proháněla i jedna z nejvýraznějších tváří české cyklistiky Zdeněk Štybar. A po jeho boku opakovaní vítězové tohoto etapového závodu Chris Froome s Albertem Contadorem.
Tentokrát se však proslulého podniku – stejně jako jeho někdejší závodní kolegové – účastnil v jiné roli. Coby ambasador Škoda Auto, konkrétně jejího projektu We Love Cycling. A také jako muž, který se snaží proměnit tuzemskou cyklistiku, zejména v přístupu k dětem a mladým talentovaným jezdcům.
Ještě během své kariéry, protkané mimo jiné třemi tituly mistra světa v cyklokrosu, se Tour de France účastnil dvakrát. A v roce 2015 dokonce jako teprve druhý Čech po Jánu Svoradovi vyhrál jednu z etap. Přesto si nejslavnější cyklistický svátek coby závodník nebyl schopen nikdy užít.
„Když člověk absolvuje Tour v sedle, má přesvědčený dojem, že to nejdůležitější je sportovní stránka, kdo vyhraje etapu nebo kdo komu nadělí sekundy v celkové klasifikaci…,“ přemítá dneska již bývalý cyklista.
„Teď, když vidím, co se děje ve VIP zónách nebo během společných vyjížděk, jak se sházejí partneři a domlouvají spolu obchody, přijde mi, že sportovní výsledky jsou až to poslední, co Tour přináší.“
Není divu. Z Tour de France, na níž se Zdeněk Štybar v následujících týdnech zúčastnil hned několik etap, včetně té závěrečné v Paříži, se stal globální fenomén s obrovským celospolečenským přesahem – fascinující cestopisná podívaná, již lze bez nadsázky označit za největší turistickou kampaň planety.
Ale rovněž multimiliardový kolotoč, na němž se alespoň na chvíli pokoušejí svézt města a firmy nejen po celé Francii, ale nyní už i z ostatních koutů Evropy.
„Snažím se z toho učit, ostatně proto mám rád eventy Forbesu. Baví mě potkávat se s lidmi z byznysu, sledovat, jak se prezentují a jak či o čem se vyjadřují. Nikdy dříve by mě třeba nenapadlo, že budu mít možnost neformálně mluvit s globálním šéfem Škoda Auto Klausem Zellmerem a posléze mu půjčovat kolo,“ líčí čtyřicetiletý rodák ze Stříbra s pokorou sobě vlastní a tváří profesionála, kterou si zachoval, přestože profesionální peloton opustil před třemi lety.
V prostředí byznysu se přitom pohybuje stále častěji. A to nejen kvůli partnerství s největší českou firmou nebo provozování půjčovny kol na Mallorce, mekce cyklistů, ale zejména díky projektu Czech Cycling Academy, v rámci kterého s podporou jednoho z nejmajetnějších Čechů Karla Komárka vyhledává a rozvíjí mladé cyklistické talenty – ať už sportovně, nebo lidsky.
Opravdu si jezdec nedokáže Tour užít?
Užije si ji strašně moc, jestliže se mu daří. Pokud má formu, kterou chtěl mít, a daří se mu nebo jeho týmu sbírat úspěchy, dokáže to být skvělý zážitek. Jinak jsou to ale tři čtyři týdny neustálého zápřahu a vyčerpání.
Obzvláště v těch vedrech, která panovala letos, kdy člověk neřeší nic jiného, než kolik toho vypije, kolikrát se polije a kdy nastoupí, nebo naopak odpadne. Nicméně nejhorší, co se může stát, je, když lehne první týden, necítí se fit, nedaří se mu a do toho cítí tlak od sportovních ředitelů a sponzorů…
Širokou veřejností je tahle akce vnímaná jako vrchol sezony. Platí to i u profesionálních cyklistů?
Cyklistickou sezonu určuje několik věcí: jarní klasiky, tři etapové závody, takzvané Grand Tours, mezi něž vedle Tour de France patří ještě Giro d’Italia i Vuelta a España, a mistrovství světa. Na těchto závodech jezdec buduje svou hodnotu. Divácký zájem o Tour je tak obrovský, že v tomto ohledu bude mít větší váhu. Z hlediska fyzické náročnosti to ale pro mě není nejtěžší závod.
Jakto?
Když porovnám zmíněné tři Grand Tours, tak za mě je Giro rozhodně těžší, ať už profilem etap, způsobem závodění, či počasím.
Když nyní objíždíte Tour coby ambasador Škoda Auto a sledujete ji znovu zblízka, jaké vámi prostupují pocity? Chybí vám to?
Jediné místo, kde mám pocit jakéhosi svrbění, je závod Kolem Flander. Vlámsko, úzké silnice, dlažební kostky, bouřlivá divácká kulisa. To je moje srdcovka. Na start Tour, když teď etapy sleduji s odstupem a různých úhlů, bych se vrátil rád, ale spíše proto, že bych se více soustředil na diváky, atmosféru, kterou vytvářejí, a aktivity, které se dějí kolem, než že by mě lákalo závodění.
Ve skutečnosti závod, pro který bych udělal comeback, není žádný. Tuhle kapitolu mám v sobě uzavřenou. Baví mě jezdit na kole. Když mám čas, tak jedu. Ale nepotřebuji si znovu připnout na záda číslo a prožívat tu bolest a únavu. Byť mi paradoxně chybí.
Jak to myslíte?
Tělo si na to fyzické vypětí během kariéry tak moc zvykne, že po jejím konci už nemá šanci se unavit. Vyždímání z Grand Tour se nic nevyrovná, ničím nejde nahradit. Když mi někdo nyní řekne, že je unavený, objektivně se mi to špatně hodnotí, protože mám okamžité nutkání si říkat: vstaneš z postele, nekrvácíš, nemáš horečku, máš chuť k jídlu a pití, takže tak unavený nejsi. Můj taťka s oblibou říká, že když voják nemůže, může ještě třikrát. A cyklistika se tomu blíží.
Foto: Jan Berounský
Foto: Jan Berounský
Foto: Jan Berounský
Foto: Jan Berounský
Čím to, že lidské tělo takový nápor vůbec zvládá?
Je to o pravidelném tréninku. Tour de France se rok co rok účastní 184 kluků, a to je obrovské sýto. Třiadvacet nejlepších týmů světa, každý o osmi závodnících. Z milionů lidí, co jezdí na kole. A ti tyhle výkony podávají, protože na ně několik hodin denně trénují. Do toho cvičí, mají správnou stravu, psychologa, fyzioterapeuta. Zkrátka dávají tělu to nejlepší, aby ho naučili pracovat s únavou a dokázali co nejlépe zregenerovat.
Co je na Tour de France nejnáročnější?
První tři čtyři dny, kdy panují velká očekávání. Každý chce uspět a v pelotonu je hektická atmosféra, než se všichni dostanou do závodní rutiny: snídaně, odjezd, závod, regenerace, spánek. Pak už se to liší jen v tom, zda den (ne)byl úspěšný a jestli se jezdec vysílil, nebo si relativně odpočinul.
Náročnější než samotný závod jsou i zmiňovaná vedra. Další, co vás extrémně vysílí, jsou diváci, kteří pokřikují, chtějí se fotit nebo za vámi běhají. Představte si, že den co den jedete 200 kilometrů v tunelu, v němž se rozléhá jen řev. Ať už od fanoušků, z pelotonu, od sportovního ředitele do vysílačky…
Než dojedete do cíle, všichni na vás mluví, takže jediné, co si po závodě přejete, je mít alespoň chvíli klid. Často jsem kvůli tomu předstíral spánek, že jsem zavřel oči, nasadil si sluchátka, aniž bych měl puštěnou muziku. Ale aby bylo vidět, že neslyším, aby mě nikdo neotravoval.
Ale stojí to za to, ne?
Něco ano, něco ne. Cyklistika je krásný sport, který mi hodně dal. Mám skvělé vzpomínky a zážitky, poznal jsem spoustu přátel, procestoval jsem svět, naučil se jazyky, finančně se zabezpečil. Navíc, a to je nejdůležitější, mě to fakt bavilo, nikdy jsem to nedělal pro peníze. Jenže když tohle všechno skončí, začínáte pomalu ve čtyřiceti odznova, navíc bez dvaceti produktivních let.
Končil jste před třemi lety, zejména pro vleklé zdravotní problémy. Byl jste tak na přechod do další fáze lépe připravený?
Přestože jsem to nějakou dobu očekával, změna z profesionálního do normálního života není úplně jednoduchá. To, co celý život budujete, vám skončí přes noc. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak si vezměte třeba, že jste podnikatel, máte sklady se zbožím a všechno vám najednou vyhoří. A nezbyde vůbec nic. Máte životní zkušenosti, máte spoustu známých, ale to, co vám dávalo smysl v životě, je pryč (rozhovor vznikal ještě před požárem, který v červenci zachvátil jednu z budov ve Zlíně, kde měla řada firem sklady, pozn. redakce).
Brian Holm, což byl bývalý cyklista a náš dlouholetý sportovní ředitel v Quick-Stepu, říkal: „Hele, až skončíš, trvá to tak pět let naladit se na normální život.“ Začínám věřit tomu, že měl pravdu. U mě jsou to teďka skoro tři roky a nejsem si jistý, že bych byl dostatečně naladěný.
Proč jste tedy jako většina vašich kolegů nezůstal součástí jezdeckého kolotoče a nerozhodl jste se stát třeba sportovním ředitelem některého z týmů?
Zůstat tam, kde jsem se roky pohyboval, by nepochybně bylo nejsnazší. Jenže já chtěl poznat i trochu jiný svět. Profesionální cyklistika je malá bublina. Kolem 250 dní v roce potkáváte stejné lidi, kteří se sem tam mění, ale nemění se program – letiště, závody, hotel, příprava. Pořád stejný kolotoč, který nedává prostor poznávat nic nového, skutečný život.
Jsem přesvědčený, že by mě role sportovního ředitele bavila a že bych klukům v pelotonu měl co říct, poradit jim. Dokonce i na letošní sezonu mi volaly týmy (a velké), jestli bych nechtěl spolupracovat třeba jen na půl sezony, na jarní klasiky.
Ale já z toho chtěl vystoupit i proto, abych navázal jiné vztahy, a taky proto, že později by bylo mnohem náročnější tenhle krok udělat, kdybych zase budoval manažerskou kariéru v cyklistice. Myslím, že sportovního ředitele mohu klidně dělat i za tři roky.
Co tedy teď děláte?
Pořád něco. S časem je to snad ještě horší, než když jsem závodil. Tehdy jsem na spoustu věcí říkal ne, protože jsem musel trénovat, a bylo to. Teď ten důvod nemám, tudíž jsem řadu aktivit odsouhlasil a pak toho možná litoval. I to se učím.
Dost času strávím i na cestách, protože každý týden pendluju mezi Českem a Belgií, kde mám syna, a pořád vychází lépe jet několik hodin autem v noci než letět a pak se stejně přesouvat, byť toho člověk moc nenaspí. V Česku mě pak nejvíc zaměstnává cyklistická akademie Czech Cycling Academy.
To je vaše současná práce na plný úvazek?
Přistupuju k tomu tak. Práce je hodně, za poslední dva roky tenhle projekt ukrojil většinu mého volného času. Já si ale vždycky říkal, že když skončím s cyklistikou, chci hned druhý den mít jinou práci. Důvod, proč musím vstávat. A věřím, že tímhle projektem můžeme opravdu změnit českou cyklistiku. Ostatně proto jsem se do toho dal.
O co přesně jde?
Czech Cycling Academy je celostátní projekt, jehož cílem je dostat co nejvíce dětí zpátky ke sportu, a to nejen k cyklistice, byť tou je to inspirováno a opírá se o mé zkušenosti. Chceme ale mladým sportovcům poskytnout potřebné vzdělání a podporu na cestě k profesionální kariéře bez ohledu na to, čemu se budou věnovat. Věříme, že se můžeme stát akademií, která pomáhá vychovávat špičkové sportovce dosahující vynikajících výsledků na národní i mezinárodní úrovni.
Jak toho dosáhnout?
Skrze vědecky podložené tréninky, individuální přístup a podporu zkušených trenérů. Program je založen na koučovaném vedení, kde je sportovec středobodem pozornosti, podobně jako v týmech na World Tour úrovni. Ve spolupráci s Českým svazem cyklistiky a akademickým prostředím zároveň spouštíme program kontinuálního vzdělávání trenérů a jejich svěřenců.
Už teď s naší Czech Cycling Academy Roadshow objíždíme školy po republice, testujeme děti a motivujeme je k pohybu, zdravému životnímu stylu a odpovědné cyklistice skrze zábavné aktivity propojující aktivní pohyb s virtuálními zážitky. Pro děti je to atraktivní a nevšední hodina tělocviku, v rámci níž se učí fyzické obratnosti a rodiče se dozvědí něco o jejich kondici. Každý týden jsme na jiné škole, v jiném regionu.
Zároveň jsme pro náš program NextGen vybrali třicet nejlepších cyklistů, se kterými od srpna začínáme intenzivněji spolupracovat. Dopřejeme jim zázemí podobné z World Tour týmů – od kondičního trenéra přes dietologa a psychologa po soustředění na Mallorce. Vše ale s prioritou, že škola bude na prvním místě.
Kde se myšlenka na tenhle projekt vzala?
Víceméně v letadle z olympijských her v Tokiu v roce 2021. Závod se mi tehdy úplně nepovedl, jak jsem chtěl. Když jsem v olympijské vesnici nasával atmosféru a bavil se s ostatními sportovci, jak trénují, jakou mají výživu nebo obecně podmínky, a dával jsem si to do kontextu s českým prostředí, říkal jsem si, že není možné, abychom měli takový počet neuvěřitelných talentů, které ale desítky let nutíme dělat neustále to stejné. Vychovávat je v old school systému, který očividně zaspal dobu.
Dřív to očividně fungovalo, možná i proto, že sportovců bylo více, tudíž se někdo do světové špičky prosadil. Jenže teď, s ohledem na to, jaké jsou možnosti, dostupnost know-how ze zahraniční, tak by český sport měl být podstatně dál. Tuším, že je snad i statistika, která říká, že Česká republika patří mezi země, které mají v juniorských kategoriích nejvíc mistrů Evropy či světa napříč všemi sporty, ale v dospělosti značně zaostáváme. Talenti se dřív nebo později vytratí, sportovně odumřou.
Čím to?
Předčasná profesionalizace. A není to jen v cyklistice, ale i v jiných sportech, že na děti a mladé jsou obrovské nároky a tlak. Úplně tomu nepřidává ani systém školství, který v brzkém věku a často umožňuje individuální studijní plán. Ostatně já ho měl taky, takže v tomto směru jsem já, respektive začátek mé kariéry špatný příklad. V důsledku individuálního plánu pak mladí sportovci bývají přetížení, protože ve třinácti, čtrnácti, patnácti letech už žijí jako profíci. To následně vede k tomu, že když je jim dvacet, nemají se kam posunout.
Tím, že žiju napůl v Belgii a můj syn tam chodí do školy, mám srovnání s jinou zemí a školským systémem, který nám umožňuje omluvit ho z vyučování pro rodinné důvody pouze třikrát do roka. Neexistuje, abych řekl: „Hele, letíme na Mallorku a budeme tam dva tři týdny trénovat.“ A je to znát.
Když se budu držet cyklistiky, možná jsou mladí čeští jezdci dokonce lepší než ti belgičtí, ale jak se začne lámat chleba, nemáme je kam posunout, není jak přidat, protože kompletní objem tréninků, jejich intenzita a veškerý support se jim nedostává. Naopak, když vše od počátku podřizují svému snu nebo ambicím svých přemotivovaných rodičů, snadno mohou vyhořet.
Jenže pak tu máme Tadeje Pogačara, který v jednadvaceti vyhrál první Tour de France, nebo devatenáctiletého Paula Seixase, jenž už nyní udivuje cyklistický svět…
Ano, historicky existují výjimky: Tadej Pogačar, Remco Evenepoel, Mathieu van der Poel, Wout van Aert nebo Egan Bernal ve svých nejlepších letech. Někdo z talentů, které dnes World Tour týmy začleňují do svých systémů, aby z nich udělaly nové hvězdy, pod tím tlakem přežije, jiní ovšem ne.
Data dlouhodobě ukazují, že nejen cyklisté podávají nejlepší výkony „až“ kolem věku 26 let. Pak je tedy otázka, jestli než vyhořelé sportovce není lepší mít sportovce rekreační, kteří se mezi profesionály nedostanou, ale pořád je to baví. Zpětně když se na to dívám, mám dojem, že tenhle systém má pro společnost větší přínos.
A zrovna tenhle myšlenkový pochod, kterým jste mě právě provedl, jste měl, když jste letěl domů zklamaný z olympiády?
Zamýšlel jsem se nad tím, proč nejsme tak úspěšní, jak bychom být mohli, a jak by se to dalo změnit, přičemž jsem předně uvažoval hlavně nad cyklistikou. Říkal jsem si, že by bylo potřeba přivést k ní mnohem více dětí a zapojit do procesu školy tak, aby vzdělání bylo vždy na prvním místě.
Dále obklopit začínající a nadšené sportovce jinými mladými lidmi, kteří nefungují dekády v zajetých kolejích. To je obzvláště přehlížené téma, ale neméně důležité. Nelze se divit, že si šestnáctiletý kluk nerozumí s pětašedesátiletým trenérem. Ten věkový rozdíl je velký a doba se posunula tak, že ti dva lidé, kteří spolupracují, musejí být alespoň trochu na stejné mentální vlně. Zároveň trenéři v Česku u cyklistiky často dlouho nevydrží.
Proč?
Protože za svou práci často nejsou dobře ohodnocení. Cyklistický oddíl povětšinou nemá takové finanční prostředky a oni sami se často bojí říct si o peníze. A já si říkám: Proč? Proč když tři hodiny jedete sto kilometrů na silnici za dětmi, za něž máte zodpovědnost a snažíte se jim něco předat, se ostýcháte říct si o peníze? Vždyť když dítě půjde na jiný kroužek, musí rodič tu hodinu zaplatit také.
Tohle by právě mohli pomoct změnit ti mladí, namotivovaní. Tyhle myšlenky, ve zkratce popsány, mi v tom letadle bleskly hlavou a postupně jsem si vytvořil myšlenkovou mapu. S ní jsem později šel na olympijský výbor, kde mi ale bylo řečeno, že to úplně neprojde. Myšlenka prý dobrá, ale nejsou finance. Tak jsem ji dal k ledu, tak trochu na ni zapomněl, protože jsem měl spousty zranění od Tokia, připravoval jsem se na konec kariéry, až…
… až se toho – jako mnohokrát – chopil byznys.
V listopadu 2023, pár týdnů před mistrovstvím světa v cyklokrosu v Táboře, jsem se potkal s Robertem Kolářem, viceprezidentem Českého svazu cyklistiky a členem dozorčí rady KKCG. Chtěli jsme se bavit o šampionátu, ale po pár minutách se debata dostala k tématu budoucnosti české cyklistiky.
A tím, že jsem to měl už nějakou dobu uspořádané v hlavě, pro mě bylo jednoduché líčit, jak by měla vypadat, co by se mělo stát. Uběhlo pár měsíců a po panu Kolářovi jsem svou vizi prezentoval i panu Komárkovi.
Jaká byla jeho reakce?
Byla to moje vůbec první prezentace, tudíž jsem byl nervózní, což jsem mu i na začátku říkal a omlouval se, že se patrně někde seknu nebo mi něco vypadne, tak jen ať mi to nemá za zlé. Odpověděl mi, že to je aspoň pořádný křest ohněm.
Nepochybně měl nějaké připomínky, protože původní verze projektu pracovala s představou pojízdné laboratoře, která přijede do škol, do center měst, v podstatě kamkoli, kde bude testovat děti. Jenže bychom toho zvládli výrazně méně než nyní a bylo to finančně náročnější, tudíž jsme od toho upustili. Díky tomu mě to ale přivedlo na současnou myšlenku – spojit testování s moderními technologiemi a zábavnými hracími prvky.
Karel Komárek se v projektu aktivněji angažuje nebo jej „pouze“ financuje?
Zajímá se o něj. Myslím, že má cyklistiku rád a chtěl ji podpořit. To si troufnu tvrdit, že byl hlavní důvod, proč se do toho pustil. Upřímně bez něj a podpory společnosti MND bychom dnes po školách nejezdili a žádná akademie by neexistovala.
Opakovaně jste zmiňoval, že testujete děti, co přesně si pod tím představit?
Zaměřujeme se na děti od dvanácti do osmnácti let, ještě přesněji od 140 centimetrů výšky, aby se vešly na cyklistický trenažér. Na něm je necháváme tři minuty se rozehřát, aby následně pět minut jely naplno.
Posléze jdou na InBody váhu, která měří složení těla – množství svalů, tuků, vody – a k ní jsme vyvinuli vlastní software, jenž všechny získané hodnoty spáruje. Vidíme tak přesné výkony jednotlivců, na základě nichž pak s dětmi vedeme diskusi, zda by cyklistiku nechtěly zkusit, protože z dat vyplývá, že mají potenciál.
Co vám tata data prozatím ukazují?
Za první polovinu roku jsme provedli zhruba čtyři tisíce testů na třiadvaceti základních a středních školách, což je za mě velké číslo na to, že naplno fungujeme teprve od ledna, přičemž cíl je otestovat za rok šest až sedm tisíc dětí. Zatím z čísel vychází, že jedno procento z testovaných by se mohlo vrhnout do cyklistiky.
Někomu to může přijít málo, nicméně si myslím, že by to mohlo vyvolat efekt sněhové koule, kdy jeden začne jezdit na kole, strhne se s sebou druhého a pomalu se to rozjede.
Asi budeme narážet na to, že u nás nemáme tolik kvalitních oddílů, tudíž někoho můžeme demotivovat. Zase si ale říkám, že má cesta nebyla o tolik jiná. Pocházím ze Stříbra, kde také žádný cyklistický klub nebyl, tudíž jsem začal jezdit do Plzně, později do Prahy. Naší hlavní misí je děti k cyklistice přivést, pak už bude na jejich rodičích, jestli se jí budou věnovat na sto procent, nebo ne.
Chápu, že vize projektu je dlouhodobá, ale také si dovedu představit, že peníze se do něj dají vkládat donekonečna. Máte přesně vytyčeno, dokdy vaše aktivita ještě bude smysluplná a za jakých okolností už naopak ne?
Motivovat děti k pohybu a ke sportování nepřestane dávat smysl nikdy. Osobně mám ale jedno přání. Věřím, že v Česku se jednou uskuteční Grand Départ, start Tour de France, a představa, že do té doby najdeme na českých školách mladého cyklistu, s nímž postupně pracujeme, abych na tom startu v Praze mohl stát, se mi extrémně líbí.
Myslím, že máme potenciál vyrovnat se lepším cyklistickým státům, jako jsou Belgie nebo Nizozemsko. Jestliže nyní máme ve World Tour týmech dva lidi, věřím, že v budoucnu jich tam budeme mít dvacet, klidně třicet.
Proč by ne? V Česku máme ideální tréninkové podmínky – kopce, rovinu, přírodu, krásné cesty, skvělě vyznačené cyklostezky. Jasně, přes zimu to není ideální, ale to v Belgii také ne. Věřím, že můžeme vyprodukovat nejlepší cyklisty na světě, když jim k tomu vytvoříme podmínky.
Hlavně nikdo jiný na světě nic takového nedělá, minimálně k tomu nemají software, který jsme si vyvinuli. Bavím se se spoustou lidí ze světového pelotonu, i těmi, co mají vliv a finanční prostředky, a když jim představuji náš projekt, víceméně ho chválí a shodují se, že něco takového by byl jejich sen. To mi dodává velkou motivaci, ale zároveň je to velký tlak, abychom vše dotáhli až ke zdárnému cíli.
Máte tedy – s ohledem na povahu byznysu KKCG a vize Karla Komárka – ambici udělat z toho globální projekt?
Myslím, že potenciál to má. Ale nedává smysl dělat pět kroků dopředu, když jsme ještě neudělali ani ten první. Teďka, protože jsme Češi, se musíme předně postarat, aby to fungovalo u nás. Teprve pak můžeme přemýšlet nad rozšířením se do dalších zemí. Ještě před sebou máme spoustu práce.
