Aniž si to přál, byl Matyáš Šanda na dně už několikrát. Teď bude poprvé v životě na vytouženém dně: pod vodou, kam ho dopraví jeho vlastní přístroj, ve kterém se dvěma společníky stráví týden. Půjde o dosavadní vrchol unikátního projektu Hydronaut, jemuž Šanda věnoval bez nadsázky vše. Ode dna se tak odpíchne k vrcholu. A kdo ví, třeba i ke hvězdám.
K naplnění Šandova snu dojde v příštích dnech během takzvané Mission One: posádka a podpůrný tým Hydronaut provede sérii technologických testů a zároveň se pokusí o překonání českého rekordu v délce pobytu pod vodou.
O co přesně jde a v čem spočívá výjimečnost projektu? To bylo podrobně popsáno v článku v červnovém tištěném vydání magazínu Forbes Next, který nyní, kdy experiment startuje, odemykáme pro čtenáře webu.
Že je český rybníček příliš malý na to, aby se v něm urodily skutečně velké věci? Pozor, zde není řeč o rybníčku, nýbrž o zatopeném lomu. Konkrétně o lomu nacházejícím se v podkrkonošské obci Jesenný, na jehož hladině se pohupovala speciální, 35 tun těžká konstrukce; na vlnkách se houpala do srpna, poté se zanořila ke dnu a těsně předtím se do jejího stísněného vnitřního prostoru nasoukali tři lidé.
Ti se, půjde-li vše podle plánu, znovu nadechnou čerstvého vzduchu až za týden, čímž vytvoří český rekord v pobytu pod vodou.
O rekord však v tomto případě ani moc nejde, ač se to na první pohled může zdát. Jiný první pohled už ovšem klamný není, ani nemůže být: stačí se ocitnout v kabině zařízení, v níž se posádka tvořená dvěma muži a jednou ženou spustí pod vodu a kterou velikostí předčí i mírně nadstandardní koupelna, aby bylo zjevné, že tahle mise skutečně nebude nic pro klaustrofobiky.
Tato skutečnost je ještě umocněna urostlou postavou Matyáše Šandy, jednoho ze tří experimentátorů. A když se Šanda zasměje, budí dojem, že nejen neskladnou figurou, ale i nakažlivou energií vyplní nevelkou místnost tak, že se do ní už nikdo další vejít nemůže. „Bez kafe a horalky neletím,“ prozrazuje Šanda se smíchem, bez čeho se neobejde, až se za ním na dlouhé dny zavře voda.
Přiznání závislosti na kávě se sušenkou ovšem není na Šandově tvrzení to nejzajímavější. Víc zaujme – či zarazí – fakt, že čtyřiačtyřicetiletý muž mluví o letu, a nikoli o ponoru, tedy vlastně o pohybu, jenž míří zcela opačným směrem, než ho čeká. Přesto nejde o přeřeknutí v pravém slova smyslu.
Respektive se jedná o přeřeknutí, které má logiku a je svým způsobem signifikantní: Matyáš Šanda se vydává do hlubin lomu, neboť tudy podle něj vede pouť ke hvězdám.
Kvůli nim podstoupil 15 let trvající strastiplné martyrium a navzdory veškeré nepravděpodobnosti vydupal ze země jedinečný projekt, jehož dosavadním vrcholem bude právě týden pod vodou. Když ještě projekt stál na vodě, pak se přesně jako projekt na vodě – čili že jeho idea je jakousi chimérou, vzdušným zámkem – mohl mnohým jevit po celou dobu, co na něm Šanda dřel. Že se tihle všichni mýlili, se má ukázat v momentu, kdy projekt na vodě stát přestane, kdy pod ní zmizí.
Tady stráví Matyáš Šanda a další dva lidé dva týdny života. | Foto Michael Tomeš
Projekt Matyáše Šandy se jmenuje Hydronaut a jeho výsledkem je prototyp podvodní výzkumné laboratoře H03 DeepLab. Jde o jakousi kombinaci ponorky a specifického typu potápěčského zvonu zvaného keson a zanořením do vody lze nasimulovat kosmickou loď při vesmírném letu. Díky tomu může být zkoumána především lidská psychika v dlouhodobě uzavřeném a nekomfortním prostředí, ale také například pěstování potravin ve vlastním ekosystému nebo komunikace s řídicím centrem.
Hydronauti budou navíc během experimentu z DeepLabu vystupovat, čímž budou napodobovat pobyt v beztížném stavu. Projekt si vzala pod křídla Evropská kosmická agentura (ESA), která žádnou podobnou laboratoří nedisponuje, byť nechala jeho stavbu včetně starostí o financování na Šandovi a nyní čeká na výsledek.
Od ESA to byl šalamounský přístup: požehnání Hydronautu ji nic nestojí a v případě úspěchu získá důležitá data. V tomto směru je jasno, zato Šandova motivace je zahalena v mlze – proč vlastně do toho všeho šel? On na přímý dotaz bezelstně pokrčí rameny a vypálí: „Chci být kosmonaut!“
Aby nedošlo k omylu: muž, který tuto ambici vyslovil, si je dobře vědom její gargantuovské smělosti, to mu ale nemůže zabránit, aby se snu – dokud nezhasne – urputně držel. Koneckonců urputnost zjevně nedělá Šandovi problém, je mu naopak vlastní, bez ní by žádný projekt nebyl.
„I když budou 3D tiskárny stavět domy na Měsíci, při vesmírných letech bude vždy potřeba chlapík, který umí svařovat, který si poradí, když šutr někde něco ucpe. Přesně tímhle chlapíkem bych mohl být já.“ Anebo tím chlapíkem bude někdo jiný, což je – přiznejme si – mnohem pravděpodobnější.
Možná je v Šandově snu kus dětské naivity, ovšem ani bez té by projekt nebyl. V určité fázi je pochopitelně nutné, aby byl tento přístup pragmaticky korigován, proto vedle Šandy stojí manažer projektu Jiří Schneider. Se Šandou jsou kamarádi od mládí, pracovně svedla jejich cesty dohromady až laboratoř v Jesenném. A jestliže Šanda míří cyranovsky ke hvězdám, Schneider stojí pevně na zemi.
A z „přízemní“ pozice říká: „Přepínáme mezi vizemi a Matyášovým krásným životním příběhem a tím, kam se Hydronaut všude rozkročil. Lety na Mars? Trénink kosmonautů? Ano, může to být hudba budoucnosti, která třeba jednou vyjde, ale okamžitě lze prostřednictvím Hydronautu kupříkladu zkoumat, jak se chovají bakterie, lze zkoumat vývoj rybiček, strojní fakulta už s námi navázala spolupráci ohledně tématu tvorby plísně, vědci mohou při extrémní kondenzaci pozorovat, jak je vlhkost nebezpečná pro přístroje.
Psychologické testy chování lidí v uzavřených prostorách se budou hodit nejen pro pobyt v kosmu, ale také třeba na Antarktidě. Nebezpečné prostředí pod vodou, kde je prakticky neustálá přítomnost smrti, je důležité pro cvičení různých záchranných složek, hasičů nebo dejme tomu báňské služby. Když spadne do moře letadlo a přeživší jsou v poslední vzduchové kapse, vytáhnout je ihned na vzduch by znamenalo kvůli dekompresi jejich zabití. Také jejich záchranu jde skrz Hydronaut nasimulovat.“
Takhle to vypadá ve výzkumné podvodní laboratoři H03 DeepLab. | Foto Michael Tomeš
Zdá se, že zejména pro záchranářské složky může být existence Hydronautu velmi přínosná; v praktickém směru se právě toto jeví jako nejviditelnější a nejužitečnější klad a lidé kolem ponorného zařízení také zdůrazňují, že se na něj hodlají soustředit. „V otázkách uplatnění Hydronautu by se ale dalo dlouho pokračovat, protože je obrovské,“ tvrdí Jiří Schneider.
Dalo by se pokračovat? Výborně, nic tomu nebrání, pokračujme tedy. Šanda a Schneider tak činí v bývalém mlýně na kámen, který k lomu přiléhá a nyní je v jeho budově zázemí projektu.
A protože jsou ti dva právě ve mlýně, nabízí se poněkud vulgární konstatování, že melou jeden přes druhého. Vulgární konstatování? Snad, přiléhavé je ale určitě. Když jeden druhému skáčou do řeči, čiší z obou mužů velké zaujetí a padají z nich další a další myšlenky; jako by jich bylo tolik, že se jim už nemohou vtěsnat do hlavy. Přístupy mužů k projektu jsou sice viditelně rozdílné, nestojí však v opozici, nýbrž se velmi příhodně doplňují.
Šanda: „Hydronaut může být důležitý pro budoucnost lidstva. Expanze do vesmíru bude nutná, a zatímco technicky by to třeba na Mars už nyní nebyl problém, lidská psychika zatím za technikou problematicky pokulhává.“
Schneider: „Dobře, Matyáši, ale teď povídej, jak s námi aktuálně spolupracují vědci.“
Šanda: „Vesmír, to je moje interní motivace, kvůli němu to všechno začalo.“
Schneider: „Teď ti vědci, Matyáši…“
Šanda: „Pro mě je velká satisfakce, že jsou vědci našimi partnery, že je nad námi taková autorita. Ke všemu je to cesta, jak projekt financovat, vědci mají své kanály, zdroje a některé jejich výzkumy jdou provádět pouze na našem zařízení. Zkrátka proto, že nikde jinde žádné takové není.“
Schneider: „Díky tomu už Matyáš není jen nějaký Mates z pražského Břevnova, co se se vším jen trápí. Ty tisíce tun nám už opravdu plavou na vodě, my to můžeme celé zavřít a narvat do toho technologie, díky kterým můžeme být online propojeni s celým světem. A nejde jen o hardware, jsme schopni zajistit i velké softwarové vybavení, třeba na komunikaci mezi řídicí věží a těmi dole, přičemž tahle komunikace je klíčová, kolikrát může jít o extrémní situaci, na jejíž vyřešení máte pár minut. Protože Hydronaut má širokou škálu využití, nemám strach z příštího financování.“
Šanda: „Nevím, zda se mi prostředky vrátí. Dělám to pro dobrou věc a vlastně i pro dobré jméno Česka.“
Schneider: „Jo, tenhle pocit je k nezaplacení, proto celý projekt netlačíme úplně do byznysu, v tom jsme pořád pankáči. Přesto se Matyáše snažím uklidnit: Doba svařování a nervů končí, to nejhorší je pryč, už to máš za sebou.“
Matyáš Šanda. | Foto Michael Tomeš
Ovšem bez časů svařování by nebylo nic. Nebylo by nic bez doby, kdy se Matyáš Šanda pral se vším sám. Jeho příběh solitéra, který svému snu obětuje cokoli – nejen finance a vlastní pohodlí, ale i rodinu –, zavání romantikou, vždyť i Jiří Schneider nazývá přítelův osud krásným životním příběhem.
Jenže něco jiného je o romantice číst a něco jiného je prožívat ji na vlastní kůži. I krásný životní příběh totiž dokáže být leckdy tvrdý k nesnesení. „Několikrát jsem se z psychického vyčerpání pozvracel,“ líčí Šanda s otevřeností někoho, kdo nechce a nejspíš ani neumí skrývat vlastní karty.
Velká krize byla, když jsem zařízení kotvil v přístavišti v pražském Radotíně a neměl na to, abych tam zaplatil nájem. Jenže odstěhovat celou konstrukci by vyšlo ještě dráž, bylo to na hlavu. Všechny vydělané peníze jsem vrážel do Hydronautu, a stejně to nestačilo. Bylo to náročné, vyčerpávající, ale jako by mě zároveň potkávala znamení osudu, která mi naznačovala, že to nemohu vzdát. Třeba jsem si pozval na výpomoc svářeče, ale už jsem neměl na svářecí drát. Ze zoufalství mě vytrhl neznámý pán, který mi přesně v tu chvíli drát přinesl, že prý mu zbyl a že ho napadlo, jestli bych ho náhodou nepotřeboval…“
Číst o romantice je vskutku něco jiného než pocítit její tíži sám na sobě. Ovšem romantickou četbou to začalo i pro Šandu. A to v osmi letech, takže se dá říct, že jeho posedlost trvá 36 roků. Hodilo by se, aby se mu tehdy dostala do rukou verneovka, takových Dvacet tisíc mil pod mořem by vcelku konvenovalo s ponorem v lomu, kde se místo Nautilu kapitána Nema nachází Matyášův Hydronaut.
Po líčení Nemových dobrodružství ovšem Šanda nesáhl – dílem snad proto, že byla fiktivní, dílem snad proto, že se odehrávala na moři. „Už jako kluk jsem chtěl být potápěčem, ale myslel jsem si, že to nejde, protože nemáme moře. Pak jsem objevil knížku Potápěči bez moře, ta mě úplně dostala.
Pojednávala mimo jiné o projektech v 60. letech minulého století, kde byl i ten podobný Hydronautu. Už jako dospělý jsem vyhledal tehdejší bardy, kteří za projektem stáli, a na jejich práci jsem následně volně navázal, nechal se jí inspirovat.“
A pak? Co bylo pak? Šanda se odmlčí. Jako by zvažoval, jak ve stručnosti shrnout všechny další roky odříkání a dřiny, což zní vskutku romanticky, jen pokud se to člověka netýká. Jako by zvažoval, jak shrnout skloubení práce profesionálního potápěče, jímž se při své umanutosti Šanda vlastně nepřekvapivě opravdu stal, s prací truhláře, kterým se vyučil a též se tímhle povoláním živil, neboť pouze potápěním to nešlo.
Jak shrnout ty věčně neřešitelné situace vyvolávající žaludeční nevolnosti, jak ustát zástupy skeptiků a nepřejících. Jak shrnout nikdy nekončící shánění peněz, s nímž pomohl dokonce i crowdfunding v roce 2013, kdy Šanda furiantsky nadhodil, že překoná tehdejší rekord hudebníka Xaviera Baumaxy, jenž dostal na desku od lidí 300 tisíc korun, a neuvěřitelné se stalo skutkem, na Hydronaut bylo vybráno ještě o 60 tisíc víc.
Jak shrnout, že dnes v lomu plave H03 DeepLab, jehož hodnota je v řádech milionů a podle nadějí lidí, kteří za ním stojí, by měla jít ještě výš. Jak tohle všechno shrnout? Jindy výřečný Šanda, jemuž když vezmete slovo, vzápětí si ho nekompromisně vezme zpět, náhle působí bezradně. Nadechne se, otevře ústa a zase je zavře, takto několikrát za sebou, aniž vydá hlásku, téměř to vypadá, jako by už byl pod vodou.
Nakonec ze sebe dostane jediné: „Věci je třeba dotáhnout až do konce.“
Nyní věci dotaženy jsou, alespoň prozatím. V jednom bodě lomu dochází k bodu zlomu.
Dochází k němu díky muži s poněkud slabým žaludkem, zato s velkým srdcem. Mimochodem, právě obrovské srdce vodní plocha v Jesenném z výšky svým tvarem nápadně připomíná.
