„Jedeme skoro naplno. Zbylou kapacitu padesáti megawattů, kterou tu vidíte, musíme držet pro ČEPS jako rezervu. Když si ji vyžádá, musíme být schopni ji okamžitě poskytnout,“ ukazuje na velkou monitorovací obrazovku Luboš Pavlas, prezident druhé největší uhelné skupiny u nás Sev.en Energy Group.
Na obrazovce sleduje aktuální stavy, které do kanceláří u pražského náměstí Republiky tečou přímo z elektráren Počerady a Chvaletice a tepláren na Kladně a ve Zlíně. Vedle dolů jde o hlavní provozy skupiny, provozující v Česku více než desetinu celkového instalovaného výkonu výroby elektřiny.
Pavlasovi v očích jiskří podobně jako monitorovaná elektřina v drátech. Uhlí totiž díky konfliktu na Ukrajině prožívá renesanci. Tuzemské kotle uhelných elektráren dnes jedou na plný výkon a Sev.en Energy se po předloňském snižování nákladů daří. I to přispělo k více než zdvojnásobení jmění vlastníka Sev.en Energy: uhlobaron Pavel Tykač si za poslední rok polepšil na zhruba 75 miliard korun a nově se zařadil na 844. pozici mezi nejbohatšími lidmi světa.
„Zdá se, že jsou před námi opravdu tučná léta,“ potvrzuje ve velkém rozhovoru pro Forbes Pavlas, který si v posledních dvou letech připadal jako na horské dráze. Po loňském pandemickém omezování výkonu elektráren dnes Seven.Energy nestíhá vyrábět.
Energetika zažívá velmi dynamické období. V podstatě vše se v posledním roce změnilo…
Věci v energetice se v posledním roce opravdu změnily natolik, že se spousta předpokladů pro toto období i následující roky musí revidovat a aktualizovat. Rok a půl nazpět jsme byli v situaci, kdy jsme museli optimalizovat, poměrně brutálním způsobem snižovat náklady, protože cena elektřiny byla na pětadvaceti eurech, povolenky na podobných hodnotách, cena plynu patnáct eur za megawatthodinu a byly prognózy, že bude dál klesat.
Dnes jsme ve zcela jiné situaci, je velký zájem o elektřinu pro příští rok a cena silové elektřiny tak atakuje hranici dvou set eur za megawatthodinu. Cena plynu nám osciluje kolem sta eur za megawatthodinu, což je stále sedmkrát více než před rokem.
Takže kotle vašich elektráren jedou oproti časům lockdownů naplno?
Kotle jedou podle zájmu trhu o elektřinu, a ten zájem je v tuto chvíli opravdu veliký. Neobchodujeme s koncovými zákazníky, převážnou část vyrobené elektřiny pak obchodujeme přes burzu, máme i několik desítek bilaterálních kontraktů s partnerskými stranami. Obvykle jde o větší energetické společnosti či obchodníky.
O naší výrobě dnes rozhoduje hlavně disponibilita našich vlastních zdrojů. Tedy to, zda jsme schopni udržet výrobu v provozu či zda se neobjeví porucha, která by si vyžádala odstavení bloků kvůli opravě.
Bude tučné období pokračovat?
Dnes jsme v situaci, kdy opravdu hodně vyrábíme, protože elektřina by na trhu chyběla. A zdá se, že tučná léta před námi opravdu jsou. Nevím sice, jak dopadne konflikt na Ukrajině, a moc bych si přál, aby tam lidské utrpení skončilo, ale pak se začne řešit, co dělat dál. Pro Evropu to bude mít nepochybně dopad.
Myslíte tím otázku Green Dealu?
Ukazuje se, že když dojde ke krizové situaci, tak v Evropské unii stále přetrvávají národní zájmy, a to je potřeba vzít na vědomí a věci dle toho nastavovat. Ať už z pohledu energetické dostupnosti, nebo snahy postavit Green Deal na tom, že sem půjde energie z ruského trhu, protože je levná a dostupná. Zjistili jsme, že právě tohle nám teď přináší nebezpečí. Konkrétně pro naši zemi je politika postavená na dodávkách z Ruska bez jakékoli jiné alternativy nebezpečná a měli bychom se k tomu i tak postavit.
Což by vám jako těžaři uhlí vyhovovalo. Od počátku konfliktu se o Green Dealu vedou debaty, zda jej snaha Evropy o odstřihnutí od ruských energetických komodit urychlí, nebo naopak oddálí. Jak to vnímáte vy?
Modernizace a technologický pokrok v energetice je správná cesta. Nicméně při používání selského rozumu je zřejmé, že vše musí mít nějaký postup. Etapy vývoje technologií a lidského konání byly v historii spíše evoluční a ne revoluční. Vždy, když se s novými technologiemi začínalo, nejdříve se u nich ověřil efekt, anebo se samy prosadily tím, že byly levnější, rychlejší, výkonnější – a tím zabily a nahradily to staré a původní.
U Green Dealu je to pro mě moc okaté nastrkávání politických cílů bez toho, aby vše bylo doprovázeno prověřením v praxi. Prověřením dopadů, které to má na průmysl, obyvatelstvo.
Cíle už jsou ale stanovené. Jedním z nich je například to, že do roku 2050 máme být uhlíkově neutrální. To s uhlím půjde těžko…
Zavázali jsme se, že do roku 2050 budeme bezemisní. Jako cíl to beru, ale měly by být vytvořeny dopadové studie a výpočty a hledání variant, jak přesně k takovému cíli dojít. Protože můžete jít po trajektorii lineární, progresivní i degresivní. A mezitím je nekonečná škála možností.
Naše energetika byla stavěná na tom, že až dojde uhlí, tak jej nahradí jádro. Uhlí ještě nedochází, jádro ovšem ještě není připraveno, a kdy přesně bude, to se teprve uvidí. Nejsem ten, který by chtěl polemizovat o tom, že stavba jaderek je cesta do pekel.
Osobně si myslím, že bychom měli napřít úsilí do dalšího bloku v Dukovanech. Ten ale nepřinese nový výkon, jen nahradí výkon starších bloků Dukovan. A to ještě za podmínky, že se výstavba podaří v čase, ve kterém je slibovaná.
Jak bohužel vidíme například ve Francii, Finsku nebo na Slovensku, termíny podobných projektů se hrubě protahují. Za deset patnáct let by mohly být cestou i menší modulární jaderné reaktory, mezitím tu ale máme pořád uhlí, které není žádné sprosté slovo.
Naše silná závislost na uhlí byla z pohledu Green Dealu nevýhodou, nyní se ale z pohledu ceny obrátila do výhody. Sedíme na levném zdroji, který je navíc přímo u elektráren…
Zaplaťpánbůh, že v Česku uhlí stále máme a jsme schopni jej využít. Ze zemí sedmadvacítky má takové podmínky ještě Polsko, pak pár balkánských zemí a tím to končí. Pro země, jako je třeba Francie, bylo snadné říct: „Končíme s uhlím!“, protože Francie má přes sedmdesát procent elektřiny z jádra a uhlí v posledních letech stejně jen dovážela.
U nás v Česku je ale výhodou právě to naše domácí uhlí. Jsme na něj zvyklí, umíme jej vytěžit, umíme provozovat těžební stroje. Navíc většina provozovatelů v posledních letech výrazně investovala do modernizace elektráren, aby byly čistší. Uhlí tu tedy může mít budoucnost alespoň do doby, kdy budou připraveny stejně stabilní a stejně výkonné modernější zdroje. A to nemluvím o případné výstavbě nových moderních uhelných elektráren, tak daleko v debatě nejsme.
Vyplatilo by se postavit novou uhelku? Je ta debata u vás na stole?
Bez záruky příjmů po dobu životnosti se to nevyplatí. Nehledě na to, že by, za současných poměrů, žádná banka neposkytla úvěr a žádná pojišťovna nepojistila. Debata o nové uhelné elektrárně u nás není na stole.
Na jak dlouho máte při současných kontraktech a územních limitech uhlí?
Podle toho, kolik budeme muset vyrábět. Určitě jej máme za horizont roku 2040.
Bude nám to stačit?
Dnes jsou k dispozici lomy, které vlastní naše skupina jako lom ČSA a lom Vršany. Pak jde o Severočeské doly ze skupiny ČEZ, které provozují lom Bílina a lom Nástup Tušimice, a pak je to Sokolovská uhelná se svými lomy Družbou a Jiřím. Tyto zásoby, které dohromady máme, by měly vydržet i za rok 2030. Záleží však, jak intenzivně budeme těžit v následujících třech čtyřech letech.
Váš lom ČSA ale brzy skončí.
Je nyní v útlumu kvůli tomu, že tam existují územně ekologické limity, přes které se za současné situace nelze dostat. Dnes to při dosavadním průběhu a s plánovanou výrobou vypadá, že lokalitu dotěžíme na přelomu let 2024 a 2025.
Dostane se pod tlakem současných událostí a vývoje na energetickém trhu na stůl otázka posunutí územních ekologických limitů?
Tato otázka není a nikdy nebyla na nás, je to otázka především na vládu. My pokračujeme na lomu ČSA v útlumu a směřujeme k jeho uzavření. Vedle toho provozujeme ještě druhý lom Vršany a tam je dnes přes 250 milionů tun uhlí. Při současné úrovni těžby je to v pohodě na dalších pětadvacet třicet let. Jde o lom s největšími zásobami u nás a vydržel by nejdéle, pokud by všechny lomy měly být vytěženy do v současnosti stanovených limitů.
Kolik vytěženého uhlí z vašich dolů jde do vašich elektráren a tepláren?
Žádné uhlí nevyvážíme, vše se využije v tuzemsku: v Tušimicích, v Prunéřově, v Ledvicích, na Mělníku, ve Chvaleticích, v Počeradech a v několika velkých teplárnách, které vyrábí teplo i elektřinu. Na ČSA je lepší uhlí o vyšší výhřevnosti a jeho kvalita je vynikající i za územními limity. Mimochodem za nimi leží skoro 800 milionů tun toho nejkvalitnějšího českého uhlí.
Ještě kvalitnější uhlí je dnes už zatopené jezerem Milada u Ústí nad Labem. Zde už je ale jakákoliv těžba na úrovni science fiction. Na Vršanech jde o uhlí s nižší výhřevností. Na dodávku stejného množství energie tak musí být využito více tun.
A většina míří do vašich provozů?
Když se ptáte na poměr, podstatná část uhlí z Vršan jde do elektrárny Počerady. Z ČSA něco vozíme do Chvaletic, do Unipetrolu, menším odběratelům a obchodníkům s uhlím. Dodáváme i tříděné druhy uhlí, kterým se topí doma v kamnech. Jde řádově o nižší statisíce tun.
Předpokládali jsme, že o toto uhlí přestane být zájem, ale v posledním roce se křivka prudce otočila a pozorujeme výrazný růst poptávky. Je to i tím, že stát o dva roky posunul povinnost zbavit se starých uhelných kotlů. Poptávka po tříděném uhlí bude myslím ještě několik let silná.
Loni v lednu jste oficiálně převzali elektrárnu Počerady, kterou jste za 2,5 miliardy korun koupili od ČEZ. To musíte z optiky dnešních událostí považovat za výhodnou akvizici.
Určitě to byl dobrý kauf. Ale nikdo z nás samozřejmě nevěděl, že nastane dnešní situace. Hlavním motivem pro získání Počerad bylo, že privatizací zde došlo k přerušení přirozených vztahů. Elektrárna vlivem privatizace připadla jednomu vlastníkovi a lom vedle ní druhému.
Konkrétně do Počerad jde uhlí z Vršan, vede do ní jen deset kilometrů dlouhá trať, je tam obecně historicky vybudovaná logistika na toto uhlí. Akvizicí jsme se tedy hlavně snažili zabezpečit budoucí odbyt uhlí v této lokalitě.
Když teď jedete na plný výkon, moc kapacit k navýšení výroby nemáte. Má se Evropa obávat často diskutovaných blackoutů?
Nechci hrozit blackouty, protože je to strašně laciné. Myslím, že celá česká energetická obec dělá maximum, aby k nim nedocházelo, a zatím se vždy podařilo v čase „m“ minus krátká doba blackoutu zabránit. Bohužel si pak vždy trochu sarkasticky říkáme, že právě proto lidé, kteří úplně neznají celý systém a nevědí, jak funguje, nad tím jen mávnou rukou a říkají nám, že s blackouty jen strašíme.
Osobně bych nám to ale nepřál nikdy. Samozřejmě by záleželo, jestli by šlo o hodinový blackout, nebo celodenní – to už by byl celkem vážný problém.
Odkud rizika blackoutů přicházejí nejvíce?
Okamžiky, které každý rok nastanou několikrát, jsou různě vyvolané. Na Balkáně neplánovaně vypadne jeden z provozů, do toho se dělá údržba jiného bloku, do toho ve Francii dojde k odstavení bloků jaderek kvůli horkému počasí a nemožnosti je chladit a tak dále.
To jsou v energetice naprosto běžné situace, a pokud k nim dojde jednotlivě, nejde o žádné ohrožení. Když se ale sejdou dohromady, je to samozřejmě problém. Proto říkám, že dosavadní absence blackoutu neznamená, že se jednou nemůže stát.
Ve hře je i možné uzavření elektráren v Počeradech a Chvaleticích kvůli sporu s ekologickými aktivisty o výjimky z plnění emisních limitů oxidu dusíku a rtuti. Jak reálné je, že by k odstavení problémových elektráren opravdu došlo?
K uzavření provozu dojít samozřejmě může, na to je zapotřebí jedno tlačítko. Ale osobně věřím, že zvítězí racionální přístup. Elektřina je dnes potřeba a konkrétně Chvaletice nabízejí i ostrovní provoz. Jsou významným zdrojem ve východních Čechách a významnou elektrárnou při zpětném najíždění po blackoutech.
Prostřednictvím vodní elektrárny Dlouhé stráně dochází k nakopnutí Chvaletic a následně k obnově dodávek energie do sítě. I bez nich se ale samozřejmě dá najít řešení, i když je otázkou, proč hledat jiné pravděpodobně komplikovanější řešení, když tu jedno vysoce spolehlivé máme.
Na vašem harmonogramu modernizace se tedy nic nemění?
Do modernizace provozů a snižování emisí jsme věnovali miliardy a ještě hodně peněz budeme věnovat. Máme plán dalšího postupu a zlepšování, ale prostě vše má někde svou buď technologickou, nebo ekonomickou hranici. A proto i přísná evropská legislativa obsahuje právo získat výjimku.
Výjimka z našeho pohledu není žádný milodar. Jde o konstatování, že zejména u rtuti nebyla doposud vynalezena žádná spolehlivá a účinná technologie, která by byla v provozu ověřena. Proto zkoušíme využívat různá aditiva, zkoušíme to i na dalších elektrárnách a tyto informace sdílíme.
Ke všemu ale potřebujeme určitý čas a podobně i všichni další provozovatelé uhelek v Evropě. Paradoxem je, že jedno ministerstvo se nás ptá, zda můžeme těžit víc a co by znamenalo těžit za limity, a druhé nám nepřímo říká zastavte výrobu. To je trochu zvláštní situace.