Zatímco v mytickém světě elfů a trpaslíků svádí ke zlu kouzelný prsten, v tom našem nás do temnoty svazuje docela jiná temná síla: xenofobie.

Slovníky ji definují jako „formu strachu ze všeho neznámého, všeho mimo vlastní sociální útvar“, a přesně tímhle strachem jsou i ufňukané stížnosti na „neznámou“ barvu pleti ve fiktivních světech, kde jsme byli zvyklí mít všechno vybílené.

V díle J. R. R. Tolkiena bývali černí doposud jen jezdci, pronásledující nebohé hobity. Nový seriál Prsteny moci si však dovolil troufalost: zařadil mezi své protagonisty elfa a trpaslici tmavé pleti.

O tempora, o mores! Sodoma, Gomora, i další mory! Valinorské stromy vadnou, nebesa padají, běloskvoucí jistoty hasnou a internet zaplavuje nová vlna zloby.

„Děj ze Středozemě se nám pomalinku přesouvá do Afriky. Myslím, že Tolkien musí v hrobě lítat jak ventilátor,“ uzavírá jeden podivuhodně pohotový a zároveň obzvlášť stupidní řetězový e-mail – a mě napadne, že zrovna Tolkien by Afriku rozdýchal srdnatě, když se na tomhle obřím a pestrobarevném světadílu narodil.

Na jeho díle jsem vyrůstal. Ve dvanácti jsem na skalách za rodným sídlištěm recitoval elfský chvalozpěv A Elbereth Gilthoniel a přál si být střídavě hraničářem nebo Eärendilem Mořeplavcem. Nic z toho mi však nebrání dnes vstát, uvařit si kávu a neronit slzy nad skutečností, že seriál na motivy mého milovaného mýtu obývají postavy s jinou než mojí barvou pleti.

Proč taky? Když jsem poprvé četl Pána prstenů, neviděl jsem ve své představivosti zarostlého Viggo Mortensena nebo dlouhovlasého Orlando Blooma, hrdiny z veleúspěšné filmové adaptace režiséra Petera Jacksona. Žil jsem s nimi stejně samozřejmě, jako my všichni žijeme s postavami zpodobněnými ještě daleko odlišněji, než by zdrojový materiál napovídal.

Světoznámým a maximálně výmluvným příkladem je famózní hrdina mýtu z nejvelkolepějších: Ježíš Nazaretský. Křesťanskou kulturu provází jeho bílé evropské rysy, a přitom když jsem se svého času – shodou náhod na Štědrý večer – toulal palestinským Betlémem, podobně bledých tváří jsem tam potkal pomálu. Možná jen byla tma.

Opravdové zatmění ale prožívají všichni, kdo přilévají do absurdního hněvu vůči pohádkovému vyprávění. Jde o zatmění myslí, které nikdy dříve nezuřily nad bělochy v nebělošských rolích, navíc rolích s často skutečnými předobrazy, na rozdíl od zcela smyšlených mytických bytostí. Vždyť i ten Ježíš svou historicitou z principu předčí libovolného elfa nebo trpaslíka…

Proč jsme nikdy dříve nezuřili nad bělochy v nebělošských rolích?

Tolkien o černých elfech prostě nepsal, namítne leckdo. No a? Je tento moderní zásah do jeho díla (psaného v časech sytě rasistických) jakkoli relevantní, jakkoli bořící něco podstatného na celém mýtu? Filmové škrtance nás připravily o Toma Bombadila nebo vymetení Kraje, pasáže překrásné a silné, a publikum svorně přikyvovalo a Jacksonovu trilogii vyneslo do nebes, i když Tolkienovo dílo přepisovala zcela zásadně.

Saruman? Zemře jindy a jinak. Faramir? Čelí pokušením, jaké se mu v knize vyhýbají. Úlomky meče Narsilu, které Aragorn nedá z ruky? Ve filmu se povalují v Roklince. Změny, změny, změny – a žádná celospolečenská bouře, žádný rotující Tolkien, žádný poplach stran rozpadu západních hodnot.

Proč tehdy většina diváků vrněla blahem, ale pouhá barva kůže je dnes rozpaluje, komicky příhodně, doběla? Proč nad filmovou elfí četou u Helmova žlebu krčili čelo jen ortodoxní čtenáři, ale černý elf náhle trápí i přeposílače řetězových mailů, kteří Tolkienovo dílo stejně nikdy neotevřeli?

A proč u všech Nazgûlů nenacházíme pochopení pro skutečnost, že už nežijeme v časech dávno minulých a lidé odlišných barev kůže prostě jen dostávají příležitosti, které jim bývaly rasisticky upřeny?

I tohle může být elfský lučištník Legolas | Ilustrace Michael Kaluta

Je zcela v pořádku, že vám nesedne obsazení libovolného seriálu či filmu. Ostatně mým Legolasem bude vždy ten z ilustrací od Michaela Kaluty, to znamená elf s krátkými havraními vlasy. Přestaňme si ale nalhávat, že za vlnou žluči vstříc Prstenům moci nestojí – vedle kremelských trollích farem, rozdmýchávajících kulturní války – náš zakódovaný strach z neznámého.

Když si tuhle banální pravdu přiznáme, otevře nám další jednoduchou skutečnost: světa, skýtajícího prostor i pestřejším hrdinům a hrdinkám, není sebemenší důvod se bát. Na rozdíl od Sauronových prstenů moci a xenofobní zášti nepřináší zlého zhola nic.