„Musíme si uvědomit, že v aktuální situaci nemůže být cílem úplné vymýcení koronaviru a návrat do stavu, v jakém byla planeta před epidemií. To se prostě nepodaří,“ říká investor, podnikatel a spolumajitel investiční společnosti RSJ Václav Dejčmar, který v době probíhající epidemie varuje před panikou a připomíná, že je potřeba současné restrikce včas zrušit a vrátit se k normálnímu životu, aby česká ekonomika přežila.
Na Facebooku jste přirovnal současný stav v Česku k takzvané cytokinové bouři uvnitř lidského těla. Co jste tím myslel?
Když se lidské tělo setká s novou infekcí, imunitní systém rychle reaguje. A mnoho studií ukazuje, že valné většině pacientů, kteří jsou na tom kvůli novému koronaviru hodně špatně, nezpůsobuje problémy ani tak zlý virus, ale spíš to, že se zblázní jejich vyšokovaný imunitní systém, který v reakci na neznámého útočníka začne napadat vlastní zdravé orgány. Připadá mi, že co se děje na mikroúrovni organismu pacienta, může se snadno odehrát také na makroúrovni organismu společnosti.
Jsou všechna ta opatření a karanténa přehnané?
V Česku podle mého soudu zatím ne. Prvotní reakce byla správná – objevilo se neznámé nebezpečí, a proto se udělaly rychlé a bezprecedentní kroky. Čas běžel rychle, všichni se učili. Teď však jde o to, aby imunitní systém fungoval dobře i dál. A to neznamená uváznout v atmosféře strachu a neustále přitvrzovat. Důležité bylo reagovat rychle, ale ještě důležitější je umět v pravý čas uvolnit restrikce, protože když to neuděláme, mohli bychom se jako společnost dostat do podobného stavu jako někteří nešťastní pacienti zasažení infekcí, kterým nakonec vlastní imunita zpustošila zdravé orgány a dohnala je až k záhubě.
Máme k tomu nakročeno?
Jsme malá ekonomika a panika je ohromná. Vypadá to skoro tak, jako by měl zítra skončit svět. Důležité je však slovní spojení „vypadá to“. I film vypadá hodně reálně. Je však rozdíl, jak věci vypadají a jaké doopravdy jsou. Venku nevypukla jaderná válka a celý svět není kontaminovaný radioaktivním spadem. Epidemie s lidmi byly a budou, smrt ze svého okolí nevytěsníme.
Když už jsme u filmu, SARS-CoV-2 není typický smrtící virus, který by hollywoodští filmaři používali v katastrofickém filmu. Proč nás tak vyděsil? A tak rychle?
My jsme se právě rychle nevyděsili. Západ dlouho situaci bohorovně ignoroval a nedělal nic, i když obrázky a reportáže z Číny od začátku roku byly děsivé. Místo abychom se včas připravili, dlouho jsme čekali a nakonec začali panikařit až po záběrech z Itálie, kterou na rozdíl od Číny všichni dobře známe.
Fascinující je, že si dnešní situaci na Západě nedokázal představit prakticky nikdo, i když byly v předstihu k dispozici veškeré indicie. Ale na konci 30. let v Evropě také stále zůstávalo ohromné množství Židů, i když byly k dispozici veškeré indicie, co se chystá. Ignorance a nedostatek představivosti zřejmě provázejí lidstvo celou historií.
Proč nás tedy koronavirus tak vyděsil?
V Česku ročně zemře přes 100 tisíc lidí, ať už na nějakou nemoc, nebo stářím. Smrt je součástí života. Jenže v momentě, kdy se pozornost celého světa soustřeďuje výhradně na záběry z nemocnice, která nezvládá nápor stovek pacientů v naprosto kritickém stavu, vznikne hysterie.
Z celkového počtu nakažených novým koronavirem, kdy většina nemá žádné příznaky nebo se nenechá testovat, a tak o ní vůbec nevíme, jde o statisticky nevýznamný počet lidí, avšak právě nejhorší případy se medializují a všichni se pak na virus dívají jejich optikou. Každá taková smrt je samozřejmě strašná. Ale většina expertů vám potvrdí, že pokud se zdravý mladší člověk chová zodpovědně a dbá na zvýšenou hygienu, pravděpodobnost, že mu nemoc COVID-19 způsobí vážnější potíže, je asi stejná, jako že mu doktor během rutinní prohlídky najde onkologický nález.
A s tím snad jde normálně žít. Respektive my s tím přece všichni běžně žijeme, neklepeme se strachy a společnost neinvestuje veškerý svůj čas a prostředky na vymýcení rakoviny. Něco jiného jsou rizikové skupiny samozřejmě, starší a nemocní lidé.
Co bychom teď měli podle vás dělat?
Musíme si uvědomit si, že cílem nemůže být úplné vymýcení viru a návrat do bodu před epidemií. To se prostě nepodaří. A i kdyby se to teď naší zemi zázrakem povedlo, musela by se na dlouhou dobu uzavřít před okolním světem, a to přece nejde. Rozumným cílem je rozložit počet nemocných v čase, nic víc nechtějme.
Lidské tělo žilo s viry a infekcemi od svého vzniku a je na ně dobře připraveno. Endogenní retroviry umějí zapsat svůj genetický kód do genomu svého hostitele, a jsou proto dost možná zodpovědné za skokové mutace a evoluční tlak, ze kterého se nakonec vyvinul homo sapiens sapiens. Bez virů by nejspíš nebyli lidé.
Jinými slovy: Smiřme se s tím, že nový koronavirus tady s námi bude stejně jako chřipka a občas na něj někdo umře.
Ano, vždyť na chřipku umírá v Česku ročně v průměru 1500 lidí. A v Itálii ještě mnohem víc, protože mají více kontaktní styl života a populace je tam starší. S chřipkou žijeme, na chřipku umíráme a nikdo to téma příliš neřeší, přestože jde o jediné infekční onemocnění, které se běžně projevuje v datech celkové úmrtnosti. Podobně to teď budeme muset přijmout i u koronaviru. Minimálně než vymyslíme vakcínu, tady s námi bude dál.
Naštěstí většina expertů z Ústavu organické chemie a biochemie, se kterými jsem diskutoval, věří, že po prodělání koronavirové infekce vzniká u valné většiny vyléčených pacientů imunita, která vydrží alespoň v řádu měsíců, jak tomu bývá u jiných respiračních virů.
Máte strach o českou ekonomiku?
Pokud se obětí stane ekonomika, půjde o větší společenský problém než koronavirus. Recese a chaos mívají vlastní konsekvence, které se mimo jiné projeví i v oblasti zdravotnictví, lidského zdraví a úmrtnosti. Když budeme panikařit, domnívám se, že naše malé hospodářství je ohroženo nesmírně.
Je skvělé, že se Češi naučili nosit roušky, že je hygiena konečně tématem dne a že snad už všichni pochopili, jak se virus přenáší a jak může být blízký sociální kontakt nebezpečný. V mém oblíbeném Japonsku je každou zimu naprosto běžné nosit na ulicích masivně roušky, protože je to ohleduplné vůči ostatním obyvatelům v přeplněných metropolích. Pevně doufám, že pokud vydržíme nová pravidla aplikovat, jde v podstatě o návod, jak udržet normální život a zároveň dostat epidemii pod kontrolu.
Řekl jste, že jeden dva týdny karantény by při následné izolaci rizikových skupin mohly stačit.
Nejsem expert, je to jen moje úvaha. Ale je dobré zvažovat různé alternativy. Rozumnou alternativou ovšem není předpokládat, že se nám virus podaří ze světa zcela vymýtit a do té doby musíme zavřít krám. Na měsíce zavřít obchody a na roky hranice… Když se každý bude chovat zodpovědně, lze pravděpodobně minimalizovat riziko dalšího šíření. Vzorem nám můžou být některé asijské země, sledujme je.
Proti tomu stojí obava, abychom se nedostali do kritické situace, ve které se ocitla Itálie nebo Španělsko. Chápete politiky? Zjevně se snaží nepodcenit riziko.
To ano, ale za cenu devastace celé ekonomiky? Tahle situace je klasický trade-off. Něco za něco. Na jedné straně počet nakažených a mrtvých, na druhé ekonomika a prosperita společnosti. Když dáte důraz jen na jedno, nebo jen na druhé, je to špatně – cílem je najít optimální rovnováhu.
Nám teď možná přijde, že podobný trade-off řešíme poprvé, ale to samozřejmě není pravda. Naprostá většina nákladů na zdravotnictví ve vyspělých zemích se vynakládá na poslední dva roky života pacientů. Neustále se vedou diskuse, jaké choroby ještě nákladně léčit a jaké už ne. Pokud je společnost bohatá, může si samozřejmě dovolit do zdravotnické péče více investovat, ale všechno má své reálné limity. Tomu snad každý rozumí.
Autor: Czechoslovak Models
Takže co s tím?
Opakuji, že nejsem expert, ale pojďme zkusit místo paniky šířit víc optimismu. Optimismus je z psychosomatického pohledu důležitý pro dobrou imunitu, kterou dnes potřebujeme všichni. Je třeba dál sledovat čísla, a pokud trend u nás bude vypadat rozumně, pojďme postupně uvolňovat restrikce a přestaňme se bát.
Většina lidí v Česku dnes už epidemii bere vážně, a to je zásadní a dobrá změna. Není jim divné se stále dokola umývat, nosit rukavice a roušky. To se za pár dnů ohromně změnilo a v disciplíně každého z nás je věřím klíč. Spolu s masivním testováním zdarma, pokud bychom ho dokázali zajistit, a ostře sledovanými karanténami u pacientů s infekcí.
Kde je hranice, aby to česká ekonomika ještě ustála?
Dva týdny, kdy hodně z nás pracuje z domova, jsou taková celostátní dovolená. Může být dokonce fajn zažít něco nového, na chvíli se zastavit, pobýt s blízkými a srovnat si hodnoty. Ale jde o to, aby šlo o dovolenou, která má nějaký časový rámec. Čtrnáct dní je úplně v pohodě. Nebo tři týdny. Ale cokoli nad to už vnímám jako významný problém, protože jsme malá země.
Německo je supervelmoc s přebytkovým rozpočtem, která své firmy zadotuje v podstatě libovolným množstvím peněz. Velmoc se může rozhodovat jinak než malá ekonomika, která v podstatě hospodářsky funguje jako 17. spolková země Německa.
Máte hotel na Zanzibaru. Dokážete si představit, že byste se tam následující rok nedostal?
Možné je všechno. Zatím nepanikařím, i když jsme se ocitli v novém světě. Stav nouze má být mimořádné a krátké opatření pro extrémní situaci. Ale dlouhodobě omezovat svobodu lidí v demokratické zemi podle mě není reálné. Stejně jako máte možnost v nemocnici podepsat revers, i když máte zlámaných deset kostí, podobně musíte mít možnost odcestovat. Je bláznivé, aby vám v tom v demokratické zemi někdo dlouhodobě bránil, pokud si například na vlastní náklady pořídíte zdravotní testy.
Lidé přece nejsou majetkem státu a to se snad nezmění ani během této bezprecedentní situace. Zkrátka věřím, že další vývoj musí být postaven na zodpovědnosti jednotlivců. Lidé stále dobrovolně a na vlastní nebezpečí dělají různé riskantní věci. Potápějí se bez kyslíku, lezou na Everest, skáčou s padákem. Pokud by měla být hlavní obětí boje s koronavirem individuální svoboda, čeká nás teskný svět.
Václav Dejčmar je investor a spolumajitel investiční skupiny RSJ. Stojí také za úspěšnou pražskou galerií moderního umění DOX, patří mu modelingová agentura Czechoslovak Models, investuje do technologických startupů a loni na ostrově Zanzibar otevřel luxusní hotel Zuri.
