Příběh Andrejky Bernatové (41), která se prosadila v nejvyšších patrech byznysu v USA, pracovala na Wall Street a stala se úspěšnou investorkou. Vystudovala Harvard, žila na pěti kontinentech, ve volném čase běhá maratony a vychovává tři děti.
Andrejka Bernatová (oficiálně je to Andrea, ale vystupuje pod jménem Andrejka) za sebou má neuvěřitelnou story. Andrejka Bernatová pochází z malé vesnice Hradec nad Svitavou, jako dítě prý ráda pracovala na poli a už jako malá měla velký sen. Chtěla jet studovat do USA a na tenhle „výlet“ si sama sehnala peníze.
Později si splnila další sny, například o studiu na prestižních školách a o kariéře na Wall Street, kde pracovala třeba dva roky pro slavnou společnost The Blackstone Group a coby analytička ve fondu alternativních investic (Blackstone Alternative Asset Management) měla na starosti investice v energetickém sektoru.
Už v necelých třiceti letech tedy spravovala osmdesát miliard dolarů, kterými fond disponuje. Postupně se od finančnictví přesunula k energetice a k budování vlastních společností. Před dvěma lety se vrhla do oboru udržitelných energií a dekarbonizace: vidí v tom velkou byznysovou příležitost a také budoucnost pro naši planetu.
Její firma ESGEN je na burze, kde má aktuální tržní hodnotu 108 milionů amerických dolarů. Andrejka nemrhá časem ani ve volnu a oplývá extrémní pílí a cílevědomostí. Což prý občas hraničí s bláznovstvím. Když byla třeba na střední a spolužáci slavili silvestra, ona se prý učila anglická slovíčka.
Tento přístup se jí drží i nyní v dospělosti. Když je na dovolené, tak si plní zase běžecké cíle (deset kilometrů denně). Andrejka má prostě stále nějaké mety, které si plní, a v životě nesnáší průměrnost. Průměrná: to je přesně to, co ona opravdu není.
Pojďme rozebrat váš příběh postupně od vašeho prvního pobytu v USA. Můžete mi vysvětlit, jak si čtrnáctiletá dívka sama sežene peníze na roční americké studium?
Normálně jsem na kole objížděla podnikatele z okolí. Někteří mě rovnou poslali pryč, ale někteří mi peníze dali a postupně jsem tak vybrala potřebnou sumu.
Jak jste postupovala při jejich výběru?
Udělala jsem si seznam podnikatelů v okolí, které jsem pak objížděla a odškrtávala jsem si ze seznamu, koho jsem už oslovila a koho ne. Pak jsem ještě jela druhé kolo a oslovovala jsem je znovu. Většina mi nakonec dala třeba padesát dolarů příspěvek, ale někteří mi dali víc.
Jak vás vlastně v devadesátých letech napadlo jet studovat do USA?
Napadlo mě to náhodou, když jsem někde viděla leták propagující studium v USA. Byl to takový ten rok na střední škole v USA, já jsem nakonec byla ve státě New Hampshire u rodiny. Říkala jsem si, že to je skvělý nápad, ale rodiče mi na to nechtěli dát peníze a říkali, ať si to zajistím sama.
Kromě toho, že jsem objížděla podnikatele, tak jsem také psala dopisy mnoha světovým lídrům s tím, že chci studovat v zahraničí. Žádala jsem je o sponzorský dar. Psala jsem třeba také Madeleine Albright. Tenkrát mi neodepsala, ale později jsem se s ní osobně setkala na Harvardu. Studiem v Americe jsem si splnila jeden svůj velký sen!
O čem jste ještě snila jako dítě?
Upřímně? Já jsem vždy chtěla být prezidentem. Třeba od takových osmi let. Jako dítě jsem trávila hodně času mezi dospělými diskusemi o politice. Ráda jsem seděla venku s důchodci a poslouchala jejich debaty. A tak mě napadlo, že by bylo fajn stát se prezidentem…
To jste neměla malé cíle. Jak na to reagovalo okolí?
V tom je právě zajímavý rozdíl mezi USA a Českem, který dobře vyjadřuje rozdílnou mentalitu obou zemí. Když jsem v Česku řekla, že chci být prezidentkou, tak mi lidi říkali: „A nechceš být radši třeba učitelkou?“ Kdežto v USA, už na studijním pobytu na střední škole, mě v tom všichni podporovali.
