Začátkem listopadu si Američané zvolí svého dalšího prezidenta a jejich rozhodnutí bude mít dopad na celý svět. Předvolební období je za oceánem v plném proudu a je už jisté, že dojde na odvetu a o nejvyšší úřad v zemi se utkají exprezident Donald Trump a současný prezident Joe Biden.

Velké otazníky visí nad tím, jak by se v případě vítězství Trump postavil k ruské invazi na Ukrajině. Ale oba kandidáti už měli šanci ukázat, jak vypadá jejich přístup k mezinárodnímu obchodu a ekonomickým opatřením.

A v praxi se podle hlavního ekonoma J&T banky Petra Sklenáře zase tolik neliší.

V rozhovoru pro Forbes mluví Sklenář o tom, jak výsledek amerických voleb ovlivní evropský byznys a proč dnes v mnoha ohledech Evropa za USA zaostává.

Od takzvaného volebního „superúterý“ začátkem března je skoro jisté, že se v amerických volbách znovu utkají Joe Biden a Donald Trump, tedy dva kandidáti, jejichž ekonomické politiky jsou známé. Reagovaly na to už nějak trhy?

Zatím nebylo nic znát. Nedávno jsem ale zaznamenal takovou poznámku od analytiků Goldman Sachs, že v poslední době se tato politická rizika promítají do dění na trzích až těsně před volbami. Zatím jsou volby ještě daleko, míra nejistoty je na nějaké zásadní kroky stále moc vysoká. Řekl bych, že i měsíc do voleb se toho nedočkáme, jde spíše o záležitost přímo volebního týdne.

Které aspekty toho, jaké plány mají oba kandidáti s americkou ekonomikou, by měly být nejdůležitější z pohledu evropského byznysu?

V tomto směru jsou dlouhodobě silná dvě témata. Jednak je to energetika a jednak něco, co bych nazval bezpečností s přesahem do geopolitiky. A nejsem si jistý, nakolik může vítězství Trumpa či Bidena, s tím druhým výrazněji pohnout.

Nechci přehánět, ale v Evropě dochází k dějinnému otáčení kormidlem v přístupu k národní bezpečnosti. To s sebou nese masivní investice do vlastních armád a znatelné oživení zbrojního průmyslu.

Je to sice věc vynucená geopolitikou, ale částečně i celkem jasnou rétorikou Donalda Trumpa. Tedy vzkaz, že Amerika nebude za Evropu platit její byznys a že za naši bezpečnost budeme muset platit. Navíc ani Bidenova demokratická administrativa z Evropy svoji prioritu nedělá. V předchozím obdobím to jasně odstartoval už Trump, lehce to načala už první válka na Ukrajině.

Jak na to Evropa reaguje?

To vidíme v posledních týdnech. Pozice Německa, které to začíná, chce se říct konečně, brát vážně z pohledu národní bezpečnosti. Minimálně ve smyslu placení toho, čemu se říká mírové dividendy, tedy nutné investice do obrany. Výrazně to oživuje evropský zbrojní průmysl.

Není to hodně ostrá otočka? Ještě před válkou na Ukrajině Evropská unie plánovala postavit ve své sociální taxonomii zbrojní závody na roveň uhelných elektráren, tedy něčeho, s čím se do budoucna příliš nepočítá…

Nevím, jestli si můžeme dovolit říct, že už ta otočka skutečně proběhla. To by mohlo být přehnaně silné tvrzení. Vztah Evropské unie a zbrojního průmyslu má dvě fáze. Ta první byla do roku 2014, kdy to vypadalo, že se zbrojní průmysl nechá postupně umřít. Pak přišla válka na Krymu a došlo k mírnému oživení.

Jenže paralelně s tím přišly regulační snahy Evropské unie v podobě sociální taxonomie. Finální návrh na její strukturu pak přišel v únoru 2022, tedy přesně v měsíci, kdy začala současná válka na Ukrajině. Tam je zbrojní výroba označená jako společenský škodlivá. A teď co s tím.

To je dobrá otázka…

Jsme v takovém limbu, kdy ten návrh existuje, ale nic se kolem něj neděje. Přitom ještě před pár měsíci by vám, myslím, nemohl nikdo s čistým svědomím tvrdit, že se to za pár let nevrátí do původních kolejí a zbrojaři se znovu odepíšou.

Obraty ve strategiích velkých vlád tuto možnost dělají daleko méně pravděpodobnou, ale netroufám si tvrdit, že původní duch té taxonomie je mrtvý. Definitivní pohřbení toho nápadu totiž neproběhlo.

Nemůže zbrojní průmysl místo toho využít některé trendy ve svůj prospěch? Vidíme problémy evropských automobilek, velká propouštění. Nemohou si tyto kapacity zbrojaři přisvojit?

To nevidím jako reálné. Od toho jsme zatím daleko. Pokud se bavíme specificky o Česku, neumím si nyní takový vývoj příliš představit. A to tu máme zbrojařské firmy jako CSG, která má nakročeno k tomu stát se největším výrobcem munice na světě.

České zbrojovky začaly kupovat svoji konkurenci už nejen v Evropě, ale dokonce i ve Spojených státech. Jednak šlo o nákup Coltu Českou zbrojovkou a také o současnou snahu CSG o odkup americké zbrojařské firmy Vista.

Dá se říci, že z tohoto vývoje tedy bude česká ekonomika těžit?

Uvidíme. Může se to stát, ale vidíme například i snahu některých amerických senátorů prodeji Visty bránit. Musíme si počkat, jakým směrem se to zlomí.

Kromě obranného průmyslu jste zmiňoval i energetiku, se kterou se pojí dovoz energetických surovin. Už za Trumpa přišlo nastavení celních tarifů jakožto součást takové studené obchodní války, Biden má tendenci různé nastavení cel spíše obchodovat jako součást spojeneckých vztahů. Jak se dívá Evropa na to, že se může s Trumpem vrátit tvrdý přístup „America First“?

Administrativa Joea Bidena asi nemá tak agresivní rétoriku, jako měla ta Trumpova, v praxi se ale chová podobně pragmaticky. Byznys a geopolitiku propojuje úplně stejně. Třeba v přístupu k Číně to skrze dovoz čipů vyhrotili dokonce ještě více než před nimi Trump. Mediálně a rétoricky budou vztahy možná jiné, v praxi se ale americká politika příliš nemění.

Evropě může naopak uškodit, že řada států Evropské unie dlouho váhala, zda se má veřejně přihlásit jako partner Spojených států. Pokud jde o transatlantické vztahy, brzda byla spíše na straně Evropy.

Konkrétně v případu Číny to bylo vidět, německý kancléř například jezdil na návštěvy do Pekingu, i během covidu. Francie i Německo si hrály vlastní politickou hru, stejně tak tomu bylo v počátečních fázích války na Ukrajině. Spousta váhání.

Hraje se tedy o to, jak moc se Evropa k agresivní rétorice USA vůči Číně přihlásí?

Až tak dramaticky bych to neviděl, určitě se ale od Evropy bude očekávat, že se přihlásí na jednu či druhou stranu. Dlouho mi to přišlo jako hledání vlastní třetí cesty, protože jak k Rusku, tak k Číně měly evropské státy vazby, o které nechtěly úplně přijít. Teď se ale Evropa bude muset postavit na vlastní nohy a udělat některá zásadní rozhodnutí. A to bez ohledu na to, kdo jako příští usedne v Bílém domě.

Pokud se přihlásíme k tradici transatlantismu, co to udělá s čínskými investicemi, případně s dovozem surovin?

To je velmi těžké předjímat. Podívejme se třeba na obchodní partnery Německa – první Spojené státy, druhá Čína. I proto řada evropských států dlouho balancovala někde mezi přikloněním se na jednu či druhou stranu. Nemyslím, že to tak půjde dělat dál.

Nebude to snadné, hodně zemí má vzorce chování zažité celkem hluboce, například Francie má většinou problém podpořit iniciativy Spojených států jen proto, že jde o Spojené státy. Německo zase dlouho odmítalo hrát jakoukoli geopolitickou roli a řešilo čistě byznysové záležitosti.

Sleduje byznys, jak se uvažování vlád v tomto směru vyvíjí?

Nepochybně. Navíc existuje reálná nespokojenost s dosavadní evropskou politikou, na kterou si řada lidí z evropského byznysu stěžuje. Mám na mysli třeba ceny energií. V části ekonomiky dochází k deindustrializaci, tedy k odchodu byznysu jinam.

Jenže neodchází do jihovýchodní Asie kvůli levné pracovní síle nebo nižším standardům. Místo toho míří do Spojených států. Že je za tím i pětinásobná cena zemního plynu u nás oproti Spojeným státům, v tom hraje roli.

Pro Bidenovu administrativu je typická podpora bezemisní energetiky, elektromobility a vůbec zelených řešení. Ovlivňují tyto trendy napřímo Evropu, nebo si už starý kontinent jede víceméně po vlastní ose?

Jde spíše o vlastní evropský směr. Prvně přišel Donald Trump a rozhodl se odstoupit od pařížských klimatických dohod. Biden kormidlo otočil zase na druhou stranu. Na evropskou ekonomickou politiku to ale velký vliv nemělo. I v Evropě se to ale začíná, i vlivem geopolitické situace, měnit. Najednou může být i národní obrana jednou ze základních priorit státu.

Co může evropský a český byznys nyní dělat, aby z amerických voleb vytěžil co nejvíc?

To velmi záleží na konkrétních oborech. Pokud vyhraje Trump, dá se čekat větší nástup „America First“. To může znamenat nové překážky pro vývoz do USA nebo další zvýhodnění pro ty, kteří na území USA už vyrábějí. Druhá věc bude omezení právě těch „zelených“ programů, o kterých jsme se už bavili. Investice jako třeba do vodíku mohou o podporu třeba úplně přijít.

Typicky elektromobilita je něco, na co se automobilky v Evropě hodně soustředí. Pokud by ochota ji podporovat v USA ochabla, je to pro Evropu šance?

Nejsem expert na automobilky, ale zvenku to vypadá, že evropské automobilky nemají sílu zvrátit trend, ve kterém výrazně ztrácejí, a snaží se už jen udržet svou pozici. Mají obavu, aby se proti nim neotočila čínská konkurence, jejíž kapacita je obrovská. Bylo by těžké jí čelit. Čína se navíc potýká se svými problémy a má tendenci je často řešit agresivní cenovou politikou vůči své globální konkurenci.

Dalším rozdílem mezi Bidenem a Trumpem byl jejich přístup k tomu, co dělá americká centrální banka FED. Trump neměl problém se do jejího chodu montovat, zatímco Biden zůstává opodál. V čem je pro Evropu důležité FED sledovat?

Ukázalo se, že FED zůstává pro globální trhy klíčovou centrální bankou a jeho otáčení kormidlem se trhy přizpůsobují. Když zvýšil úrokové sazby, začaly se zvedat globálně. To samé se stalo, když jejich růst začal zastavovat. Dolar zůstává klíčovou měnou pro celý svět.

Je tedy hlavní rozdíl mezi oběma kandidáty spíše v rétorice?

Paradoxně v tom přístupu „America First“ začatým Trumpem pokračuje v mnoha směrech i Bidenova administrativa. Určitě to ale jinak komunikuje. Obchodní a celní politika k Číně se téměř nezměnila, budují se spojenectví na těch samých základech. Severoamerická zóna volného obchodu NAFTA, kterou Trump formálně zrušil, funguje pod jiným jménem dál.

Dokonce se Mexiko stalo v zahraničním obchodě pro Spojené státy jedničkou namísto Číny. Vlastně jde z velké části o Trumpův diskurz, jen on to samozřejmě říkal tím svým trhoveckým způsobem, zatímco Biden je v komunikaci sofistikovanější. 

Vyplatí se tedy teď investovat do Ameriky?

Může se to vyplatit. Na druhou stranu si musíme přiznat, že Amerika je daleko a rozsah vzájemné spolupráce a výměny kapitálu není tak velký jako s evropskými partnery. To ale není žádná novinka.

Čekají nás evropské volby. Co mohou pro evropský byznys napovědět?

Budou předstupněm toho, jak se budou vyvíjet evropsko-americké vztahy. Ony se totiž mohou změnit výrazněji nejen volbami v USA, ale taky těmi evropskými. Přijde mi, že už tu některé tendence toho, že by vznikl třeba komisař pro národní bezpečnost, jsou. Pak by totiž došlo k užší kooperaci států například při nakupování zbraní.

A v tu chvíli nastává otázka, jestli kupovat ty americké, nebo kupovat doma. To může příkopy mezi USA a Evropskou unií prohloubit. Místy mi z toho totiž vyznívá, že občas v Evropě zní „Europe First“, jen to neříkáme tak výrazně.

Dejme tomu, že si v Americe řeknou, že investice v Číně nechtějí a přívětivě už se nebudou koukat ani na Evropu. Co to přinese byznysům v Evropě, potažmo v Česku?

Americké investice u nás jsou v hodně specifických odvětvích. Jejich role není tak velká jako naše domácí úkoly. Jinými slovy naše domácí hospodářská politika je mnohem podstatnější než to, co vzejde z amerických voleb. Američané u nás investují hlavně v technologiích nebo s velkými zbrojními zakázkami nebo v leteckém průmyslu.

To, co nás limituje, je, proč z Evropy odchází část byznysu. Celkové institucionální nastavení, ceny energií, regulace a tak dále. V Severní Americe je podnikatelské prostředí v tomto mnohem vstřícnější.

I evropské firmy řeší, jestli má vůbec smysl otvírat něco většího v Evropě, nebo zda je lepší to přesunout do Ameriky. Typicky v oboru těžké chemie. Nebo se podívejte, kde Volkswagen investuje stovky miliard korun do gigafactory: v Kanadě.

Amerika je pro nás důležitá i kvůli dovozu zemního plynu. Není to ale tak, že jsme důležití i my pro ně? Evropa nyní platí nadstandardní ceny za zemní plyn…

To je ale dané spíše tím, že nebyla ochotná podepsat dlouhodobější smlouvy a musela si tak připlatit. Dlouhodobější závazky samozřejmě usnadňují americkým exportérům dlouhodobější investice.