Chytal příležitosti protivníků, teď Petr Čech chytá za pačesy vlastní velké šance, které se před ním v budoucnosti lesknou. A rozhodně si nevede špatně.

A tohle jste věděli? „Ve vulgárním gestu se na celém světě ukazuje prostředník, ale Angličané ukazují dva prsty, to je pro ně v tomhle smyslu ještě víc. Když člověk pátrá, proč tomu tak je, dostane se až do středověké války mezi Anglií a Francií, v níž Francouzi řezali zajatým anglickým lučištníkům dva prsty, aby nemohli luk používat a byli vyřazeni z boje. Právě od téhle dávné doby zdvihají Angličané dva prsty na znamení, že s nimi nikdo nezamete, ať dělá cokoli.“

Něco se zkrátka nemění. Petr Čech se nadále s otevřenou myslí a nepředstíranou zvědavostí zajímá o tolik různorodých věcí, že na něj pořád sedí přiléhavá a drsně laskavá přezdívka Pan Google, což on sám kouzelně shrne, že ví raději všechno, než aby nevěděl nic.

Přesně před devíti lety byl Petr Čech titulní tváří srpnového vydání Forbesu a v textu o něm byl i tento výstižný reportážní prvek: „Zasvěceně mluví o historii kriketu, ostrovním daňovém systému, novém bugatti, licenčních podmínkách anglických hospod a zmáknutý má i jízdní řád místní železniční linky do centra Londýna.“

Tahle charakteristika bezezbytku platí i dnes; pochopitelně u ní lze v podstatě libovolně měnit výběr témat, šíře Čechova záběru a jeho rozhled zůstávají.

Něco se nemění, něco se naopak mění radikálně. Před devíti lety Čech hovořil pro Forbes jako nejlépe vydělávající aktivní sportovec, tím už nyní není, bohatou a úspěchy naditou kariéru fotbalového brankáře ukončil. Není už ani součástí managementu FC Chelsea, neboť právě do kanceláře londýnského klubu víceméně plynule přešel, když se v létě 2019 rozloučil na hřišti.

Zato je mezi absolutní fotbalovou smetánkou – v Síni slávy Premier League čili anglické nejvyšší soutěže, kde výkony zářil natolik, že mu honosná síň nedávno otevřela bránu. Událo se toho zkrátka hodně, takže je správný čas dozvědět se od Petra Čecha nejen to, proč se středověkým lučištníkům řezaly prsty.

Před líčením novinek ovšem ještě chvíli zůstaňme v historii, byť zdaleka ne v tak dávné, jako když spolu vedli válku Francouzi a Angličané.

V bitvě roku 2012 nešlo o život ani o prsty, avšak bylo jasné, že se prsty buď českých, nebo španělských tenistů dotknou salátové mísy, jak se říká trofeji pro vítěze Davis Cupu, nejvýznamnější tenisové soutěže národních týmů.

Mezi bojovníky z řad Čechů byl i Čech. Petr Čech. Z jeho strany šlo o nepřímý zásah, přesto poměrně zásadní. Čtete-li tento časopis způsobně, pěkně od prvních stránek k posledním, následnou historku už znáte – z úst tenisty Radka Štěpánka, který v duelu se Španělskem zvítězil v rozhodujícím zápase a Česko slavilo.

Právě tohoto zápasu se historka týká: Čech poslal Štěpánkovi textovou zprávu a není od věci vyslechnout si celou historku znovu, těch triumfálních není nikdy dost, nikdy se neomrzí. Příběh navíc zazní ústy druhého z jeho aktérů, adresáta zprávy střídá odesílatel.

Pamatujete si, Petře, jak ta zpráva zněla?

Nějak v tom smyslu, že má Radek možnost vstoupit do historie a do té se vstupuje s odhodláním, lvím srdcem, čistou hlavou a vírou v sebe sama. Z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk dostane do fáze, kdy hraje takhle klíčový zápas, není to jednoduché. Před finálem Ligy mistrů 2012, v němž jsem se na vítězství podílel vychytaným penaltovým rozstřelem, jsem dvě noci nespal, tíha utkání byla obrovská.

V hlavě se mi pořád převalovalo, co nesmím a co musím udělat, všelijaké „co když, co když“, všechny možné obavy. Nakonec mi pomohlo, když jsem si řekl, že jsem celý život snil o finále Ligy mistrů a že jsem udělal maximum, abych se do něj dostal, tak se z toho teď přece nepo… Radek mi později říkal, že se i na základě mé textovky převlékl do dnes už ikonického dresu se lvem, zápas vyhrál a vstoupil do historie.

Do ní jste vstoupil i vy: nedávno jste byl uveden do Síně slávy anglické ligy, kde je jen několik málo vyvolených jako Cantona, Beckham nebo Henry.

Síň slávy Premier League nikdy nebyla mezi cíli, kterých bych chtěl v kariéře dosáhnout, nic takového mě nenapadlo. Ocitnout se v ní je něco navíc, ale tím spíš to pomáhá k uvědomění, že jsem pravděpodobně něco udělal dobře. V kariéře běží jedna událost za druhou, zápas střídá zápas, není čas si nic vychutnat, ohlédnout se, přemýšlet.

Když jsem s chytáním skončil, rovnou jsem skočil do kanceláře Chelsea, takže kolotoč pokračoval. Až když jsem byl po odchodu z Chelsea téměř rok doma a ocitl se v síni slávy, řekl jsem si: Jo, něco se mi podařilo! Musím přiznat, že když se podívám, kolik skvělých hráčů v Premier League působilo a v síni slávy nejsou, o to víc si ocenění vážím.

Cítíte se jako legenda?

Sám ne, ale když jsem se z vůle a úsudku jiných a erudovaných lidí dostal do téhle společnosti, cítím, že patřím mezi ty, kteří zanechali obrovskou stopu. Neoznačuji se jako legenda, ale jsem si vědom, do jak úzké a elitní skupinky jsem se dostal.

Neoznačuji se jako legenda, ale jsem si vědom, do jak úzké a elitní skupinky jsem se dostal.

Fotbalový brankář je zástupcem individuálního sportu vrženým do kolektivního. Je osamocen uprostřed ostatních, vztahují se na něj jiná pravidla, dokonce i jiné počty. V případě Čecha platí 202 x 0 = jednička.

Dvě stě dva nul vychytal český brankář v zápasech Premier League, žádný gólman v celé historii soutěže jich neposbíral víc a tento rekord patrně ještě dlouho vydrží, neboť žádný konkurent není v dosahu. Řekne-li se o někom, že je nula, nebývá to lichotivé, avšak Čech je Mr. Zero a také díky tomu se mu síň slávy otevřela.

Většinu čistých kont vychytal rodák z Plzně v dresu Chelsea, takže nebylo překvapující, že když největší aršík nul v Premier League uzavřel, vyměnil roli fotbalisty za roli jednoho z manažerů klubu. Avšak ani muž, který na hřišti mnohokrát prokázal úctyhodnou předvídavost, nemohl vytušit, do jak prekérní situace se Chelsea dostane.

Kvůli Putinově agresi vůči Ukrajině na něj dopadly sankce, poněvadž jeho vlastníkem byl ruský boháč Roman Abramovič. Chelsea relativně brzy změnila majitele a Abramoviče vystřídali američtí vlastníci, ale v jejich službách už Čech není, krátce poté z Chelsea odešel, už je to víc než rok.

Bylo těžké rozloučit se s osudovým klubem?

Bylo. Chelsea představuje velkou a ohromně úspěšnou část mého života. Na druhou stranu, člověk musí vždy hledat nejlepší řešení a dělat to, co si myslí, že je správné. A já ve vztahu k Chelsea došel k tomu… No, jak to říct? Došel jsem zkrátka k tomu, že pro všechny zúčastněné bude lepší, když tam nebudu.

To jste přišel na hodně diplomatickou odpověď.

Když se děje hodně změn najednou, pak by měli být zainteresovaní lidé stoprocentně přesvědčeni, že se s novou cestou ztotožňují. Noví majitelé mají logicky právo na vlastní představy, na jinou filozofii, a ten, kdo ji má pomáhat naplňovat, musí mít ambici patřit bezezbytku na palubu. Já si řekl, že bude lepší začít s čistým stolem, to znamená beze mě.

Nepředešel jste tímhle krokem nucenému odchodu? Nechtěli si čerství vlastníci dovést do klubu vlastní lidi?

Ne, o tom to vůbec nebylo. Měli jsme s novými majiteli velmi korektní vztah. Vyslechli si moje důvody, proč už nechci být součástí Chelsea, akceptovali je a přátelsky jsme se rozešli.

V jakých názorech jste se rozcházeli?

Těžko se to vysvětluje, když o konkrétnostech nemohu podle vzájemné dohody mluvit. Obecně jsem prostě nebyl přesvědčený, že je to pro mě, a nechtěl jsem fungovat napolovic.

Soudě dle konečné tabulky Premier League,  Američanům představy příliš nevycházejí. Chelsea skončila až dvanáctá, přičemž z posledních let byla zvyklá na znatelně vyšší příčky.

Pro mě je složité to hodnotit – nejsem tam, takže nevím, jak kdo pracuje. Výsledek se kolikrát nedostavuje, i když všichni dělají vše správně a poctivě, je to konsekvence různých věcí a ty ke všemu trvají, děje-li se spousta změn. Je pravda, že nikdo nemůže být s umístěním v uplynulé sezoně spokojen, ale měřítkem bude hlavně ta následující, kdy by si už vše mohlo sednout.

Byla vaše poslední éra v Chelsea kvůli sankcím nepříjemná?

Problém byl především v tom, že jsme absolutně netušili, co přinese příští den. Sankce byly uvaleny, ale nikdo neměl zkušenost, jak je vymáhat a co to přesně znamená, což se netýkalo pouze nás v klubu, ale také lidí, kteří na proces dohlíželi.

Nakonec jsme si v Chelsea řekli: Soustřeďme se na to, co zatím máme a co v tuhle chvíli můžeme. Hodně pozitivní bylo, že nepříjemný stav nás všechny spojil, semkli jsme se. Překážky se daly překonat pouze za předpokladu, že jsme hledali řešení společně a všichni se hrozně snažili udělat z minima maximum.

Cítil jste po odchodu prázdno? Neříkal jste si: Kristepane, co teď budu dělat?

Bylo to hodně zvláštní, ale na druhou stranu hezké v tom, že po dvaceti letech kariéry, v níž jsem se ze šatny posunul do kanclu, kde bylo zodpovědnosti ještě víc, tak najednou – uf! Měl jsem čas na věci, na které dřív ne. Bylo to moc příjemné, i když nezastírám, že jsem si na vysednutí z kolotoče musel nejprve zvyknout.

Jak takové zvykání probíhalo? Byl jste třeba protivný doma?

To ne, ale najednou šel řád rodiny jinak: manželka má své aktivity, takže jsme si prohodili role, a zatímco ona se jim věnovala, ze mě se stal muž v domácnosti. Vozil jsem například děti, kterým je čtrnáct a patnáct, na fotbalové tréninky, tohle bylo dřív hodně limitované mým časem.

Co má manželka za aktivity?

Kousek za Londýnem má malé butikové fitness studio, kde se provozují pilates, sportovně kondiční aktivity, osobní tréninky a podobně, patří k tomu i beauty salon.

Využívá manželčino studio marketingově vaše jméno?

Asi by mohlo, ale manželka to dělá dobře, nic takového nepotřebuje. Já se kromě většího zapojení do péče o rodinu vrhl i na studium.

A to?

Získal jsem titul MBA – master’s degree při byznysovém institutu v Ženevě, jehož online program poskytuje univerzita v Dublinu. Ve studiu pokračuji dál: chci si udělat doktorát a nyní nabírám téma na doktorandskou práci.

Jaké téma jste si zvolil?

Udržitelnost evropského fotbalu. Týká se to hlavně byznysového modelu vrcholových klubů, ale komplexnost problematiky je tak široká, že se nejde nalepit jen na část byznysu, ztratil by se kontext. Je to velká porce práce, k tomu bych chtěl dodělat trenérské licence.

S nimi jste jak daleko?

Dokončuji trenérské áčko, pak musím udělat licenci UEFA, to mi zabere ještě dva roky. Tahle lhůta vypadá jako dobrý timing: děti půjdou zhruba v té době na univerzitu a víc se osamostatní, takže budu mít na případné trénování prostor.

Předpokládám správně, že máte znovu vysoké ambice? Že byste nechtěl skončit u dětí?

Člověk by si měl nejspíš projít vývojem, a když se podíváme na úspěšné trenéry – Tuchela, Kloppa, Guardiolu, Zidaneho – všichni začínali u mladých.

Někdy ale rozhodne samotná situace: po konci hráčské kariéry jsem uvažoval, že si dám rok volno, ale přišla nabídka na funkci v Chelsea, a když se jistá nabídka nechá v daném okamžiku projít, třeba už nikdy nepřijde…

Takže ano, mé ambice určitě nekončí u dětí, protože když něco dělám, chci vědět, kam až to mohu dotáhnout. Může se ale klidně stát, že zjistím, že to není pro mě, že na to nemám povahu.