Michael Mann býval režisérským králem a jeho Nelítostný souboj mají mnozí mezi nejlepšími filmy všech dob. Ale dokáže ještě v osmdesáti letech točit na vrcholné úrovni? Jeho životopisná novinka Ferrari nedává jednoznačnou odpověď.
Všichni jsme závodníci. A všichni jsme si jistí, že nám se to nestane, vykládá Enzo Ferrari o závodnickém tabu, o odvrácené straně úžasně adrenalinové podívané. O nehodách, děsivých a často fatálních. O nehodách, kolem nichž se závodnické životopisné filmy nevyhnutelně točí.
Důležitou roli hrají i ve snímku Ferrari, který vstoupil do českých kin na začátku roku a šlo o očekávanou událost. Po osmi letech totiž uvedl nový film Michael Mann, režisér oceňovaných klasik jako Ali, Poslední Mohykán, Collateral a především Nelítostný souboj.
Mann loni oslavil osmdesátku, ale elán do práce pořád má: ještě než uvedl Ferrari, začal mluvit o tom, že se chystá na pokračování Nelítostného souboje, jehož knižní předlohu už napsal spolu s Meg Gardiner.
Ne že by osmdesátka měla být pro filmaře zásadní překážkou: stačí se podívat na šestaosmdesátiletého Ridleyho Scotta nebo přírodní úkaz Clinta Eastwooda, který už oslavil třiadevadesáté narozeniny a letos uvede další film.
Málokdo si ale udrží po celou dobu excelentní formu a Mann si s životopisem muže, který zemřel až v devadesáti letech po bohatém životě, nevzal lehký úkol. Však také trvalo přes dvacet let, než myšlenku na tenhle film dokázal zrealizovat.
Ferrariho měl hrát v průběhu let Christian Bale či Hugh Jackman, nakonec ale volba padla na někoho mladšího, čtyřicátníka Adama Drivera, který už má s životopisem slavného Itala zkušenost, před třemi lety se představil jako Maurizio Gucci ve snímku Klan Gucci.
Italský přízvuk už si tak nacvičil, tentokrát ale musel projít i vzhledovou proměnou a ve Ferrari se představuje jako šedovlasý. Mann se totiž rozhodl nepokrývat život Enza Ferrariho v různých časových etapách, ale místo toho se soustředit na výsek z konce padesátých let, kdy šéf značky bojoval o její budoucnost a zároveň řešil divokou situaci v osobním životě.
A taky už toho měl hodně za sebou. Sloužil v první světové válce, během níž mu zemřel otec a bratr. Byl solidním závodníkem a především ve městě Maranello založil automobilovou značku, kterou pojmenoval po sobě a rychle si vydobyla slávu.
Taky mu ale v pouhých čtyřiadvaceti letech zemřel syn Alfredo na následky svalové dystrofie.
Enzo Ferrari je tak v roce 1957, kdy děj filmu začíná, mužem pronásledovaným tragédií a také finančními problémy značky Ferrari, která utratila velké peníze za vývoj vozu pro závody formule 1.
Zároveň je nevěrný své manželce Lauře a s milenkou má utajovaného syna, jenže zároveň s Laurou potřebuje být zadobře, protože ona vlastní polovinu akcií.
Svět ho velebí, v práci mu nikdo neřekne jinak než commendatore. Je vůdce, vizionář, uznávaný byznysmen. Ale v rodině musí o své místo bojovat. „Neumřel mi ten správný syn,“ utrousí třeba jeho matka.
Jenže o trablech spojených s vášní vypráví Mann tak trochu… bez vášně. První hodina, která se na osobní život zaměřuje především, nabízí sice povedenou kameru a krásné italské retro kulisy, ale zůstává poněkud mdlá.
Život jí dodává především tradičně temperamentní Penelope Cruz v roli Laury Ferrari, zatímco milenka Lina ztvárněná Shailene Woodley zůstává poněkud ve stínu.
Naštěstí ve filmu Ferrari nechybí závodění. V první polovině Mann ukáže, jak efektně ho dokáže podat, aby v té druhé rozpoutal závodní vřavu naplno. Při pohledech z očí závodníka ucítíte adrenalin, jako byste sami seděli na jeho místě, při každé zatáčce se budete klepat, aby ji auto zvládlo v úctyhodné rychlosti vybrat. A při děsivých nehodách nebudete dýchat.
V těchto chvílích Mann ukazuje, že svoji genialitu neztratil. O to víc zamrzí, že závodění není ve filmu víc. Nemuselo být nutně delší, ale pokud by se prostříhala vztahová část a závodění mělo celkově více prostoru, mohlo se Ferrari řadit k vynikajícím filmům.
Takhle zůstává řemeslně poctivé, v závodních pasážích brilantní a v těch osobních poněkud chladné. Výsledek je pořád slušný, ale od někoho s pověstí Michaela Manna zkrátka čekáte víc. Tím spíš, když snímky jako Rivalové nebo Le Mans 66 až v příliš čerstvé paměti připomínají, jak vypadá skutečně strhující film z prostředí zatraceně rychlých vozů.
