Jmenovala se Barbe Nicole Ponsardin. Jenže pod tímto jejím dívčím jménem ji skoro nikdo nezná. Svět ji poznal prostě jako Vdovu Clicquotovou. Právě tímto svým vdovským titulem, francouzsky tedy Veuve Clicquot, pojmenovala Barbe Nicole po náhlé smrti svého manžela firmu, kterou po něm v pouhých sedmadvaceti, jako mladá matka a příliš mladá vdova, převzala.
Stala se jednou z nejúspěšnějších podnikatelek na světě, a také jednou z vůbec prvních žen historie, které plně vlastnily velkou firmu s mezinárodní reputací a globálním úspěchem. Svůj podnik vedla pak dalších více než šedesát let.
V době své největší slávy dodávala špičkové champagne na dvůr císaře Napoleona, dvůr ruského cara a později i na dvůr britské královny Viktorie. Vývozní povolení pro své lahve šampaňského dokázala dostat dokonce i pro lukrativní a náročný americký trh. Pořád to byla přitom žena – žena, která v době, o níž mluvíme (vdávala se těsně po Francouzské revoluci a ovdověla v první dekádě devatenáctého století), oficiálně nesměla nic vlastnit. Natož podnikat.
Barbe Nicole se to ale povedlo. A taky vydělat astronomické jmění. Později skupovala ty nejlepší vinice, nemovitosti, stavěla výstavná sídla, která odpovídala jejímu náročnému vkusu, podporovala umělce, byla mecenáškou, filantropkou, neustále budovala.
Speciální edice šampaňského na počest Barbe Nicole. | Foto Veuve Clicquot
Také vynalézala. I tím byla ve své době jako žena výstřední. Třeba takzvaný slavný odkalovací stůl, speciální pult pro setřásání kalů v šampaňském víně, který dodnes využívají některé nejslavnější šampaňské domy, vynalezla právě ona, protože jí kal ve víně přišel odporný a chtěla ho pít krystalicky čisté. A nebála se zaměstnat ve svých službách vynikající manažery, muže, které přeplatila konkurenci, a z nichž často chytře záhy udělala i podílníky. Tak získala jejich loajalitu a talent ve svůj prospěch.
Dodnes je Barbe Nicole Clicquot Ponsardin považována za jednu z nejvýznamnějších osobností světa šampaňského vína. Přezdívá se jí La Grande Dame de Champagne.
A tohle je její příběh. Příběh jedné předčasné smrti, odvahy a velkého podnikatelského talentu.
Narodila se do bohaté a vlivné rodiny, pár dní před Vánoci 1777. Jejím otcem byl Ponce Jean Nicolas Philippe, pozdější baron Ponsardin, továrník, výrobce textilu. Matkou pak Jeanne Josephe Marie-Clémentine Letertre Huart, jejíž rodina kdysi vydělala jmění na dovozu vzácného koření. Oba rodiče měli obchodní talent a o byznysu se doma hodně vyprávělo. V centru Remeše měli výstavný dům, jehož štít zdobil motiv sardinky, rodový znak.
Právě tento motiv si mimochodem pozdější baron Ponsardin zvolí i do svého erbu – příjmení Ponsardin vychází ze zkomoleniny místopisného termínu Pont de Sardines, tedy Sardinkový most. A Barbe Nicole motiv malé rybky a kotvy o mnoho let později zapracuje i do některých svých firemních znaků.
Kotva je v logu společnosti dodnes. | Foto Veuve Clicquot
Zatím však žije v bohatství a přepychu v rodičovském domě, obklopena vybranou společností umělců, politiků a obchodníků, které si zve její otec. Malá Nicole je svědkem vášnivých debat o byznysu, poslouchá námořnické historky, její matka ji zároveň školí v domácích pracích.
Pak ale rodinnou idylu i v Remeši málem smete peklo Velké francouzské revoluce. Barbe Nicole léta dospívání stráví v klášterní škole, a hrůzy „velkého teroru“ se jí téměř nedotknou. I díky prozíravosti jejího otce. I když byl celoživotním příznivcem monarchie, tváří v tvář revolučnímu dění se přidá k jakobínům. V revolučních letech mu pomůže i fakt, že se za něj postaví jeho dělníci.
Osvícený Ponsardin uplatňuje ve svých firmách moderní metody práce, jeho zaměstnanci pobírají slušný plat, mají pevnou pracovní dobu, vyplácí se tu výsluhy, pomáhá se rodinám s malými dětmi, k dispozici je lékař, vyplácí se řádná dovolená. V časech takřka nevolnických podmínek, které na konci osmnáctého století panují v jiných továrnách, je tento přístup nevídaný. Snad i tyto moderní metody později vynesou Ponsardina do zdejší městské rady.
Jeho dceři se otcův novátorský přístup k podnikání líbí. Už tehdy sní Barbe Nicole o tom, že chce jednou pokračovat v otcových šlépějích. Vzdělání i morálka ji však od velkých ambicí zrazují – žena v jejím postavení nemůže podnikat, nemůže nic vlastnit. Může se jenom dobře vdát.
A i tohle se Barbe Nicole povede. V roce 1799, ve věku jednadvaceti let, se provdá za Francoise Clicquota, kterého už nějaký čas znala. Jeho otcem, a tím i Nicoliným novopečeným tchánem, je Philippe Clicquot, slavný remešský obchodník s hedvábím a látkami, kterého Barbe Nicole zná ze sešlostí z otcova domu. Philippe Clicquot má vedle textilní fabriky i další velký koníček, a tím je šampaňské.
Je to pro něj tak trochu vedlejší byznys – lahve šampaňského přidává svým nejlepším zákazníkům jako poděkování za velkou objednávku látek. Značka šampaňského Clicquot tak existuje už od roku 1772. A perlička na okraj s českou stopou – v archivech šampaňského domu Clicquot existuje záznam, dle něhož pan Clicquot expedoval už v roce 1777 více než sto lahví svého šampaňského i do Prahy, někdejšího sídelního města českého království. Objednavatelem byl jistý pan Bertoni, stavitel, toho čase žijící v Praze a pracující na jedné ze svých zdejších zakázek. Na trůně ve Vídni sedí tou dobou Marie Terezie.
Po svatbě Barbe Nicole s Francoisem, která proběhla netypicky přímo ve vinných sklepích jejího tchána, neboť katolické obřady nebyly v porevoluční Francii v kostelech dovoleny, se novomanželé Clicquotovi stěhují do nového domu.
Sotva devět měsíců po svatbě se narodí první dcera, Cleméntine. Manželství je mimořádně šťastné. Francois manželku zasvěcuje do tajů obchodu se šampaňským, které od otce dostal na starosti. V třiadvaceti letech je otcovým společníkem a jeho mladá manželka se mu stane velkou oporou.
Barbe Nicole se od počátku aktivně zajímá o vinohradnictví a víno. Z jejích deníkových zápisků vyplývá, že se denně zabývá o proces pěstování a šlechtění vína, boj se škůdci, křížení odrůd i péči o vinice. A také o výrobní postupy. Její manžel, který obchod vystudoval na švýcarských školách, manželku zasvěcuje i do tajů obchodních strategií. Vášeň pro vinařství sdílejí spolu.
Francois má ambice vyvážet šampaňské do různých evropských států, učinit z něj symbol luxusu. Podobně jako jeho otec, i Francois Clicquot rozesílá zásilky šampaňského svým známým. Champagne Clicquot je známé v Itálii, Švýcarsku, Bavorsku i Rakousku.
Vinice v oblasti Champagne. | Foto Veuve Clicquot
V roce 1801 vystupuje do rodinného byznysu další důležitá postava, obchodník Louis Bohne, cestovatel a obchodník, který má velkou zkušenost se zahraničními trhy. Pro Maison Clicquot nakonec zůstane pracovat přes dvacet let a stojí u jeho největší expanze a slávy.
A šampaňskému domu se začíná dařit. Pokud v roce 1800 vyprodukovali a vyexpedovali Clicquotovi přibližně deset tisíc lahví vína, v roce 1804 už je to šedesát tisíc lahví. A jen o rok později, v roce 1805, už dokonce téměř další dvojnásobek, 110 tisíc lahví vína. Tou dobou už zdejší šampaňské putuje i do pobalských států, Clicquotovi se přátelí s císařem Napoleonem a dodávají na jeho dvůr, známí jsou také v Německu.
Staré pečetidlo. | Foto Veuve Clicquot
Rok 1805 je ale také rokem tragickým. Mladý Francois Clicquot se nakazí zřejmě tyfovou horečkou a po pár dnech marného boje s nemocí umírá. Jeho manželce je 27 let, je mladou matkou – a vdovou. Vdovou Clicquotovou.
Zničeni žalem ze ztráty milovaného syna chtějí jeho rodiče podnik zavřít. Barbe Nicole se ale rozhodne ve jménu památky milovaného muže jeho vášeň naopak zachovat. S podporou zkušeného Louise Bohna a také s penězi jejího otce, pozdějšího barona Ponsardina, se Nicole naplno vrhne do záchrany manželova podnikání.
Není to nic snadného – jako žena, manželka, není oprávněna vlastnit firmu a zaměstnávat lidi. Barbe Nicole ale využije jednu jakobínskou kličku z nového občanského práva, a do svého oficiálního titulu si dá právě označení „vdova“. Jako taková smí právně disponovat manželovými penězi i platnou obchodní dokumentací. Ovšem jen jako „vdova Clicquotová“. Veuve Clicquot. Firma může pokračovat.
A zatímco rodiče zemřelého manžela z firmy postupně vycouvali, Barbe Nicole s malou dcerou na ruce rozjede byznys naplno. Nebude to nic snadného, Francie znovu míří do neklidných časů napoleonských válek, panuje občanský neklid a nezaměstnanost. V roce 1810 dokonce Barbe Nicole rozprodá část svých šperků a zastaví některé nemovitosti, aby měla na výplaty a další investice do rozvoje šampaňského podnikání.
Je to zároveň rok, kdy tu poprvé pod značkou „Veuve Clicquot Ponsardin – VCP“ vytvoří první ročníkové šampaňské, tedy vintage Champagne. Na trhu se objevilo hned roku 1811 a bylo označeno jako víno roku hvězdy. Toho roku totiž nad Francií proletěla kometa, za velké pozornosti médií a veřejnosti. A pro Veuve Cliquot to byla jednoznačně šťastná hvězda.
Foto Veuve Clicquot
Od té doby začalo se všechno dařit. Z ročníkového šampaňského, vyrobeného tedy výhradně z hroznů jednoho ročníku bez přidání rezervních vín, se stal marketingový hit.
Barbe Nicole se rozhodla navázat na sny svého zesnulého muže a spolu se zkušenostmi Louise Bohna vyrazila se svým šampaňským do Ruska. V roce 1814 vytáhli do Kaliningradu, pak následoval Petrohrad a Moskva. Rusko se pro Nicole stalo brzy klíčovým trhem. Ročně sem vyvezla přes 150 tisíc lahví vína a zisk z prodeje do zdejších šlechtických paláců, kde po nedávném Napoleonově pádu samozřejmě prahli po všem francouzském. Z francouzského šampaňského byla módní posedlost.
A vdova Clicquotová uměla nově získaných trhů dobře využít. Doma v Remeši se pustila do rozvoje dalších nápadů a novinek. U nich se orientovala zejména na nově získané zákaznice – ženy. V roce 1816 vynalezla zmíněný odkalovací stůl právě proto, že ženy, a Barbe Nicole navyjímaje, kal v šampaňském odpuzoval.
Prototyp stolu na setřásání kalů vyrobila Barbe Nicole z vlastního kuchyňského stolu, do něhož v souvislých řadách vyřízla díry. Do nich pak postavila lahve hrdlem směřující k zemi. Případné kaly se pak usazovaly v hrdle, výsledkem metody byla garance krystalicky čistého šampaňského, které jinde nebylo k vidění. Její sklepmistr Anton Miler pak metodu ještě vylepšil – přišel na to, že je dobré nejprve lahve naklonit v úhlu 45 stupňů a postupně úhel sklonu zvyšovat. Reakce zákazníků na křišťálové šampaňské? Okamžitý úspěch.
Odkalovací stůl | Foto Veuve Clicquot
Jednou z dalších inovací bylo růžové víno, později tolik oblíbené mezi dámami. Byla to právě Madame Clicquot, která v roce 1818 vytvořila první míchané kupážované rosé v historii, a to metodou výroby assemblage. To znamená, že se do bílého vína přilije trochu tzv. tichého červeného vína. Touto metodou pak vznikne rosé.
A v inovacích stále pokračovala. Úspěch se rychle dostavil, značka Veuve Clicquot začínala být mezinárodním pojmem a vysloveně módní záležitostí.
Nabyté jmění vdova Clicquotová chytře vracela do podnikání. Bylo jí už před čtyřicet, a nebojácně investovala. Ve správnou chvíli například nakoupila vinohrady v nejlepších polohách dle hodnocení vinohradů v Champagne, tzv. Grand Cru. Z původních pěti hektarů vlastnila během dvou let bezmála 40 hektarů těchto nejlepších vinic.
Od roku 1822 se pak pustila do nákupu nejrůznějších nemovitostí v rodné Remeši. Jejím majetkem se stal palác Le Vergeur, Hotel Ponsardin, podsklepený komplex středověkých budov v Rue de Temple a další nemovitosti.
Prožít výjimečný víkend plný bublinek a výborného jídla můžete i v hotelu du Marc, který spadá pod značku Veuve Clicqout. | Foto Veuve Clicqout
Krátce předtím bohužel zemřel Nicolin dlouholetý obchodní partner Louis Bohne a na jeho místo roku 1822 přichází mladý, teprve dvacetiletý Edouard Mathias Werlé. I on se projeví jako ohromný podnikatelský talent – a už od roku 1831 se z obchodního cestujícího vypracoval na společníka firmy. Byl to on, kdo pozornost Madame Clicquot obrátil k trhům v Anglii a především v Americe, kam se dvojici povedlo vyjednat vzácná vývozní povolení.
Roku 1841 je Barbe Nicole Clicquot Ponsardin 65 let. Její Champagne pije mladá královna Viktorie, ruský car, rakouský císař, stejně jako nová americká smetánka. Jako dáma v pokročilém věku může být spokojená, ale Nicole není. Má stále energii a nové nápady. Z vedení firmy se ale rozhodne postupně stáhnout a dohlížet na šampaňský dům už jen zpovzdálí. Z Werlého je nový ředitel – a čeká ho i další oslnivá kariéra. Jednou bude tento ambiciózní mladý muž starostou Remeše a poslancem zákonodárného shromáždění Francie.
Barbe Nicole se svou vnučkou. | Foto Veuve Clicquot
A Barbe Nicole se pustí do dalšího životního projektu: v letech 1843 až 1850 budovala své nové sídlo Chateau de Boursault, kde strávila poslední roky svého života. Nový zámek v novorenesančním stylu vybudovala pro svou vnučku Marii – Clémentine a svou nejmilejší pravnučku, Anne de Mortemart, do jejíž výchovy se radostně pustila.
Tato dáma, kterou vidíme jako malé dítě na portrétu „s velkou dámou Champagne“, má před sebou také zářnou budoucnost. Stala se univerzální dědičkou jmění Barbe Nicole Clicquot Ponsardin, byla první ženou, která ve Francii získala řidičské oprávnění, a založila také první ženský automobilový klub ve Francii. Geny emancipované prababičky se zkrátka nezapřely.
Barbe Nicole Clicquot Ponsardin, královna šampaňského, jedna z prvních světových podnikatelek a mimořádně emancipovaná a chytrá dáma, zemřela na svém sídle 29. července 1866. Bylo jí téměř devadesát. Vdovou Clicquotovou byla déle než šedesát let, svého manžela přežila o jednašedesát roků. Ovšem její Champagne a její odkaz je tu s námi pořád. Bohudíky – a připijte si na ni. Třeba hned dnes večer, co na tom, že je neděle.
