Teprve šestadvacetiletá sochařka nadchla umělecký svět na zářijovém Vienna Contemporary 2022, kdy se během pár dnů rozprodala všechna její díla.
Přesto Sabina Knetlová zůstává skromně nohama na zemi. A víc než částka, kterou si prodejem vydělá, je pro ni důležitější místo, kam se její sochy dostanou.
Vienna Contemporary je prestižní mezinárodní veletrh současného umění, který vyzdvihuje mimo jiné umění střední a východní Evropy. Letošního ročníku se zúčastnilo 70 vystavovatelů ze 17 zemí.
Sochařka Sabina Knetlová na veletrh dorazila společně se svou zastupující galerií Karpuchina Gallery a její stánek vzbudil značnou pozornost. První dílo se prodalo během první hodiny, ke konci veletrhu v nabídce nezbylo žádné.
„Na veletrh jsme s Alexandrou Karpuchinou jely s tím, že když se nám podaří prodat alespoň jedna socha, budeme spokojené a můžeme Vídeň považovat za úspěšnou. Z výsledku jsme byly překvapené, ale samozřejmě nadšené,“ vzpomíná umělkyně. Souhrnná částka z prodeje děl se vyšplhala na bezmála 24 tisíc eur.
„Je to sice hodně peněz, ale půlku si bere galerie, protože veletrh a náklady kolem něco stojí. A jelikož se díla prodala do velkých zahraničních sbírek v New Yorku, Saúdské Arábii, Bulharsku a Rakousku, některé transakce a hlavně logistika děl se stále zpracovávají. Zatím jsem si koupila jen nový materiál na další sochy,“ říká skromně Sabina Knetlová.
Rodačka z Jaroměře na veletrhu představila sedm betonových soch navzájem symbolicky propojených gumovými hadicemi. Právě beton je pro umělkyni zcela typický.
„Líbí se mi jeho zemitost, snadná dostupnost, všudypřítomnost i pestrost zpracování. Je to materiál, se kterým jsem se setkala již na začátku studia, a jsme spolu doteď. Vnímám ho jako do jisté míry přírodní materiál a na rozdíl od epoxidů a dalších plastů je šetrnější pro mé zdraví a mnohem ekologičtější,“ komentuje.
Mezi nejčastější témata mladé sochařky patří její pohled na svět, který ztvárňuje například skrze archetypy, některá díla nesou i znaky brutalismu. „Od pár lidí už jsem slyšela, že jim má tvorba připomíná japonské anime, já se ale spíš odvolávám k sochařství starého Egypta, Etruskům a podobně,“ vysvětluje sochařka.
Za sebou má již několik výstav u nás i v zahraničí, například v Giudecca Art District v Benátkách, v Českém centru v Bruselu, Galerii výtvarného umění v Ostravě, Galerii Telegraph v Olomouci nebo sólo výstavu v pražské Karpuchina Gallery letos v březnu.
Samotný postup vzniku jejích soch je poměrně klasický. Sochu nejprve vymodeluje z hlíny, následně vytváří sádrovou formu, do které v dalším kroku dusá beton a po vyzrání betonu sochu ze sádrové formy vysekává ven. Tím, že se forma při „vysvobozování“ sochy zničí, vzniká pouze jeden odlitek sochy.
Právě tyto aspekty se pak odrážejí i v ceně jejích děl. Menší díla, obvykle různě pojaté hlavy, začínají na 20 tisících, ceny za ta větší – často již sousoší – se pohybují řádově mezi 150 a 200 tisíci korun. V případě větších soch je technologie výroby náročnější a zabere také více času, proto jsou dražší.
Cenotvorbu umělkyně tvořila úměrně k tomu, jak rostl zájem o její díla. „Rok od roku se cena díky výstavám a veletrhům zvyšuje o pár procent, ale jen málo. Vždy se také radím s galeristou, u kterého mám zrovna výstavu. Opírám se o prodejní historii a snažím se ceny udržet všude stejné, aby to bylo zkrátka fér,“ říká.
I díky tomu se jí daří mít stálé sběratele. Většinou jsou to dle jejích slov lidé, kteří od začátku věřili její práci, sledují vývoj její tvorby a občas díky ní doplní svou sbírku. „Zatím jsou to převážně české sbírky, ale věřím, že se to díky veletrhu ve Vídni změní. Je pro mne totiž velmi důležité nejen za kolik, ale také kam byla díla prodána.“
Postupně se jí také daří rozšiřovat záběr klientů a zaujmout i širší veřejnost.
„Tím, že jsou díla stále cenově dostupná i pro běžného člověka, který se chce duchovně obohatit a třeba vylepšit svůj interiér, mne oslovují i mladí lidé, kteří si právě zařizují nový společný život. To mě moc těší, považuji to za potvrzení, že jsou mé sochy aktuální pro všechny generace,“ komentuje nadšeně.
Do karet jí hraje i fakt, že se lidé soch v interiérech bojí stále méně. „Možná, že zprvu cítí nedůvěru, ale s první pořízenou sochou se ledy prolomí. Moje sochy mají spíše klidnou povahu a řekla bych, že mohou být dobrým společníkem.“
I když svou tvorbu prezentovala ze začátku pouze na Instagramu, dnes už nelze říci, že by o její tvorbu byl zájem převážně tam. Kontakt se sběrateli získává dnes i díky spolupráci s galeriemi, mnohem milejší ale Sabině Knetlové je, když ji přijdou lidé navštívit přímo do ateliéru.
Tady mohou dílo vidět v jiném kontextu, respektive přímo v místě jeho vzniku. A sochařka naopak zase ráda blíže pozná ty, kteří si její dílo pořídí. Sochy vznikají pomalu a každá je unikátní, v oběhu jich moc není, takže má Sabina Knetlová čas se s každým zájemcem potkat osobně.
Zlomovým okamžikem pro ni byla pandemie covidu, kdy měla (ještě jako studentka) najednou spoustu času ponořit se do tvorby. „V tu dobu jsem pracovala na své diplomové práci, a jelikož byl omezen pohyb, izolovala jsem se v ateliéru a mohla se na práci plně soustředit.“
I když nemohla žádné zákazníky osobně potkat, paradoxně se jí podařilo spoustu soch prodat.
Po první vlně přišla skupinová výstava v olomouckém Telegraphu nazvaná Přikázané uvolnění, která Sabinu motivovala do další práce. A postupně přicházely další výstavní nabídky. „Žádnou vysněnou galerii ani místo pro sochu ale zatím nemám. Když se objeví nabídka nějakého projektu, cílím na to, aby zdárně dopadl. A když zrovna na žádném projektu nepracuji, tvořím pro sochy samotné,“ vysvětluje.
S vidinou určité jistoty a zázemí se letos domluvila na zastoupení s Karpuchina Gallery. „S Alexandrou si rozumíme, ona chápe mou práci i náturu, a ačkoli si bere procenta z prodeje, v dlouhodobé perspektivě se to určitě vyplatí.“
Momentálně pracuje na sousoší v exteriéru a její díla můžete aktuálně vidět v galerii Krystal v Havířově. Na příští rok plánuje s Karpuchina Gallery jeden projekt v Benátkách a těší se i na výstavu v Telegraphu.