Co všechno se může odehrát v rámci jednoho tenisového zápasu? Nový film režiséra Lucy Guadagnina je o starém známém milostném trojúhelníku, jenže připomíná, že není důležité, o čem vyprávíte, ale jak. A takový servis jsme už dlouho neviděli.

Jmenuje se Tashi a právě usedla na tribunu, kde bude sledovat tenisový mač. Nejsme v žádném velkém městě, ani nejde na první pohled o žádný velký turnaj. Dva muže, kteří se před ní střetnou, ale žena hraná Zendayou velmi dobře zná. Před mnoha lety jim totiž v podobné situaci řekla, že půjde na rande s tím, kdo vyhraje. A nebude to teď rozhodně poprvé, co pozoruje, jak si hrají.

Nový snímek Rivalové italského režiséra na tomhle kurtu dlouho nezůstane. V neustálých flashbacích se přemisťuje do dávné i nedávné minulosti, která ozřejmuje, o co všechno v tomto zápase jde, a kým Art (Mike Faist) a Patrick (Josh O’Connor) pro Tashi jsou. Není totiž tak úplně jasné, na jakého z dobře stavěných mužů se mračí víc.

Narativní struktura dělá z vcelku obyčejného milostného trojúhelníku vzrušující rébus, kdy spolu s postavami postupně zjišťujeme, že některé vztahové peripetie se dají možná vyřešit jen přes sport, což Guadagnino stvrzuje zmíněnou formou. Film se v jeho rukou neustále vzrušeně nadechuje a napřahuje k dalšímu úderu – a takřka vždycky skóruje.

Jakkoli se pohybujeme v prostředí vysoce konkurenčních vrcholových sportovců, pořád jsme hlavně ve filmu italského tvůrce křehké romance Dej mi své jméno nebo smyslného thrilleru Oslněni sluncem. A také seriálu, kde se velebí síla přítomného okamžiku, či filmu, kde je většina postav k sežrání. V jeho asi největším hollywoodském zářezu to není jinačí.

Často se tak přistihnete, že se prostě jen usmíváte na plátno. Chemie mezi postavami je tak nezpochybnitelná, střih tak laškovný a kamera tak laskavá k jiskřičkám v jejich očích (a dokonalým křivkám), až se cítíte, jako byste se uprostřed léta zabořili do zralé broskve, pokud volně parafrázujeme jeden ze zmíněných Guadagninových filmů.

I přes eroticky naladěnou kampaň jde však pořád o film, v němž na sebe postavy spíš zírají a touží po sobě, protože pravá akce se odehrává na antuce. Tam se dění postupně stupňuje díky krkolomným švenkům, absurdním úhlům pohledu i dunícímu elektru od Trenta Reznora a Attica Rosse, bičujícímu k ještě k většímu soustředění, než když Zendaya zařve z plných plic „Come on!“.

To skoro zní, jako by se vám Rivalové chtěli těmi všemi piruetkami až moc vetřít do přízně snahou být cool – celkový dojem z filmu je však přesně opačný. Prostě jen pulzuje životem, kdy je až provokující, jak ledabyle přitom vypadá: svěže, čerstvě, mladistvě.

Co kdyby Fincher nebo Nolan natočili lehkou romantickou komedii a… opravdu to fungovalo? Vypadala by dost možná takhle.

Tím chci také naznačit, že Guadagnino tady opravdu točí v Hollywoodu. Jeho dřívější citlivost místy přece jen nahradila průhlednější divácká stimulace, která slouží hvězdě v hlavní roli. Nakonec v tom ale selhává, protože Zendaya kupodivu není tak výrazná, nedokáže roli dodat hloubku a bohužel hraje druhé housle, i když ji celá marketingová kampaň zuřivě prodává na premiérách.

Mnohem jemnější péče je věnovaná klukům, jejichž vztah jako by i Guadagnina skrze práci s drobnými detaily zajímal víc. Opravdovou divokou hereckou kartou se stává Josh O’Connor se svým Patrickem, který se dalšími filmovými nabídkami bude muset přehrabovat. A to finále? Něco takového tu nebylo od šestnáct let starého Speed Racera.

Je vlastně až trochu smutné, že Ital musí učit Hollywood řemeslu, na které už v Los Angeles pozapomněli – film jako Rivalové by měl být standard. Zábava na úrovni, od níž nemusíte očekávat emocionální šlehu, ale spíš perlivou hru s detaily, která vám příjemně zamotá hlavu. Takhle by měla startovat blockbusterová sezona budoucnosti!