Precizní vizuál připomínající divadelní inscenace je sám o sobě působivý. Když se k tomu připočtou jednoduché, ale při hlubším zamyšlení mnohoznačné příběhy, rozhodně stojí za to podívat se krátce do světa dvou velkých autorů.

I když někdy otravují.

Na Netflixu se v nedávné době postupně objevily čtyři krátké povídky od milovaného i proklínaného Roalda Dahla, které pro obrazovky přepsal a zrežíroval jeden z nejpopulárnějších filmařů současnosti, Wes Anderson.

Pokud se éře streamování něco opravdu povedlo, je to návrat krátkých filmů do mainstreamu. Ty totiž dlouhou dobu stály na okraji zájmu veřejnosti a krom filmových festivalů se takřka nikde jinde nepromítaly.

Staly se především médiem, prostřednictvím něhož se mohou prokázat začínající tvůrci před tím, než jim někdo dá peníze na celovečerní debut. A tak se na ně z podstaty věci dívali takřka jen kritici, cinefilové a další filmaři, kteří se mohli porovnávat s tím, co dělá konkurence.

Dávno pryč jsou časy krátkých předfilmů, které sloužily jako takový předkrm, než se na plátně spustil celovečerní snímek, na který diváci doopravdy přišli. V multiplexech je nahradily reklamy a ukázky na jiné velkofilmy: čerstvé novinky nebo ty, které se do kin teprve chystají.

Streamovací služby jsou ale pro filmové povídky ideálním prostorem. V jejich obrovském katalogu můžou působit až jako oáza, která nevyžaduje tolik času jako dvouhodinové eposy, a tak si člověk nemusí nervózně promýšlet, jestli si je pustí.

Netflix koupil práva na rozsáhlé dílo Roalda Dahlav roce 2021 a to údajně za jednu miliardu dolarů. Svého času to byla mediálně sledovaná kauza, k níž se mnozí vraceli v nedávné době kvůli kontroverzi. Tu vyvolávají úpravy a přepisy starších knih tak, aby odpovídaly dnešním morálním standardům.

Dahl byl za svého života známý jako antisemita a některé jeho popisy žen i osob jiné barvy pleti dnes působí přinejmenším necitlivě či přímo hanlivě. Kritika veřejnosti ale přicházela už tehdy a Dahl sám svolil a přepsal své slavné Umpa-lumpy na trpaslíky bílé barvy pleti, protože v továrně Willyho Wonky pracovali jen za kakaové boby, což neslo znaky otrokářství. Od toho se autor chtěl distancovat.

Ať už na to máme názor jakýkoli, je to rozhodně nepřehlédnutelný současný fenomén. Vychází hlavně ze strachu velkých studií psát nové příběhy, které by mohly v kinech nebo na obrazovkách propadnout.

A tak se znovu a znovu točí nové adaptace známých klasik (ostatně jedním z největších vánočních hitů má letos v prosinci být právě Wonka v hlavní roli s Timothée Chalametem), které se ale upravují pro dnešní publikum. Konzervativní hněv, jenž se s tím pojí, je pro studia navíc paradoxně ekonomicky výhodný, protože jejich filmy vzbuzují na internetu vášnivou diskusi. A o to víc se o nich ví a mluví.

Čímž se dostávám ke čtveřici nových snímků Wese Andersona. Jsou hvězdně obsazené a hrají v nich hlavní i vedlejší postavy taková jména jako Benedict Cumberbatch, Ben Kingsley, Dev Patel, Rupert Friend či Ralph Fiennes: ten v pasážích bourajících čtvrtou zeď zosobňuje samotného autora, Roalda Dahla, v téměř dokonalé replice jeho pracovny.

Ten nejdelší, Podivuhodný příběh Henryho Sugara, má skoro čtyřicet minut a zbylé tři, Labuť, Otrava a Krysař, kolem sedmnácti.

Jsou zábavné a hravé. Určené dospělým a do jisté míry i dětem. Všechny mají svůj vlastní, specifický příběh, jenž působí na první zhlédnutí jednoduše. Jsou to takové pohádky o lidském charakteru, dobru a zlu a vůli v životě vzdorovat různým překážkám.

Při delším zamyšlení je ale jejich podvratný háček právě v oné jednoduchosti, která později vybízí k několika různým interpretacím.

V základu se jedná hlavně a trochu překvapivě o formální experimenty. A míra, s jakou si filmové povídky užijete, záleží převážně na tom, jestli na jejich hru přistoupíte.

Andersonův silně autorský styl je dnes už tak notoricky známý, že na jeho základě dnes točí lidé videa, v nichž si romantizují svůj život, jako by ho točil právě on. Středové kompozice, retro oblečení, voiceover vyprávějící, co se zrovna děje, výrazné pastelové barvy a herectví, které je suché a zároveň excentricky podivné.

Všechny tyto prvky jsou v nových kraťasech přítomné, ale jejich umělost je zdůrazněná ještě víc tím, že celý příběh v podstatě převyprávějí hlavní postavy, které promlouvají přímo do kamery jako kniha.

Působí to jako filmové zdramatizování audioknihy, kterou bychom mohli jen poslouchat a stejně bychom vše pochopili. Ale Anderson nám k tomu ještě přináší esteticky dokonalé ilustrativní záběry.

Nevypráví standardní filmovou řečí, která by popsané události z knihy mohla ukázat čistě vizuálně, bez zbytečných popisů. Popisy jsou tu naopak stěžejní výrazový prvek.

Dokonce často ani nepoužívá rekvizity: takže když například v Labuti přináší chlapec mrtvé zvíře, nedrží v rukách nic a nechává na naší představivosti, jak vypadá. V té samé povídce nanáší maskér falešnou krev na jednu z postav. Opakovaně se zdůrazňuje, že je to celé jen divadlo.

Ještě výraznější je stylizovanost v dialozích, které jsou vehnány až do absurdna. Pokud hlavní postava domluví, dodá poté „řekl jsem“. Nebo „odpověděl mi“, když naopak domluví někdo jiný, jako bychom to neviděli na obrazovce.

To celé je podtrhnuté scénografií, ve které se hýbají zdi, hrdinové procházejí dveřmi tam, kde by žádné být neměly, nebo scházejí po schodech tvořených z kolejí, na kterých před chvílí údajně projel vlak.

Je to zábavné a nevídané, ale také místy lehce otravné a přepálené. I proto je velkou výhodou stopáž. Vyprávění totiž skončí dřív, než by začalo vyloženě unavovat. Názory diváků se ale různí až po vyložený odpor. Komu stylizace nesedne u první povídky, asi ani nemá smysl zkoušet další.

Byla by to ale škoda, protože se podobně formálně odvážné snímky neobjevují v hlavním proudu každý den. A i když místy rychlou dikcí a nekončícím mluvením iritují, ve výsledku jsou to pořád silné pohádky o síle odvahy, o boji s nespravedlností a (na příkladu dvou z Indie) také koloniálních praktikách. A o tom, že si v nebezpečí často máme blíž, než si myslíme.

Nelze si nevzpomenout na tři roky starý kraťas taktéž z produkce Netflixu, Co udělal Jack?, od Davida Lynche. Pokud bude streamovací gigant častěji vsázet na svérázné tvůrce, kterým dá svobodu experimentovat, mohl by se do budoucna stát mnohem zajímavějším producentem, než je teď.