Miliardář Jeff Bezos se nečekaně zastal chudých a vyzval k tomu, aby jim Spojené státy daněmi neubíraly peníze ze mzdy. Zatímco pro běžné zaměstnance zní zrušení daně z příjmu jako splněný sen, data odhalují paradoxní realitu: samotné zrušení této daně by těm nejpotřebnějším moc nepomohlo. Podívejme se na takové návrhy v USA i v Česku řečí čísel.
Bezos si stojí za tím, že nedává smysl, aby spodních padesát procent amerických zaměstnanců platilo federální daň z příjmu, protože se jejich peníze podílejí na celkovém inkasu daně z příjmu pouhými třemi procenty. Jeden z nejbohatších lidí světa to řekl během nedávného rozhovoru v pořadu Squawk Box v televizi CNBC.
„Když lidé začínají a mají to těžké, přestaňme je danit. Není to nutné. Žijeme v nejbohatší zemi světa,“ řekl Bezos. Zároveň se však opřel i do návrhů na vyšší zdanění těch nejbohatších a označil je za pouhé hledání obětních beránků.
Podle Bezose přispívají bohatí do amerického rozpočtu dostatečně a volání po jejich větším zdanění má naopak být snahou „ukazovat prsty“ na miliardáře, aby stát odvedl pozornost od vlastních špatných finančních rozhodnutí.
Celý tento systém označil za „klientelistický či kamarádíčkovský kapitalismus“, který má vestavěné mezery v předpisech umožňující různé nefér praktiky proti volnému trhu. „Samozřejmě by se to mělo opravit,“ dodal Bezos.
Má ale pravdu?
Chudší Američané
Začněme u zdanění chudých. Že mají daňové úlevy pro chudé pozitivní efekt na chod státu i na jejich život, je podle některých studií pravda – dnes tito lidé totiž za daně utrácejí peníze, jež by jinak mohli dát podnikům. Například výzkum Marka Zandiho z Moody’s Analytics prokázal, že každý dolar vložený do úlev na mzdových daních vygeneruje 1,28 dolaru v ekonomickém růstu.
To se odvíjí od skutečnosti, že když tyto domácnosti dostanou peníze navíc – například během dočasných osvobození od daně ze mzdy –, takřka ihned je utratí za základní potřeby. Na daňových úlevách tak vyhrávají nejen lidé, kteří si za mzdu mohou koupit více produktů, ale také firmy, jež je prodávají.
Zjištění amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum z roku 2015 zase ukázalo, že snižování daní pro skupiny s nižšími a středními příjmy má pozitivní vliv také na tvorbu pracovních míst a ochotu Američanů pracovat.
Když tak zakladatel Amazonu říká, že by podobný krok dal těm nejpotřebnějším lepší šanci na to se „vzchopit“, výzkumy s ním souhlasí. Problém je ale v tom, že Bezos toto myšlení vztahuje výhradně na daň z příjmu.
Mnoho chudých pracovníků přitom už dnes díky různým slevám neplatí na této konkrétní dani prakticky nic, což se odráží i na hodnotě tří procent – podle Národní unie daňových poplatníků v roce 2023 dokonce u 30,5 procenta daňových přiznání nevznikla žádná daňová povinnost. Hodnota tří procent přitom není ani přesným ukazatelem toho, kolik chudší část Američanů na daních opravdu platí.
Těmi největšími žrouty peněz pro ně jsou mzdové odvody, jež sráží 7,65 procenta hned od prvního vydělaného dolaru, lokální majetkové daně nebo spotřební a prodejní daně z pohonných hmot, potravin, alkoholu a běžného spotřebního zboží. Pokud by tak ke zrušení daně z příjmu pro spodní polovinu opravdu došlo, těm finančně nejzranitelnějším by to od daní ulevilo pouze částečně.
Problém je i v nejistotě – nízké daně podle ekonomů Williama Galea a Andrewa Samwicka mohou zapříčinit (avšak negarantují jej) dlouhodobý hospodářský růst. Jejich dopad tak závisí na způsobu financování, na existenci kompenzačních příjmových efektů a na tom, zda se podaří zabránit nárůstu rozpočtových deficitů.
Chudým by mohlo pomoci také zjednodušení daňového a dávkového systému, v rámci něhož zabírá vyplnění daňového přiznání nebo žádostí o pomoc méně znalým i desítky hodin. Více než 15,2 milionu lidí s nízkými příjmy si proto v roce 2021 muselo zaplatit služby komerčního daňového poradce, aby vůbec dokázali vyplnit formuláře a dostali od státu podporu.
Otázkou také je, proč Bezos o zrušení daní z příjmu usiluje. Je však možné, že by tím mohl pomoci některým ze svých zaměstnanců, pro které je i malá úleva od poplatků velkou úlevou pro domácí rozpočty.
Například průzkum Univerzity v Illinois z roku 2024 odhalil, že 48 procent dotazovaných zaměstnanců Amazonu ve 42 amerických státech zažilo v předchozích třech měsících nejistotu ohledně bydlení a 33 procent pobíralo státní podporu.
Data z roku 2024 zase ukázala, že 48,4 procenta zaměstnanců Amazonu v Nevadě bylo registrováno v programu Medicaid, který nabízí chudým a ohroženým skupinám zdravotní pojištění.
Loňské zjištění Harvardovy univerzity zase poukázalo na to, že Amazon platí řidičům dodávek podstatně méně než jiné firmy – zatímco u UPS získávali v průměru 35 dolarů za hodinu, Amazon nabízel pouze devatenáct dolarů. Jenže s heslem „lepší nějaká než žádná práce“ i tak řada lidí volí hůře placené zaměstnání, protože bývá okamžitě dostupné a má flexibilní směny i méně přísné podmínky pro přijetí.
Co v Česku?
Kdyby došlo ke zrušení daně z příjmu pro spodní polovinu obyvatel také u nás, výsledek by byl pravděpodobně velmi podobný – tedy téměř žádný. Každý pracující má už dnes nárok na základní slevu 30 840 korun ročně, tedy 2570 korun měsíčně. To znamená, že pokud má někdo minimální mzdu, jeho čistá daň z příjmu je po odečtení slevy v řádech stokorun měsíčně, nebo dokonce nulová.
Z toho vyplývá, že tak jako ve Spojených státech, i u nás jde hlavní část peněz pracovníků na úplně jiné výdaje – zaměstnanci musejí z hrubé mzdy odvádět bezmála dvanáct procent na sociální, nemocenské a zdravotní pojištění.
Bohatí
Bezos se v rozhovoru zaměřil také na druhou stranu Spojených států a řekl, že není třeba nejbohatší Američany danit více, protože stát už tak má nejprogresivnější daňový systém na světě – to se na papíře sice může blížit pravdě, ve skutečnosti to je ale silně zavádějící tvrzení.
To odhalila rovněž loňská studie, která spárovala data o majetku nejbohatších publikovaná Forbesem s údaji z daňových přiznání amerického daňového úřadu v minulé dekádě.
Výsledkem bylo poměrně šokující zjištění – ti úplně nejlépe placení zaměstnanci sice státu odvádějí až 45 procent svých příjmů, čtyři sta nejbohatších Američanů však platí průměrnou efektivní daňovou sazbu pouze 23,8 procenta ze svého skutečného příjmu.
A čím jdeme v žebříčku nejbohatších výše, tím toto číslo klesá. V případě stovky absolutně nejmajetnějších Američanů tato sazba zůstala na pouhých 22 procentech. Ultrabohatí jsou tak schopni platit na stejných výdělcích poloviční sazby oproti lidem, kteří bohatství dosahují „prodejem“ vlastní práce.
K tomu dochází, protože je obří rozdíl mezi definicí zákonem uznávaného „zdanitelného příjmu“ a skutečného „ekonomického příjmu“. Ten nezahrnuje pouze hotovost, kterou člověk dostane na účet, ale sčítá příjmy z práce a nerealizované kapitálové zisky – tedy to, jak moc v daném roce vzrostla tržní hodnota akcií a firem, jež tito lidé vlastní, bez ohledu na to, zda tyto akcie prodali.
U lidí, kteří nemají majetek v miliardách dolarů, tak mezi těmito dvěma pojmy zas takový rozdíl nebývá. U stovky nejbohatších Američanů však zdanitelný příjem tvoří mnohem menší podíl ekonomických příjmů. Bohatství těch nejmajetnějších se totiž většinou vztahuje k podílům ve firmách, jež akumulují zisky a zhodnocují akcie, ze kterých se však v USA daně platí až po prodeji.
Nejbohatší Američané tak stát podporují de facto nejvíce skrze korporátní daně, jež platí jejich firmy. První vláda Donalda Trumpa jim ale i v tomto ohledu ulevila snížením těchto daní z 35 na 21 procent.
Bezos navíc v rozhovoru odkázal na často zmiňované jedno procento nejbohatších Američanů. Zde má sice pravdu, že většina z nich platí velmi vysoké daně, jenže i v rámci této kategorie jsou výrazné nepoměry v bohatství. Zatímco Bezosův majetek se za poslední rok zvětšil o devět miliard dolarů, za součást vrchního jednoho procenta je považován také ten Američan, který za rok vydělá zhruba osm set tisíc dolarů.
Jeff Bezos hází všechny lidi z horního procenta nejbohatších Američanů do jednoho pytle. Skupinu miliardářů nerozlišuje od lidí, kteří se do této elitní vrstvy dostali „pouze“ díky vysoce nadprůměrné mzdě (například s příjmem kolem osmi set tisíc dolarů ročně).
Propast mezi těmito dvěma světy je přitom obrovská. Zatímco majetek Jeffa Bezose vzrostl za jediný rok o devět miliard dolarů, člověk na spodní hranici vrchního jednoho procenta by tuto částku vydělával jedenáct tisíc let – a přesto paradoxně odvede na daních procentuálně větší část svého ročního příjmu než Bezos.
Zásadní rozdíl je totiž v tom, jak tito lidé peníze získávají. Běžní lidé z procenta nejbohatších stále vydělávají primárně klasickou prací za mzdu, která je vysoce zdaněna. Bezosovo bohatství už ovšem dávno nestojí na výplatě.
Jak jsou na tom bohatí v Česku?
Česko jde v ochraně ultrabohatých v některých ohledech ještě dále. Studie think-tanku IDEA při CERGE-EI i data OECD opakovaně ukazují, že český daňový mix je extrémně závislý na zdanění lidské práce, zatímco daně z majetku a kapitálu jsou u nás jedny z nejnižších v Evropě.
K tomu se vztahuje rovněž takzvaný časový test. Zatímco člověk, který si vydělá peníze prací, odevzdá státu zhruba 43 procent z toho, co na něj zaměstnavatel vynaloží, to samé neplatí o cenných papírech, pokud je majitel prodá po třech letech držení.
Loňská studie organizace PAQ Research tak odhalila, že spodní pětina ekonomicky aktivních Čechů měsíčně odvádí na celkovém daňovém zatížení včetně nepřímých daní 40,3 procenta svých příjmů, zatímco horní pětina pouze 38,9 procenta.
