Stutz přistál na Netflixu v polovině listopadu jako nenápadný černobílý dokument, který je v zásadě o dvou mužích, již sedí v jedné místnosti a jenom si spolu povídají. Nepříliš atraktivní premisa se ukáže být poutavá, když zjistíme, že spolu erudovaně, ale s jemným humorem mluví o duševním zdraví, bolesti, úzkostech, ale i naději a síle znovu vstát po sérii zklamání, kterou někdy život bývá.
Film je prezentovaný jako jedna dlouhá terapeutická seance, ale je to taky portrét ústředního psychiatra a terapeuta Phila Stutze a jeho unikátního přístupu k léčbě. Jak ostatně říká herec Jonah Hill, který je jeho pacientem a také režisérem filmu: „Terapeuti jenom poslouchají. A vaši přátelé, kteří jsou idioti, vám dávají rady. A vy chcete, aby vám přátelé jenom naslouchali a váš terapeut vám poradil.“
Phil Stutz se ve své metodice pacientům nebojí radit a opakovaně v dokumentu říká, že pro lidi, kteří za ním přicházejí, je v jejich růstu důležité, aby jim dával malé a dosažitelné cíle, které jim pomohou velmi pomalu, ale jistě změnit své životy.
Trvá na tom, že je zásadní, aby od začátku měli naději, že je posun kupředu možný, sic po malých krůčcích, a on jim je nabízí. Jonah Hill s ním souhlasí a o Stutzově terapii říká, že mu bez nadsázky zachránila život. A že dokument o něm točí proto, aby mohl pomoct co nejvíce lidem po celém světě.
Hill sám je zářivá hvězda Hollywoodu, populární herec a vtipálek, který si slávu získal v zábavných vedlejších rolích v odpočinkových komediích, aby se postupně dostal k rolím vážnějším, a to třeba po boku Leonarda DiCapria, a nakonec zrežíroval svůj úspěšný a kritiky chválený celovečerní debut Devadesátky. Zároveň ale byl terčem posměšků za svoji váhu a chování a od raného dospívání ho trápí úzkosti a občasné deprese.
Několik měsíců zpátky Hill oznámil, že svůj následující režijní počin nebude osobně propagovat a tentokrát se nezúčastní pro něj tak náročného procesu, jakým je absolvování všech rozhovorů, talkshow a tiskových konferencí, protože v minulosti ho vždycky psychicky rozhodily.
Někteří to označili za sobecké, ale většina naopak ocenila, že Hill dává přednost svému duševnímu zdraví. A vzhledem k tomu, že film, který natočil, je právě Stutz o jeho vztahu s vlastním terapeutem, by bylo hloupé proti tomu něco namítat. Před téměř pěti lety navíc herci zemřel na srdeční příhodu v pouhých čtyřiceti letech jeho bratr, manažer Jordan Feldstein, a tento zármutek se s ním táhne dodnes.
Od začátku snímku ale režisér říká, že o tom nechce mluvit, protože točí dokument o Stutzovi, a ne o sobě. Pro znalejšího diváka se to může zdát jako laciný trik, který povede k tomu, že se Hill na konci filmu katarzně o bratrovi rozmluví a my tak dostaneme uzavřené vyprávění, které dojme. Ale Stutz se nakonec ukáže být mnohem upřímnějším filmem, než se může zdát.
Už v první třetině nám Hill přizná, že nesedí v terapeutově kanceláři, ale před zeleným plátnem, které jeho pracovnu digitálně simuluje. A že i když se snažili udržet iluzi jedné jediné terapeutické seance, točí film neúspěšně už mnoho měsíců. Dokonce i hercovy dlouhé vlasy jsou paruka, protože má dávno kratší účes, ale snaží se tak udržet iluzi kontinuity. Tato odhalení ve skutečnosti vůbec nenarušují intimitu jejich povídání, ale naopak pro diváka ještě posílí pocit blízkosti, protože jej od začátku zahrnou do procesu natáčení.
Od té chvíle se také zvolní tempo filmu, záběry jsou delší a terapeut i pacient dostávají prostor vyprávět komplexnější příběhy a rozvíjet své myšlenky. Koncept filmu byl původně striktně portrét Stutze a představení jeho základních idejí, které diváci později mohou využívat ve svém životě.
Jsou to většinou jednoduchá mentální cvičení a způsoby promluv k sobě, které napomáhají určit si ve špatném rozpoložení své problémy a aktivně s nimi pracovat. Tyto ideje jsou ve filmu vizualizovány pomocí sympaticky nedokonalých kreseb samotného Stutze. Jeho ilustrace jsou roztřepané a nepřesné, protože má už desítky let Parkinsonovu chorobu, která se ve snímku opakovaně rozebírá a dodává mu další vrstvu vážnosti.
Stutz ale vypráví také o svém dětství a o tom, že, už co byl malý kluk, se mu všichni svěřovali se svými problémy, jako by ke své práci byl určen. Nevyhnutelně ale přijde řeč taky na lásku. A to k jediné ženě jeho života, s kterou se s přestávkami vídá přes čtyřicet let, ale nikdy to mezi nimi dlouhodobě nevyšlo. Popisuje, že mu vztahy s ženami vlastně nikdy nešly, i když si to moc přál.
Momenty jako tyto jsou ve filmu nesmírně silné, protože ukazují, že navzdory psychiatrově odbornosti a neuvěřitelné schopnosti pomáhat ostatním lidem si v určitých oblastech svého života sám pomoct nedokázal. Zároveň vedou k tomu, že se v nich Hill stává naopak Stutzovým terapeutem a snaží se ho přivést k tomu, že by onu milovanou ženu měl zkusit ještě jednou oslovit. Vykreslují jejich výjimečný vztah, v němž jsou před sebou zcela otevření a ochotní se společně vymáchat v problémech toho druhého.
Sledovat jejich hodinu a půl trvající konverzaci ale není zábavné jen proto, že jsou oba svérázně charismatičtí a mluví o důležitých věcech, ale taky proto, že je v jejich povídání přítomno tolik humoru, který některá vážnější a bolestivější témata příjemně zlehčuje a zároveň je nikdy přímo nebagatelizuje. Taky je mezi nimi cítit silné přátelské pouto a oba si dávají najevo, že se mají upřímně rádi, což často doplňují nějakým tím rýpnutím. „Tohle je tak nádherný moment,“ říká v jednu chvíli Stutz. „Stejně si ale občas přeju, abys na mě přestal házet tolik svých sra*ek.“
Celá psychiatrova práce se ale pochopitelně do devadesátiminutového dokumentu nevleze, a i když dostaneme stručné a pochopitelné shrnutí jeho nejdůležitějších metod, ukáže se nakonec, že je film o něčem jiném. V průběhu stopáže totiž Hillovi dochází, že nemůže natočit dokument o síle zranitelnosti bez toho, aby se v něm sám ukázal zranitelný. A i když si slíbil, že se bude soustředit zcela na Stutze, části svého já nakonec na obrazovce odhalí. Jako když vytáhne karton s fotkou sebe ve čtrnácti letech, na které demonstruje všechny své úzkosti, co ho provází doteď.
Jonah Hill je herec od dětství a o režírování filmů sní odnepaměti. Tvorba je jeho celý život, a tak je logické, že s osobní tragédií ztráty bratra se chtěl vyrovnat právě tím, co dobře zná. Stutz je vlastně dokumentární oklika, kterou toto trauma mohl zpracovat, aniž by o něm mluvil explicitně.
Je příznačné, že film o terapii, byl pro jeho tvůrce svého druhu arteterapií. Na výsledku je ale zajímavé především to, že Hill se nestal zranitelným pro to, aby natočil tento snímek, ale natočil tento snímek proto, aby se skrz něj mohl stát zranitelným. Ve výsledku je tak Stutz dokument, který točil hlavně pro sebe. Částečně to i přiznává ke konci, když říká svému mentorovi: „Je vlastně úplně jedno, co si o tom filmu budou lidi myslet. Záleží mi hlavně na tom, že jsme ho dokončili spolu.“
Právě pro svou upřímnost a postupnou ztrátu ambicí nějak šířeji popsat terapeutovu metodologii je ale Stutz naopak filmem pro diváky po celém světě hodnotným a univerzálně pochopitelným. Velmi srozumitelnou formou milé konverzace mezi dvěma přáteli, kteří jsou shodou okolností oba velmi zajímaví lidé, popisuje každodenní zápolení s vlastní psychikou, náročnost sebepřijetí, ztrátu a hledání motivace, ale taky to, že všichni hledáme lásku a jak je to občas nemožný úkol.
Na Philu Stutzovi je navíc sympatické, že na rozdíl od jiných mentorů otevřeně říká, že to nikdy nebude snadné. A že ani on nevyhrál nad svými démony. Je to celoživotní boj. Po skončení filmu o něm se ale zdá samozřejmé, že stojí za to ho bojovat.
