Její nejdražší dílo se prodalo za zhruba dvacet tisíc amerických dolarů, ale tento rekord by mohl být brzy překonán. Slovenská fotografka Mária Švarbová totiž aktuálně domlouvá exkluzivní zakázku s jedním z nejbohatších lidí světa.
Její fotografie slovenských bazénů z ústředního motivu Swimming Pool kupují Američané a Španělé a píší o ní světová média. Jako by Švarbová našla návod na mezinárodní úspěch.
Není to poprvé, co se Mária Švarbová objevila na stránkách Forbesu. Už v roce 2017 byla jednou z členek slovenského žebříčku 30 pod 30. Od té doby se však v jejím životě mnohé posunulo.
Náš aktuální rozhovor proběhl v bratislavském Starém Městě a uvolněná, výřečná Švarbová otevřeně vypráví nejen o svém přístupu k umění a tvorbě, ale také o penězích a byznysu, které jsou součástí jejího uměleckého úspěchu. „Mám ráda čísla,“ usmívá se.
Čemu se věnují vaši rodiče? Máte umění v genech?
Táta je už v důchodu a maminka stále pracuje jako účetní, dělá veškeré účetnictví i pro mě. Umělecký původ ale mám hlavně z tátovy strany, on v mládí také fotografoval, i když jen amatérsky, moje teta byla fotografka, další příbuzná byla výtvarnice. A tak mě doma od malička vedli k umění.
Na vysoké jste však studovala restaurátorství a archeologii. Proč jste se rozhodla právě takhle?
Padla na mě umělecká krize. Už v pubertě jsem několikrát zaváhala, například jsem se rozhodla, že budu kosmetička, ale doma mě pak vždy vrátili do uměleckých kolejí zpět. Říkali, že krásně kreslím, jsem kreativní a jejich malá umělkyně.
Mária Švarbová | Foto Tomáš Thurzo
Takže v dětství vás nejvíc chválili za kreslení?
Ano. Vzpomínám si, že když v televizi běžel pořad Od Kuka do Kuka, seděla jsem v obýváku a překreslovala obrázky z knížky. Z dálky jsem pak slyšela, jak si rodiče povídají a říkají, podívej, ty její kresby jsou opravdu stejné jako předloha. Zcela přirozeně jsem nastoupila i na základní uměleckou školu a pak na Školu uměleckého průmyslu Josefa Vydry v Bratislavě.
Jenže pak přišla krize, že jste o umění nechtěla slyšet…
… a tak jsem si zvolila studium archeologie na univerzitě v Nitře, což mi poradila maminka, když mám ráda historii. V té době jsem byl přesvědčená, že už nikdy nebudu dělat nic tvůrčího. Trvalo to možná dva nebo tři roky.
Opakoval se u vás někdy tenhle stav?
Už nikdy. Tehdy jsem ani spolužákům a kamarádům neřekla, že mám nějaké umělecké schopnosti.
Fotografie ze série Swimming Pool | Foto Mária Švarbová
Co se tedy stalo, že jste začala s fotografováním?
Dostala jsem od sestry fotoaparát, profesionální zrcadlovku, a najednou šlo všechno strašně rychle. Krize pominula, začala jsem fotit, bavilo mě to a o rok později už o mne psaly specializované webové stránky. Nejdříve jsem se učila fotit portréty. Například můj první portrét byl papoušek a také jsem hledala svůj ústřední motiv.
Jsem samouk a zajímavé pro mě bylo, že fotografování mi šlo extrémně přirozeně. Zřejmě mám v DNA vnímání obrazu, kompozice i barevnosti.
Připomeňme, že svůj ústřední motiv bazénu jste našla v roce 2014, kdy jste se vydala fotografovat na koupaliště ve svých rodných Zlatých Moravcích…
… kam jsem se vypravila fotografovat portréty, ale nevyfotila jsem ani jeden. Byla jsem okouzlena prostorem, architekturou, odrazem vodní hladiny. Líbila se mi tam sterilita, jsem také zatížená na linie, takže jsem si užívala i přísnost geometrie dlažby nebo oken bazénu. Pořídila jsem tam fotografie, které byly najednou úplně jiné než ty, které jsem fotila dřív.
Měla jste hned pocit, že jste objevila své téma, svůj vlastní fotografický styl?
Ne hned. Byla jsem na koupališti s kamarádkou, scénografkou Laurou Štorcelovou, se kterou dodnes spolupracuji, a večer jsem jí poslala fotky s popiskem, že se to asi bude líbit jen nám dvěma a nikomu jinému. (smích)
Série Swimming Pool je o geometrii a moje raná tvorba byla spíše surrealistická. Vyjadřovala jsem více emocí, více exprese, lidé na fotkách měli výraz, něco prožívali. Postupně jsem se tím ale přesytila, což souviselo i s formováním mé osobnosti.
Fotografie ze série Swimming Pool | Foto Mária Švarbová
Jak přesně?
Jsem takový vůdčí typ a také mám ráda věci pod kontrolou. Považuji se za stabilního a spolehlivého člověka, ale potřebuji řád, systém a fungovat s lidmi tak, aby mě nic nepřekvapilo. To jsem si tak trochu přenesla do fotografování.
Rozhodla jsem se, že nebudu prostřednictvím fotografie manipulovat s divákem, aby měl pocit „aha, teď vidíš, že postava na obrázku něco prožívá, a tak bys i ty měl něco prožívat“.
Stáhla jsem z modelů emoce a vytvořila prostor pro diváka, aby pocítil vlastní atmosféru.
Je těžké pracovat s modely tak, aby neprojevovali žádné emoce?
Snažím se, aby jen stáli, a to jak strnule, tak shrbeně, protože se to hodí k architektuře. Snažím se také pracovat rychle a efektivně, proto všechny předem upozorňuji, když pracuji, že v ten moment zapomínám říkat slova jako prosím nebo děkuji.
Na fotografiích pózoval i můj táta, který byl asi nejsložitějším modelem. Je nesmírně komunikativní, pořád mluvil a nepřestával, ani když jsem zrovna mačkala spoušť. (smích)
Loni jste hodně fotografovala, měla jste mezinárodní výstavy. Máte za sebou nejlepší rok i ekonomicky?
Když se podíváte na mé příjmy, přes nějakou křivku zatím stále stoupají. Maminka mě každý rok varuje, že budu zase platit vyšší daně…
Za jakou nejvyšší cenu jste zatím prodala své dílo?
Bylo to asi dvacet tisíc dolarů a kupcem byla Valley National Bank na Floridě.
Jak se dnes prodává umění?
Já se například potýkám s tím, že americký dolar posiluje vůči euru, a musím tomu přizpůsobit svůj ceník. Mám dva ceníky – v dolarech a v eurech. Nedávno jsem se také dohodla s londýnskou aukční společností Phillips na prodeji svých fotografií, kde by se moje díla mohla prodat za více než zmíněných dvacet tisíc dolarů.
Prodávala jsem také prostřednictvím aukční síně Sotheby’s a celou tuto oblast docela sleduji. Je dost stresující, když se vaše dílo draží, ale už jsem zjistila, že o úspěchu v aukci rozhoduje posledních deset minut, nikoli vyvolávací cena.
Ve které zemi jste nejpopulárnější nebo kde se prodává nejvíce vašich děl?
Jednoznačně v Americe, a to jak v USA, tak v Kanadě, kde mě také zastupuje nejvíce galerií. V Evropě je zase silné Španělsko. Na svém instagramovém profilu mám 404 tisíc sledujících, a i mezi nimi převažují Američané.
Fotografie ze série Matfyz | Foto Mária Švarbová
Máte nějaké vysvětlení, proč se vám daří právě v Americe?
Nemám, nedělala jsem tam žádnou PR kampaň ani jinou placenou reklamu.
Jednoduše vám odtamtud začaly chodit nabídky?
Asi ano, prostě vám přijde e-mail „Dobrý den, měli bychom zájem o…“ a tak dále. Navíc si také musíte uvědomit, že nejen umělci chtějí být v galeriích, ale galerie umělce potřebují, takže je hledají. A najít je v dnešní online době je mnohem snazší než v minulosti.
Byl pro váš zahraniční úspěch zlomový okamžik, když britský Guardian v létě 2016 zveřejnil fotografie z vaší série Swimming Pool?
Určitě. Pak následovala CNN, Vogue… Postupně se to nabalovalo jako sněhová koule a velkou výhodou je, že ty články o vás zůstávají online, takže vás kdykoli může někdo další objevit úplnou náhodou.
Tušíte, jak vás Guardian objevil?
Vůbec ne, oslovili mě a já jsem se na nic neptala. Nicméně se prezentuji i na kreativní platformě Behance, kde má moje práce kolem 1,5 milionu zhlédnutí.
Jaká tedy byla vaše cesta na zahraniční trhy a do galerií po celém světě? Začalo to třeba tím, že jste prodala svou první fotografii za sto eur?
Tak laciná jsem nikdy nebyla. Myslím, že částka za první fotku byla kolem dvou set padesáti až tří set eur. V současné době je nejnižší hranice za nejmenší rozměr asi dva tisíce eur bez DPH.
Nenajala jste si agenta, který by vaši práci prodával?
Agenta nemám, ale zastupuje mě několik galerií po celém světě a mám švédského vydavatele New Heroes & Pioneers, který vydal mé dvě fotografické knihy. V tomto oboru se však již umím postarat sama o sebe a mohu si také vybrat, se kterou galerií budu spolupracovat.
Chce to samozřejmě čas, protože existují áčkové i béčkové galerie, a když se vám neozve zrovna Muzeum moderního umění v New Yorku, musíte pracně zjišťovat všechny informace.
Fotografie ze série Swimming Pool | Foto Mária Švarbová
Navíc mezi roky 2020 a 2021 jsem to probrala sítem a ukončila spolupráci s menšími galeriemi a soustředím se jen na ty větší. Snažím se odklonit od edic po pětadvaceti výtiscích jedné fotografie a prodávat citlivější edice, které mají třeba jen pět výtisků.
Když vás člověk poslouchá, má pocit, že prosadit se ve světě je v podstatě jednoduchá věc…
Měla jsem štěstí na přirozenou, přímočarou cestu. Jednoduché se zdá být i pouhé fotografování, ale nakonec je to také alchymie. Často například slýchám od umělců, že nechtějí prodávat přes galerie, protože si berou třicet až padesát procent z ceny.
Neodrazuje vás to?
Ne, respektuji, že i ony mají své náklady. Stejně jako já. Nefunguje to tak, že Švarbová nafotí a její čistý zisk je prodejní cena díla. Mě stojí nafocení jedné série třeba deset tisíc eur, nebo i víc. Platím produkci, scénografa, modelky nebo rekvizity. Z jednoho takového focení pořídím asi pět až deset fotografií, někdy patnáct, ale někdy jen tři. Jde o to, že i fotku z roku 2014 můžete prodat v roce 2023.
Nikdy však nejdu do natáčení projektu s tím, že potřebuji, aby mi vydělal balík peněz. Ani můj nový projekt Matfyz není zrovna oku lahodící série, která by vydělala peníze, ale nikdy nevíte, co se přihodí.
Jak lze výstavy byznysově vytěžit? Jak by k tomu podle vás měl umělec přistupovat?
Já jsem pro to, aby se prodávalo méně, ale za vyšší částku. Například během pandemie nebo války na Ukrajině jsme se bavili s jinými umělci, jak to vnímají a jestli se jim zvýšil prodej. Během pandemie jsem měla velmi pěkný obrat, takže jsem mohla podpořit i charitativní projekty, na kterých mi hodně záleží. Během války jsme stejným způsobem podporovali charitativní organizace ve spolupráci s aukční společností SOGA.
Moje dílo bylo dokonce to nejvíce vydražené. Mám pocit, že luxusní zboží, jako je umění, lze vnímat i jako investici. Levnější fotografie se nyní také přestaly prodávat a začaly se prodávat větší, limitované formáty, tedy dražší věci. Mou přirozenou reakcí na to je, že z nových prací přestávám tisknout menší formáty.
Mária Švarbová | Foto Tomáš Thurzo
Můžete uvést příklad, jak přistupujete k tvorbě ceníku za vaše díla?
Mám například pět výtisků, první tři stojí sedm tisíc eur, čtvrtá už devět tisíc eur a cena poslední je až patnáct tisíc eur. Tato cenová struktura je přirozená. Fotografie, nebo dokonce šperky jsou luxus a ultrabohatí lidé budou mít vždycky peníze, ať je krize jakákoli.
Takže cílíte na to, aby si vaše díla kupovali především bohatí lidé?
Ano, ale také na střední třídu, která si většinou kupuje menší formáty. Ale samozřejmě i oni si na mé dílo mohou našetřit a koupit si větší obraz. Ale mým cílem je, aby cena stále rostla.
A neinvestuje do vašich děl i někdo z bohatých podle žebříčku Forbes?
V současné době jednám s jedním člověkem, ale nemohu uvést více podrobností… Je to nicméně jeden z nejbohatších lidí na světě.
