Podstatné často nejde zachytit slovy. „Čichněte si k sudům, to je důležité!“ ponouká Jiří Syrovátka, spolumajitel Zámeckých sadů Chrámce, jenže ouha, verbálně vůni příliš popsat nelze. Ani duši ne. Přitom z vůně a duše je tento unikátní příběh utkán.
Po otevření dveří se na schodech a tmavé podlaze rozvine běhoun slunečního jasu. Právě položený „koberec“ o šířce závislé na velikosti průzoru dovede člověka do kamenného sklepení Zámeckých sadů Chrámce.
Starozákonní světlo v něm ředí tmu do odstínu skořice, jde ovšem o jediné ředění, jež se v místnosti odehrává, jež je v ní přípustné; v sudech, které jsou u obou stěn sklepení, zrají vyhlášené pálenky.
Tak vyhlášené, že slouží jako dary při státnických návštěvách. Tak vyhlášené, že po nich sáhla prestižní gastronomická síť Ambiente.
Tak vyhlášené, že přiměly pivovarníka Stanislava Bernarda, aby zadal palírně výrobu pivovice, jejíž celá šarže se vzdor okolní skepsi vyprodala za odpoledne, za lahev za necelých šest stovek se posléze v dražbách platil i desetinásobek a pivní pálenka sbírá medaile po celém světě.
Od letošního února zrají na stejném místě i historicky první whisky od Bernarda, ve třech sudech po bourbonu budou ležet minimálně tři roky. Z vlastního ovoce, které roste na osmdesáti z celkových sto dvaceti hektarů rozlohy farmy, jsou též vyráběny džemy a mošty, z třešňového sadu pochází med. Tato produkce živí šest kmenových a několik sezonních zaměstnanců a zajišťuje roční obrat v řádu nižších desítek milionů korun.
Profit je pochopitelně u každé firmy důležitý, avšak v případě Zámeckých sadů jde o víc. Tohle konstatování nejvíc „křičí“ z posvátného ticha, které obklopuje sudy a kde čas neplyne jako voda, neboť i on jako by na sebe vzal kamennou strukturu sklepení. Změnu „skupenství času“ vzápětí potvrdí Jiří Syrovátka, který v péči o sady navazuje na pohnutou rodinnou tradici, o níž ještě bude řeč.
„Přemýšlíme tady jinak,“ říká čtyřiapadesátiletý muž. „Když zasadíme strom – a my se navíc soustředíme na staré odrůdy –, přijde první úroda třeba až po patnácti letech. A tyhle sudy se slivovicí,“ ťukne na dubové dřevo, „se nebudou stáčet dřív než za pět let, ale spíš tak za dvacet pětadvacet…Děláme tady spoustu věcí s vědomím, že se výsledků práce nedožijeme, a s nadějí, že v našem úsilí bude pokračovat další generace.“
