Každá cesta na vrchol začíná na úpatí kopce. A platí to i pro to, čemu říkáme osobnost. Ovšem lesk a sláva vrcholků v podobě neochvějných přesvědčení o vlastní moudrosti, kráse, kultu těla či šlechtěného sebeobrazu skutečný vrchol jen předstírají. Při bližším pohledu zjistíte, že postrádají to, co dělá z člověka lidskou bytost – tíži a stín.
Umělá a navýsost plochá osobnost, která stín zdánlivě nevrhá, se jej pouze naučila dokonale překrývat věcmi, o to zářivějšími, oč zbídačenější lidské nitro mají zakrývat. Tyto kompenzace slouží a fungují jako jakési rychlé (a v zásadě jednodušší) způsoby, kterak se na onen vrchol dostat a vyhnout se přitom pohledu na sebe sama, a tím skutečnou cestu k sobě samému ujít. Jinými slovy stát se narcisem.
Narcismus v principu znamená, že se člověk zajímá jen sám o sebe a že jen jeho potřeby a přání mají být uspokojeny. Narcismus v dospělém věku odpovídá regresi osobnosti do období, kdy byl člověk ještě dítětem. Tedy do časů, kdy okolní svět a lidé sloužili k uspokojení jeho egoistických přání. V tomto období se jedná o přirozenou součást vývoje, ovšem v dospělém věku už narcismus implikuje, že za honosnou osobností se skrývá malé vystrašené dítě, které v situacích, kdy má například rozhodovat o chodu týmu či firmy (nemluvě o státu!), je tento chod svěřen do rukou… dítěte.
Podobně problematická je situace i v případě narcistních rodičů a nejbolavěji se projevuje v oblasti mezilidských vztahů. Ať už se s narcismem setkáváme v práci, či doma, je dobré se s touto problematikou blíže seznámit. Pomůže nám to vypořádat se se situacemi všude tam, kde nefungují vztahy, panují mocenské boje a místo spolupráce zaujal pouhý egocentrismus.
Narcismus je nejen potřeba dobře vypadat a působit, ale zejména apriorně nadřazený postoj k druhým, který se v jednom extrému projevuje jejich dehonestací, až ponižováním a v druhém (rádoby přijatelnějším) kabátě jakousi dětskou spratkovitostí, která nerespektuje hranice z důvodu naprosté neznalosti hranic vlastních.
Oběma extrémům, které nejsou nic jiného než dvě strany téže mince, je společný motiv jednání, který vždy sleduje jen to, co je pro daného člověka dobré, příjemné a užitečné, bez jakékoli souvztažnosti k druhým lidem, neboť vztahy v takovém případě postrádají jakoukoli vřelost. Emoce jsou používány opět čistě autoeroticky, tj. pouze k uspokojení a nasycení vlastního já.
Jak narcismus vzniká?
Stejně jako většina psychických neduhů má i narcismus své kořeny v dětství. Části osobnosti, které se nemohly či nesměly řádně rozvíjet, ať už restriktivním zákazem okolí (výchovou), nebo prožitým citovým zklamáním, kdy se dítě, bezmezně milující své rodiče, nesetkalo s láskyplnou odezvou, zůstávají ve stínu a člověk je pod jejich tíhou prostoupen pocitem viny a méněcennosti za to, jaký je a kým je.
Původně autentická osobnost se tak v hloubi duše rozpoltí na dvě části. Na obraz ideálu, který jedinec začne bezhlavě naplňovat (nevědomě), a na vše to ošklivé, hnusné či trapné, jež se k ideálu nehodí a je vytěsněno.
Aby se sebeobraz mohl udržet, je zapotřebí tvrdých zajišťovacích prostředků, které vzhledem k nadčlověku, jehož mají střežit, nemají daleko k nacistickému charakteru. Tento „vnitřní nacista“ zajišťující pořádek se pak v jednom z oněch extrémů projevuje nejpřísnějšími nároky a výběrovými kritérii na druhé (nároky na vzhled, osobnost či morálku) a v extrému druhém pak nároky sama na sebe, jimž ovšem z podstaty zas a znovu člověk podléhá, neboť už ze své podstaty není dokonalý nikdy!
A tak v každém narcisovi najdeme při bližším pohledu i jeho tolik ukrývaný protiklad. Smýšlení sama o sobě (do té doby nevědomé) jako o někom hloupém, hnusném, s křivými zuby odněkud z Horní Dolní, před kým by tak rád konečně unikl, jenž jej ale, podobně jako stín, provází na každém kroku.
Pád z trůnu
Bláhovost nutnosti vyhledávat uznání a ocenění všemi vnějšími věcmi, jakožto i lidmi, v jednu chvíli člověku dojde. Že je k tomu potřeba všelijakých krizí a životních otřesů, asi netřeba zdůrazňovat. Co ovšem následuje za prvním krokem správným směrem, se nazývá past jménem „Mirek Dušín“, neboť první, co člověka napadne, spatří-li pod tíhou okolností prázdnotu svého sebeobrazu, je nutnost té hrůze uniknout a budovanou dokonalost ještě zdokonalit.
Tato regresní past, pociťovaná jako zdánlivé vítězství, sklapne všude tam, kde se člověk poctivě nedotkne všech svých pocitů. Nedostatek citu nahradí altruismus, konání dobrých skutků všeho druhu, přičemž beneficient zůstává pořád týž. Narcis.
Nejeden mentální break down vystřídala stále tatáž figurka, stále se pachtící za uznáním, nyní jen s „ekologičtějšími“ produkty.
Naučit se city nosit s hrdostí
Jedinou mocí, kterou ovšem člověk skutečně disponuje, je moc změnit sama sebe. Byť to není příjemné, jakmile se jednou dotkneme své podstaty a všech těch trýznivých a útrpných pocitů a uvědomíme si, kdo jsme se vším všudy, opustí nás chuť chtít přetvářet druhé k obrazu svému.
A jsou to právě city, jichž je při konfrontaci s narcisem potřeba nejvíce. Ať už vystaveni oslňujícímu, leč zištnému zájmu, či zpraženi ponižováním a dehonestací, je to naše schopnost uvědomovat si vlastní city, které se nakonec narcis skrytě bojí nejvíce.
Očekává totiž, že budeme vyšilovat, podlehneme a propadneme pocitům méněcennosti, zatímco je on přesvědčen o dokonalosti svého postupu. Ale zůstat tváří v tvář tomuto tlaku se svými city znamená i zůstat v klidu (cit nerovná se emoce!), neboť v tu chvíli víme, za jaké hodnoty se stavíme.
Vyjádřit někomu cit (ať už jakýkoli) se sice často jeví jako projev slabosti, ale přitom je to přednost. Protože důležitost naší schopnosti hrdě nosit své city nám ukazuje právě citová bída narcismu.
