Jakub Jankto je profesionálním fotbalistou, českým reprezentantem a hráčem italské Sampdorie Janov. Kromě toho vlastní esportový tým a podniká v nemovitostech i gastronomii. Forbes jej loni zařadil do výběru 30 pod 30 a letos do žebříčku nejlépe placených sportovců Česka.
Máme za sebou EURO, šampionát, na který jsme dlouho čekali a byli na něj natěšení. Šampionát, který podle mě dopadl pro Česko dobře – dovolím si říct i úspěšně, šílenému cestování i naprosté izolaci navzdory. O to víc mě mrzí, když se nakonec více řešilo, kolik peněz jsme chtěli na odměnách.
Kdyby nám někdo před turnajem řekl, že skončíme ve čtvrtfinále? Určitě bychom to brali. Já tehdy tvrdil, že šampionát může vyhrát kdokoli, tedy i my. A nakonec jsme hráli o semifinále s Dánskem utkání, které mohlo dopadnout jakkoli.
Vstup do zápasu se nám sice moc nepodařil, ale když jsme zkraje druhé půle dali kontaktní gól na 1:2, věřil jsem, že zápas otočíme. Dánové ale skvěle bránili, zatímco nám docházely síly.
Projevilo se náročné cestování a u některých hráčů svalová nebo jiná zranění. Osobně jsem měl od zápasu s Chorvatskem naražená žebra a každým dalším dnem se to jen zhoršovalo – strašně těžko se mi dýchalo.
Přesto jsme za sebou nechali Francii, Portugalsko, Německo nebo Nizozemsko, kteří vypadli o kolo dříve. Proto si myslím, že s odstupem času bude naše vystoupení bráno jako úspěch. Konkurence ve fotbale je obrovská a zcela upřímně: pokud v následujících letech nebudou růst nové talenty, bude podobný výsledek na dlouhou dobu naším limitem.
Nerad bych, aby to vyznělo povýšeně. Není to kritika kluků, kteří se rozhodli fotbalu věnovat naplno, ale spíše systému: způsobu, jakým jsou kluci, kteří tomuhle skvělému sportu dávají maximum, vychováváni.
V Česku panuje dlouhodobý problém, že se tu nevychovávají špičkové individuality typu Patrika Schicka nebo Adama Hložka. Zatímco reprezentace jako například Francie, Anglie, Španělsko či Itálie jich mají desítky a trenéři si mohou vybírat, u nás po téhle stránce výrazně zaostáváme.
Nikoli o jeden level, ale o dva. Úspěchu jsme dosáhli jen díky tomu, že jsme skvělá parta a všichni jsme šlapali na doraz.
Věřte mi, taky bych strašně rád obešel dva až tři hráče a „zavěsil to do víka“. V mém věku mě to ale už nikdo nenaučí. To se má drilovat v začátcích, od přípravky přes žáky po dorost. Český fotbal ale podle mě s dětmi nepracuje dobře – na pár výjimek, což ovšem nestačí.
U nás mají děti strach udělat cokoli tvůrčího, protože když to náhodou zkazí, trenér jim vynadá. Nedejbože když pak tým po téhle chybě dostane gól. Děti se pochopitelně začnou bát a raději to příště zahrají na jistotu, aby nechybovaly.
Jenže jak se nejlépe naučíte nedělat tu stejnou chybu? Tím, že danou věc budete opakovat dokola a dokola. Znovu a znovu, abyste kličku, přihrávku, zakončení dotáhli k dokonalosti. Tohle by si trenéři a kompetentní lidé měli konečně uvědomit, jinak ten propastný rozdíl v individuálních výkonech mezi námi a ostatními reprezentacemi nezmizí.
Celkově to bylo hodně zvláštní EURO. Basecamp v Praze, zápas v Glasgow proti Skotsku, ve Wembley proti Anglii. O Baku asi lepší se vůbec nezmiňovat.
Právě úvodní zápas proti Skotsku byl nejspíš vůbec nejtěžším duelem na turnaji. Zejména psychicky kvůli utkání Rangers–Slavia a kauze s tím spojené. Obrovská taktická bitva, která dost bolela.
Skotové měli výhodu, že hráli před vlastním publikem, které je hodně hnalo dopředu. My ale byli velmi houževnatí, všech deset našich hráčů se vracelo až do svého vápna, jen abychom balon odkopli pryč. Tomáš Vaclík předvedl skvělý výkon a Patrik Schick byl k nezastavení. Jeho gól z půlky? Přál bych vám to zažít na hřišti.
Jinak si myslím, že skutečné parametry šampionátu měl jediný zápas, budapešťské osmifinále proti Nizozemsku. A to díky fanouškům. Hrát bez diváků netouží snad žádný fotbalista, a když se k tomu přidá už zmíněné extrémní cestování a měsíc a půl absolutní izolace…
O to více mě – a myslím, že i další kluky – mrzí, když se po turnaji řešilo jen to, že jsme chtěli více peněz z odměn. Jestli si někdo opravdu myslí, že jsme na EURO jeli kvůli penězům, tak se zbláznil.
Účasti jsme podřídili úplně vše: dodržování hygienických pravidel, zákaz vycházení, týdny bez možnosti vidět své rodiny. Bylo to skutečně přísné a já doufám, že podobná pravidla už se v budoucnu nebudou opakovat, protože více než měsíc v tomhle režimu byl opravdu náročný.
Nestěžuji si. My to chtěli vydržet – a ne pro peníze. Chtěli jsme bojovat za Česko, dosáhnout úspěchu. Když oblékám reprezentační dres, je to pro mě čest, nejvíc, čeho mohu ve své kariéře dosáhnout.
Peníze jsou příjemný bonus, ale rozhodně ne priorita. Ani kvůli tomu nevznikla žádná hádka nebo spor, jak se z médií mohlo zdát. Nebylo to zásadní téma. Plně jsme se koncentrovali na zápasy.
Naopak jsme po zápase s Dánskem čekali, že nám přijde do šatny poděkovat nový předseda asociace nebo někdo jiný ze svazu za, troufnu si říct, velice slušné výkony a celou reprezentaci. Tohle mě popravdě trochu zklamalo, i když jsem několik dní nato zaregistroval vyjádření v médiích.
Foto Getty
Jakub Jankto v dresu Sampdorie Janov | Foto Getty
Uvědomuji si, že část veřejnosti ode mě očekávala více. Je to naprosto v pořádku. Někdy vám to s balonem „lepí“ víc, někdy míň. I když bych neřekl, že jsem hrál špatně, nějaký gól a asistence se ode mě čekaly, jako třeba v kvalifikaci. Pořád je co zlepšovat.
Mrzí mě to hlavně kvůli fanouškům a kamarádům, kteří celý tým sledovali a fandili mu. Chtěl bych jim ještě jednou za podporu poděkovat a stejně tak realizačnímu týmu za péči, které se nám dostávalo.
Myslím, že hodně lidí si česká repre získala na svou stranu. Hráli jsme na absolutní doraz a za všechny kluky v týmu mohu slíbit, že i v budoucnu budeme dělat maximum, abychom se posouvali a ideálně postoupili na mistrovství světa.
