Trvalo to jenom sedm let a ejhle, v předvečer nového roku se Evropská unie a Čína konečně dohodly na vzájemných podmínkách investic. Po dlouhých letech kontroverzí by dohoda o investicích měla Číňanům usnadnit vstup na spojený evropský trh a Evropě by měla zajistit férová pravidla hry v byznysu s Čínou. Tolik zprávy z agentur. Co ale na dohodu říkají přední čeští ekonomové a experti? Zeptali jsme se jich:
Nejde o žádné přátelské objetí
Helena Horská
hlavní ekonomka Raiffeisenbank, členka platformy KoroNERV-20
Nechala se Evropa Čínou zlákat a nachytat? Proč přistoupila na přijetí dohody před inaugurací amerického prezidenta? Co získala navíc za to, že přijetí dohody narychlo uspíšila? A neudělala by Evropa lépe, kdyby počkala na Bidena a koordinovala s ním svůj postoj a postup proti Číně? To jsou otázky, které padají v souvislosti s touto novou investiční dohodou mezi Evropskou unií a Čínou.
Podle mého názoru evropští představitelé vrávorají mezi přijetím Číny za partnera a udržováním si odstupu od dlouhodobého rivala. Čína je atraktivní jednak pro svou stávající velikost – je to druhá největší ekonomika světa s více než 1,3 miliardy obyvatel, a tedy spotřebitelů, a jednak pro svou budoucnost: rychle rostoucí země s velkým potenciálem.
Na druhou stranu je to země, která je postavena na kultu Velké Číny – říše středu a která nezakrývá své ambice expandovat do světa a nedělá si velké starosti s dodržováním lidských práv, práv menšin, s demokratickými principy či ochranou osobních údajů.
V této nové investiční dohodě nejde o těsné přátelské objetí. Jde o pozvání ke stolu, kde země sedí obrazně řečeno proti sobě a servíruje se to, co oběma přijde jako stravitelné, vcelku levné a snadno dostupné. Velmi pragmatické.
Ne náhodou tato dohoda byla přijata za předsednictví Německa, kterému se opět vyplatila provázanost vlastní ekonomiky s ekonomikou rychle se oživující Číny. Čína ostatně jako první ekonomika světa vybředla z covidového šoku a začala růst.
Také je zřejmé, že EU nestojí o druhou studenou válku. Dává přednost chladnému (německému) pragmatickému spojenectví. EU vnímá Čínu spíše jako lukrativní trh než jako politického a ideologického rivala. Tíživé otázky nucené práce, kruté izolace a utlačování národnostních menšin či otázka informační bezpečnosti šly jednoduše stranou.
S nadějí, raději skromnou, k nové dohodě o investicích vzhlížejí především firmy ze sektoru automotive, IT a komunikačních služeb, výroby zdravotnických přístrojů a zařízení, investičních celků včetně těch využitelných pro investice do zelené ekonomiky a energetiky.
Na druhou stranu otevření evropského trhu čínským dravým firmám z oblasti IT, telekomunikací, platebního styku či dopravní logistiky a spedice pomůže spíše čínských firmám v proniknutí na evropský trh, včetně toho českého.
Nicméně až praxe ukáže, nakolik tato smlouva otevřela brány do „království čínského draka“. Největší očekávání vzbuzuje omezení vynuceného transferu technologií a povinnosti zakládat společné podniky s čínským kapitálem.
Naopak tato smlouva neotvírá evropským firmám tak lukrativní trh, jakými jsou čínské státní zakázky. Jediný ústupek, který Čína Evropě udělala, je závazek zpřehlednit systém národních průmyslových dotací a ukotvit pravidla pro státní firmy.
Česko z této smlouvy může profitovat přímo, ale i skrz svou silnou vazbu na Německo a jeho automobilový a strojírenský průmysl. Zatímco pro Česko je Čína stále okrajovým exportním trhem, kam přímo míří jen 1,3 procenta českého národního exportu, pro Německo je Čína třetí nejvýznamnější exportní zemí. Mnoho dílů, součástek, materiálů, ale i služeb tak do Číny míří z Česka přes Německo a jiné evropské státy.
Nejde ale jen o export z Česka. Tato smlouva je také výzvou pro domácí firmy a obecně atraktivitu Česka pro investory ze zemí EU. Postupné odstraňování překážek ve vzájemném obchodu a investicích s Čínou nás nejenom vystavuje přímému srovnání s investiční atraktivitou Číny, ale i přímé konkurenci s jejími dravými firmami.
Schopnost bránit a dožadovat se plnění zákonů a pravidel, uctívání rovnosti před zákonem, boje za poctivou a férovou konkurenci získá o to víc na významu. Zkušenosti českých firem s podnikáním v Číně nebo jen tak na dálku s čínskou konkurencí jsou ale často bolestné a plné hořkosti.
Proto by ochrana autorských práv, ochranných známek, průmyslového vlastnictví měla být jednou z nejvyšších priorit. V žádném případě by se nad nimi nemělo přimhouřit, natož zavírat ani jedno oko – jako v případě navržené dohody, že případné spory se budou řešit prostřednictvím „měkčí“ mezinárodní arbitráže, ne systémem investičních soudů.
Unie získala víc, než se čekalo
Radek Špicar na Twitteru
viceprezident Svazu průmyslu a dopravy
Je to prohra Západu
Lukáš Kovanda
člen Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonom Trinity bank
Investiční dohoda Evropské unie a Číny je prohrou Západu. Peking sice učinil krátce před jejím prosincovým dotažením ústupky, avšak ty vlastně jen potvrzují, že ve skutečnosti je dohoda vítězstvím právě Číny.
Číňané se totiž v souvislosti s úspěšným tažením Joea Bidena na Bílý dům začali v rostoucí míře obávat, že vznikne silná zájmová koalice, jejímiž pilíři budou USA a Evropská unie. A že tato koalice společně s dalšími státy, potenciálně třeba i včetně Indie, vyvine na Čínu koordinovaný tlak, a ta tak bude muset nakonec učinit citelnější ústupky, než jaké dělá za účelem dojednání dohody nyní.
Evropská unie se ovšem dotažením úmluvy dopouští téže chyby, kterou mnozí v uplynulých letech oprávněně vytýkali administrativě končícího amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Trump postupoval vůči Číně jednostranně, místo aby spojil síly s EU a potenciálně dalšími zeměmi. Než aby působil v rámci širší zájmové koalice, jednostranně s Čínou bojoval zejména prostřednictvím navyšování cel na její dovoz do USA. Tento jeho vlastní boj je méně účinný, než by byl postup v rámci širší mezinárodní fronty.
Jakkoli USA a Čína před úderem pandemie na přelomu let 2019 a 2020 dojednaly úvodní fázi své obchodní úmluvy, zdaleka nelze hovořit o jednoznačném úspěchu USA. Trump navíc ještě kontraproduktivně stupňoval napětí v transatlantických vztazích, což Číně jen nahrávalo.
Od Bidenovy administrativy se v oblasti mezinárodního obchodu obecně čekají předně dvě věci. Zaprvé to, že změkčí postoj USA k EU a že třeba dokonce i obnoví jednání o úmluvě typu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), kterou Trump po svém nástupu do úřadu v roce 2017 shodil ze stolu. A zadruhé to, že fakticky nijak nesleví z vyostřeného postoje Trumpovy administrativy právě vůči Číně.
Peking si tedy snadno spočítal, že USA po Bidenově nástupu nijak „nevyměknou“, přičemž navíc hrozí to, co za Trumpa nehrozilo – tedy že vytvoří alianci s Evropskou unií. Proto si Čína pospíšila, učinila mírnější ústupky a plácla si s EU, aby tak ztížila, ne-li znemožnila účinný koordinovaný postup USA a Evropské unie.
EU měla a mohla vyčkat, až se Biden v Bílém domě „rozkouká“, a pokusit se teprve poté, třeba i v rámci společného postupu s USA, přimět Čínu k výraznějším ústupkům a ke znatelnějšímu otevření a „pozápadnění“ své ekonomiky.
Čína zkrátka jen aplikovala určitou formu staletími osvědčené taktiky „rozděl a panuj“. Pravda, půdu jí pro to svým zmíněným jednostranným postupem připravil Trump. Jenže EU na styl Trumpova jednostranného jednání navazuje a střílí tak celý Západ do nohy, podobně jako Trump sám. Čína tak odchází posílena, neboť Západ nyní kulhá ještě více než za Trumpa, a to ještě dříve, než Biden vůbec začal v Bílém domě úřadovat.
Čínské ústupky poslední fáze jednání na úmluvě s EU zahrnují odstranění překážek pro zahraniční investice v oblastech elektromobility, telekomunikací nebo soukromého zdravotnictví, ale také v rámci finančních služeb, realitního sektoru nebo lodní přepravy. Jsou-li dosavadní zkušenosti vodítkem, Peking stejně otevírá jen sektory, v nichž již mají čínské subjekty vybudovanou neochvějně silnou pozici.
Peking by měl dle dohody s EU vykazovat také větší transparentnost v oblasti svých průmyslových dotací. Dohoda však nijak neotevírá například oblast čínských veřejných zakázek a nevylepšuje uspokojivě ani možnost evropských firem účinně své investice v Číně ochraňovat. Má stále daleko k tomu, co by v oblasti investic vedlo k plně recipročnímu vztahu.
Sečteno, podtrženo, to že dochází k určitému posunu a k určitému otevření ze strany Číny, ještě neznamená, že nejde o promarněnou příležitost. Je to promarněná příležitost. Proto i prohra. Celého Západu.
Těžit budou spotřebitelé
Štěpán Křeček
hlavní ekonom BH Securities
Obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Čínou sníží bariéry vzájemného obchodu. To bude pro obě strany dlouhodobě výhodné, přestože lze z počátku očekávat porodní bolesti.
Některé společnosti působící na evropském trhu nemusí být vůči levnějším čínským společnostem konkurenceschopné, což může vést k jejich zániku. To by však mělo být kompenzováno rozvojem úspěšných evropských společností na čínském trhu.
Z dohody budou jednoznačně těžit spotřebitelé, kterým větší konkurence na trhu zajistí výhodnější ceny a vyšší kvalitu produktů.
Otázkou však zůstává, zda čínská konkurence bude ve všech případech férová. Minimálně v ekologické oblasti totiž musí evropské společnosti splňovat náročnější standardy.
Socialismus zaparkovaný na vedlejší kolej
Jaroslav Vybíral
hlavní stratég ČSOB Asset Managementu
Dohoda Čína–EU je další pokračování a zesilování trendu, kdy se Čína snaží být lídrem v globálním obchodu. Nedávný podpis RCEP (Regionální ekonomické partnerství zahrnující 15 zemí a přibližně třetinu světové populace) je zřejmě významnějším průlomem.
Přitom ještě v 70. letech minulého století byla Čína beznadějně uzavřenou zemí skoro jako Severní Korea. Pod vedením svého lídra Teng Siao-pchinga se v minulosti vydala na cestu mezinárodní spolupráce, na které navzdory mnoha překážkám setrvala. Dokonce i domácí socialistickou filozofii a vlastnictví výrobních faktorů státem se povedlo jaksi mimochodem zaparkovat na vedlejší kolej.
V dnešní době už má málokdo na otevřeném obchodním světě takový zájem jako Čína, neboť čínské podniky jsou stále hlavní výrobní základnou pro spotřebitele celého světa. Jako velký průlom v dohodě vidím odbourání povinných joint ventures pro evropské podniky.
Doposud totiž platila podmínka, že si evropský investor musel vždy pro podnikání v Číně najít svého čínského partnera, zatímco cesta do západního světa byla pro Číňany mnohem otevřenější.
Snaha o nové obchodní dohody, jako je tato s EU, je do očí bijící v kontextu dění v Evropě či Americe. Navzdory úlevě z brexitové dohody se nyní obchod mezi Británií a EU zkomplikuje a v následujících týdnech na nás budou vyplouvat nově zavedené administrativní překážky. EU s Amerikou se pak již dlouho dohadují nad cly v souvislosti s podporou svých dvou gigantů Boeingu a Airbusu. Jakkoliv se doufá v uvolnění napětí po nástupu nové administrativy.
Zásadním otazníkem i tak zůstává, nakolik jde oddělit byznys od politiky při jednání s čínskými protějšky. O tom se třeba mohla nedávno přesvědčit Austrálie, na jejíž vína uvalila Čína značná cla.
Dohoda je tedy fajn věc, ale její naplňování ukáže jen čas. V tomto kontextu je jasné, že dohoda, a to jakákoliv, je lepší než rétorika o clech či sankcích. I když jásání je předčasné, dohoda se jistě bude probírat na půdě Evropského parlamentu a její schválení může trvat roky. Zde očekávám ostrou kritiku Číny kvůli lidským právům či nakládání s menšinami.
