Být nejlepší ve svém oboru, ale umřít nemocný, opuštěný a pak i dlouho zapomenutý, takový osud byl „dopřán“ nejednomu umělci v dějinách. Alespoň pokud bychom parafrázovali nový film Il Boemo, vyslaný za Českou republiku na Oscary.
Po více než desetiletých přípravách do tuzemských kin konečně přišla kostýmní dobovka o italském životě skladatele Josefa Myslivečka. Vyšla na 140 milionů korun, ale přesto je vzdálená barokní opulenci a operní teatrálnosti, která by byla „větší než život sám“. O to zajímavější je.
Mysliveček v podání Vojtěcha Dyka se velkou část filmu Petra Václava snaží prosadit v cizí zemi. Doprošuje se, aby dostal příležitost, vždycky se za něj musí někdo přimluvit: třeba poté, co mu někdo jiný blahosklonně doporučí, že se měl stát raději obchodníkem.
Král, který mu také zadává práci, je tupec, milující hlavně „komedie“. Myslivečkovo jméno komolí, stejně jako jiní mocipáni to Mozartovo. A ten už jako kluk před zkoprnělým Myslivečkem předvádí hru virtuosa, zatímco otec Leopold vedle podřimuje.
Nejde ale o film o krutosti a nelítostnosti uměleckého „provozu“ – to by bylo moc omezené a jednoduché. Václav naopak nezastírá, jak je Mysliveček i sám sobě nepřítelem, když se ztrácí v pletkách hned s několika ženami. Ačkoli ho dámy zprvu obdivují nebo pro ně píše hudbu, pletky nekončí dobře. Závislost na ostatních lidech se v tvorbě ukazuje jako další překážka, stejně významná jako limity těla, na něž skladatel zkroušený syfilidou naráží stále průzračnou myslí.
Il Boemo jako by chtěl říct, že výjimečné umění vzniká vlastně všemu navzdory, jako zázrak závislý na vzácné konstelaci vnějších i vnitřních vlivů. Mysliveček dychtivý po úspěchu se nakonec sehne i k manipulacím a fackám, aby jeho práce byla viděna, ačkoli propadlá tvář zničená nemocí je od určité chvíle schována pod maskou. Dyk přitom na české poměry vulgárně rozjívených transformací hraje úlevně úsporně – za pár měsíců to bude on, nebo Michal Kern jako Arvéd, kdo dostane Českého lva.
Režisér Petr Václav, který faktograficky vypilovaným projektem žil roky (a před sedmi lety uvedl o Myslivečkovi dokument Zpověď zapomenutého), chce však primárně dostat do popředí skladatelovu hudbu, ve filmu interpretovanou barokním souborem Collegium 1704. Zdá se, že kolem Myslivečkova díla je snímek vystavěn a hudba tak nikdy nepůsobí jako „doplněná“ k natočenému materiálu ex post.
I tím je Václavův film výjimečný, jakkoli třeba nemá tak jasně vystavěný konflikt jako Formanův Amadeus. Doporučujeme však pohlídat si, na jakou verzi do kina vyrážíte: snímek natočený v italštině se hraje i s dabingem, který může posunout a znepřehlednit některé scény.
