Dlouho očekávaná minisérie The Curse od autorů Nathana Fieldera a Bennyho Safdieho v produkci Showtime a prestižního studia A24 je tu. Je nejen metakritikou současné rozdělené společnosti a zábavního průmyslu, který z vytváření kontroverzí těží, ale zároveň jednou z nejpalčivějších studií dysfunkčních vztahů posledních let.
Kdokoli obeznámený s dílem Nathana Fieldera nemůže od jeho nejnovějšího počinu napsaného společně s Bennym Safdiem, který spolu se svým bratrem stojí za dnes již kultovními snímky Dobrý čas a Drahokam, čekat běžnou televizní podívanou.
Fielder se proslavil jako komická persona, která hraje přehnanou verzi sebe samého. A to do takové míry, kdy je těžké oddělit, kde končí jeho karikatura a začíná on sám.
Jak dokládá tento hojně sledovaný rozhovor u Jimmyho Kimmela, kde se údajně konečně odhaluje světu, ale působí to jen jako další parodická odbočka.
Jeho doposud nejslavnější projekt byla show Nathan For You pro Comedy Central, jejíž sestřihy mají na YouTube miliony zhlédnutí, kde s kamennou tváří pomáhal podnikatelům v krizi znovu obnovit zájem o jejich roztodivné obchody, kavárny a krámky.
Klíč byl v tom, že jeho nápady na komerční úspěch byly často zcela bizarní a od začátku bylo jasné, že nemůžou uspět. Parodoval tak proklamované neortodoxní vidění některých marketingových koučů z podobných pořadů.
Fielder nabízel jako velký reklamní tah například prodávání alkoholu nezletilým v malé samoobsluze s tím, že si láhve můžou vyzvednout po tom, co dovrší (v Americe) jednadvacet let. Nebo rozjel prodej zmrzliny s příchutí exkrementů, což mělo přivolat mediální zájem, který posléze přiláká další zákazníky.
S postupem času se některé jeho nápady ale nezdají vůbec tak šílené, protože kontroverze táhne čím dál víc a téměř není dne, kdy bychom o podobném podniku nečetli, takže do jisté míry předběhl svou dobu.
Fielderův druh komedie je založený na tom, že on dané situace bere zcela vážně, čímž uvádí svými šílenými koncepcemi lidi kolem sebe do rozpaků.
Svůj specifický a absurdní styl humoru hraničící vždy s určitým druhem existencialismu a hrající si se zoufalstvím ostatních (za což byl hojně kritizován, protože terčem jeho komiky byly často imigranti a lidé, kteří se k němu obraceli o pomoc z autentických důvodů) dovedl do jeho vrcholu minisérií Zkouška z roku 2022, kterou natočil pro HBO.
A ve které mohl s velkým rozpočtem naplnit své fantazie o kontrolování reality.
Princip byl jednoduchý: lidé si mohou v jeho show vyzkoušet své nejhorší strachy z konfrontace s blízkými nanečisto. A to několikrát, než se opravdu svým partnerům nebo příbuzným přiznají k chybě či nějakému tajemství, které dlouho střežili.
Postupně se ale ze seriálu stávala zvláštní reality show hraničící s metafikcí o ženě, která si chtěla zkusit mateřství před tím, než bude jednoho dne skutečně těhotná. A Fielder se nakonec shodou zvláštních náhod v této hře stal falešným otcem.
Jako tvůrce pak fascinujícím způsobem čím dál víc tlačil na pilu v tom, kam se dá s takovým konceptem zajít, až do přepjatých mezí, které už byly nejen vtipné, ale často bolestně lidské a vybízely k mnoha otázkám o autenticitě lásky, identity a vůbec toho, co tu vlastně na světě děláme.
Nakonec navíc vůbec nebyli důležití lidé kolem něj, o kterých to bylo původně, ale autorova zvláštně sebenenávistná studie sebe samého. A jeho v následujících epizodách víc a víc zkoumaný strach ze skutečného života, který ho nutí točit seriály, kde může alespoň hraně prožívat emočně založené vztahy, které mu jinak v realitě chybí.
https://www.youtube.com/watch?v=tui5vl13Gqg
Tak je na druhou stranu Zkouška natočena s jeho záměrem a pod jeho dohledem, a tedy je vždy otázkou, jestli to tak vůbec doopravdy je. A jestli to prostě není další část jeho klamné hry.
Fielderovy motivace jednoduše nejdou znát, a i to je součástí jeho kouzla. Baví, znepokojuje, rozesmává a má stovky tisíc fanoušků, ale jestli někdo skutečně zná jeho samotného, jakým je, to se možná nikdy nedozvíme.
Tuhle až kouzelnickou touhu po tricích a vytváření vlastních světů mohl v pomyslné trilogii s dvěma předešlými seriály uzavřít teď s The Curse, která je u nás ke zhlédnutí na SkyShowtime. A která je od začátku přiznaně fiktivní, byť svou tematikou není od autorových předešlých děl zas tak daleko.
Volně přeloženo Prokletí pojednává o na první pohled ideálním, ale zblízka lehce dysfunkčním manželském páru Asherovi (kterého hraje sám Nathan Fielder) a Whitney (v podání oscarové herečky Emmy Stone). Oba jsou developeři takzvaných pasivních domů, které jsou ekologické a nepodílí se nijak na znečišťování okolí.
Tyto domy mají futuristický vizuál hlavně proto, že jejich zdi jsou tvořeny zrcadly, která odráží předměstí Nového Mexika. Navenek zvláštní, uvnitř útulné, to je jejich motto.
Stavbu financují bohatí rodiče Whitney, kteří jsou novináři nazýváni jako krutí vladaři slumů kvůli svým praktikám, které často vyhošťují chudé obyvatele z jejich čtvrtí. V podstatě utváří takzvanou gentrifikaci. A Asher s Whitney dělají popravdě to samé, i když by si to nikdy nepřiznali.
Ale konstantně se snaží, aby jejich působení mělo taky pozitivní dopad na okolí. Jednak skrz zmiňovanou ekologii, ale taky protože se pokouší lidi z okraje společnosti znovu zapojit do běžného života a dát jim třeba práci, sic často jen tak na oko.
Velkým tématem se tak stává taky virtue signalling, zejména internetový termín označující lidi, kteří se až agresivně vyjadřují ke společensky palčivým otázkám a bojují slovně na sítích za dobro všech, když se přitom jen snaží sami sebe zviditelnit.
Protože jsou tato zrcadlová obydlí poměrně dost drahá na postavení a udržování, potřebují manželé sehnat kupce nebo případné nájemníky, a tím seriál vlastně začíná, protože jejich řešení spočívá v tom rozjet na kabelové televizi HGTV svou reality show.
Ta by měla být o nich dvou, jejich developerském projektu a o tom, jak se do jejich domů stěhují noví obyvatelé.
Tady ale přichází zásadní tenze seriálu, a tou je fakt, že reality show potřebuje nějaký konflikt, zatímco manželé chtějí zuby nehty udržovat iluzi dokonalého života a bezelstné filantropie. Pořad je má ukazovat v tom nejlepším možném světle, čemuž má napomoct režisér Dougie, dávný kamarád Ashera ze školy v podání Bennyho Safdieho.
Ten ale rozumí mnohem víc tomu, co diváci chtějí, a z původně idylického seriálu svým natáčením potají tvoří mnohem zábavnější podívanou, kterou zaměřuje na konflikty mezi partnery.
The Curse jako taková je přitom záměrně často nedramatická a místy připomíná slow TV. Což funguje v zajímavém kontrastu s tím, jak se fiktivní reality show, kterou hrdinové točí, stává čím dál víc vyhrocenou.
A to jen kouzlem střihu a použitím záběrů, které tam původně neměly být. Konflikty v hlavní rovině jsou subtilní, křehké, často ukazované pouhým tichem nebo trapností mezi partnery. Ale v jejich metapořadu jsou k sobě upřímní, hrubí a právě tam se děje skutečný boj, na který ve skutečnosti nemají odvahu.
Celé této vykloubené tematice o vztahu reality a fikce dost napomáhá zvláštní a pro tak drahý seriál atypická kamera, která silně pracuje s dokumentárním snímáním skrz různá okna, rohy zdí, odrazy v obrazovkách nebo škvíry ve dveřích.
Divák se pak často cítí jako nechtěný voyeur nahlížející do soukromí lidem, které nezná. S až nepříjemnou intimitou, která nám nenáleží.
Hloubka ostrosti je pak často záměrně nevyrovnaná a někdy důležité postavy v záběru ani nevidíme celé nebo pořádně zaostřené. Často se zdá, že hlavní pokyn pro kameru byl, aby se nesoustředila na to hlavní, co se děje.
Naše pozornost je tak hnána jinam, než se děj odehrává, což vytváří dost atypické sledování, které je ale jen málokdy zbytečnou uměleckou kličkou, a i když je to svého druhu experiment, je pořád velmi zábavné se na tu všechnu katastrofu kolem dívat.
The Curse se navíc v pozdějších částích mění z původní komedie, jak ji tvůrci televizi Showtime prodali, do absurdního dramatu o partnerských problémech, lžích, které se zdají být ze začátku dobře myšlené. Až eskaluje do krutě existenciálního zkoumání rolí, které každý ve svých životech hrajeme, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.
Performativita je stěžejním tématem, které se opakuje napříč všemi díly, a vystoupení z role (třeba u pasivního Ashera, který potlačuje agresi, ale kdykoli někdo slovně napadne jeho ženu, změní se ve sprosté tornádo) je tu paradoxně snímané, jako by o nic nešlo, čímž se ale ještě víc zdůrazňuje.
Dramatická hudba by takovým zásahům do jinak komediální atmosféry jen ublížila. The Curse je v tomto ohledu výjimečným dílem, protože po delší době spoléhá na inteligenci diváka a nic mu nepodává na stříbrném podnose.
Normální seriál by tak složitá témata adresoval napřímo, ale tady se kupí jedno do druhého s efektem sněhové koule do komplexního balení reality show, která se zvrhává v záběrech mimo kamery do nejvíc autentického hororu o bolesti přiznat sám sobě, co vlastně chci a kde dělám chyby.
Někteří diváci dokonce zkušenost sledování a trapnost, kterou za hrdiny cítí, přirovnali k pocitům slézání kůže, ale stejně pak dali pětihvězdičkové hodnocení a nedá se s nimi nesouhlasit.
Je to zvláštní podívaná, plná nepříjemných emocí a postav, se kterými byste nechtěli naživo strávit ani pět minut, ale díky vynikajícímu scénáři jsou přes svou nesympatičnost pochopitelné a místy se zdá, že mají ke svému konání dokonce dobré motivace, což je odděluje od mnohem horších satir na bohaté, které jsou ve své černobílosti banální (naposledy Saltburn).
Seriálů o točení seriálů a hollywoodských kritik Hollywoodu jsme už viděli milion a na první pohled se zdá, že tohle je jen další z nich.
Ale při delším sledování je jasné, ať už po stránce obrazu, scénáře, herectví, ale i celkové struktury děje, že The Curse jde nekompromisně jiným směrem. Ukazuje filmové médium a sociální sítě jako past, ve kterých si lžeme, ale zároveň připomíná, že to děláme i ve svých reálných životech s našimi blízkými.
Každý den. A skrze to říká, že vysmívaná faleš reality shows není tak mimo. Možná že právě ta faleš nejautentičtěji ukazuje, jak doopravdy ve společnosti jeden druhého žijeme.
