Trvalo to deset let a nyní si Torbjorn Pedersen může říct: Viděl jsem celý svět. Každou jeho zemi. A v časech, kdy se řeší vztah cestování a změny klimatu, je jeho story mimořádná tím spíš, že si nekoupil jedinou letenku.
Svým způsobem je jedno, jestli jste tak jako tenhle Dán fascinovaní různorodostí naší planety, jestli máte toulavé boty a cestování vás nabíjí. Muž přezdívaný Thor má univerzální radu.
„Bydlel jsem u mnoha cizinců v mnoha různých zemích, včetně těch postižených válkou – a nic se mi nestalo. Možná jsem největší klikař na světě, nebo je svět daleko lepší místo, než si říkáme při množství strašidelných zpráv z médií a sociálních sítí,“ konstatuje.
„Vždycky je nějaké řešení. Jen bylo občas dost složité je najít,“ dodává.
Ostatně ani nečekáte, že to bude snadné, když chcete navštívít 203 zemí bez nástupu do letadla. Nejen USA, Francii, Thajsko či Austrálii, ale také Rovníkovou Guineu, Východní Timor, Palau nebo Kosovo – kompletní výpis najdete na Pedersenově webu.
Pokud si nevzpomenete, co přesně jste dělali 10. října 2013, Thor má jasno: vyrazil z Dánska směr Německo. Tím vše začalo. Ve světě, který byl tak jiný než ten dnešní – ve zběsilém toku 21. století se zásadně proměnily komunikační technologie, pokrytí telefonním a datovým signálem, platební metody… Tedy vše, co je při cestování potřeba.
„Moje rodina je na mě hrdá,“ pronesl pro CNN Pedersen, který se do Dánska vrátil na konci července a samotnou cestu ukončil letos 24. května příjezdem na Maledivy. „Pořád zpracovávám, že je to za mnou. A snažím se přijít na to, co přijde teď.“
Jeho trasa vedla po ose Evropa – Severní Amerika – Latinská Amerika – Karibik – Afrika – Evropa – Asie – Oceánie – Maledivy. Ale vypsat kontinenty takto překotně, to je přesný opak Pedersenova přístupu.
Jen po Africe, kde začal Marokem a skončil Alžírskem, putoval dva a čtvrt roku. Batůžkářským životem strávil přesně 3512 dní a podle CNN využil 37 kontejnerových lodí, 158 vlaků, 351 autobusů, 219 taxíků, 33 lodí a 43 rikšů.
„Jsem šťastný, že jsem zanechal minimální uhlíkovou stopu, ale hlavně jsem chtěl udělat něco, co nedokázal nikdo přede mnou,“ zmínil pro Adventure.com ryzí cestovatelské puzení. „Vždycky mě fascinovala dobrodružství a tímto jsem se mohl zapsat na seznam.“
Kdo jeho seznam projde pečlivě, pozná, které země sehrály spíš formální roli (tři dny v Bhútánu), kterým velikánům věnoval delší úsek (téměř měsíc v Indii) a které mohly posloužit jako vítané zastavení a místo k dočasnému odpočinku (jedenadvacet dní v Singapuru).
Bylo to každopádně delší, než čekal. „Původně jsem myslel na zhruba čtyři roky,“ přiznal, což zásadně změnil covid. Chybělo mu tehdy už jen devět zemí, jenže pandemie udělala na cestovatele dlouhý nos a celníci zaklapli okýnka: Pedersen zůstal dva roky v Hongkongu, kde ho koronavirus „zajal“ při jeho cestě z Mikronésie.
„Paradoxně to byly nejlepší i nejhorší časy mého života,“ ohlíží se. „Ptal jsem se sám sebe: Vážně chci tak velkou část života věnovat tomuhle? No a pak jsem se tam zařídil.“
Z cestovatele se tehdy stal kuchař na soukromých večeřích, procházel hongkongské treky, pracoval jako ambasador dánského Červeného kříže či působil jako motivační řečník.
A pokud máte pocit, že vztahy na dálku nefungují, tady je Pedersenova výjimka z pravidla: přítelkyně ho při cestě kolem planety navštívila sedmadvacetkrát a při jubilejním desátém setkání ji na Mount Kenya požádal o ruku. Právě v Hongkongu se vzali, byť jen obřadem na dálku – ano, i tak divné věci jsme za pandemie zažívali.
Thor přečkal vážnou malárii v Ghaně, čtyřdenní bouři při přesunu z Islandu do Kanady a hlavně nekončící boj se soupeřem komplexnějším než matka příroda: s byrokracií všech kontinentů.
Když konečně mohl z Hongkongu pokračovat do tichomořského Palau, předcházelo tomu šestiměsíční úřední kolečko, aby mu dovolili připlout na kontejnerové lodi. Na Vanuatu se pak s ženou svého srdce konečně vzali tak, jak se sluší a patří.
Dokonalá pointa, že mu zrovna scházela tahle část světa – moc lepších míst pro svatby není. Oceánie, západ slunce jako z katalogu, bílé pláže, pohlednicové palmy, hudba, radost, život: „Bylo to překrásné.“
Lodí se dopravil i na Maledivy a cenil si toho, že se stejným způsobem později vrátil do rodného Dánska, byť už tam mohl letět, aniž by porušil pravidla cesty. „Historicky je v nás takový způsob návratu zakořeněný, člověk nejdřív vidí horizont, pak může mávat lidem na břehu… Byl to správný způsob, jak dokončit takový projekt,“ uvedl.
Lze právem namítnout, kolik jiných a užitečnějších věcí se dá stihnout za deset let, zároveň má Pedersen sympatické poselství pro každého. Jeho motto totiž znělo: Cizinec je přítel, kterého jste dosud nepotkali.
„Zjistil jsem, že spousta zemí je rozvinutějších, zajímavějších a kulturně bohatších, než bych si myslel. V Sierra Leone jsem byl asi hodinu, když mě pozvali na svatbu,“ dal příklad pro Adventure.com, a to zrovna na západě Afriky propukla ebola.
„Lidé jsou hodně překvapení, když jim vyprávím, že s největší mírou laskavosti jsem potkával na místech, která jsou v médiích obecně popisována dost negativně,“ říká Pedersen.
Neznamená to, že by byl snílek, který popisuje planetu jako farmu rozkošných jednorožců. Trápila ho míra korupce, kterou viděl právě v chudých zemích, kde se k němu zároveň chovali tak dobře.
„Místo aby ti na vrcholu hierarchie investovali do vzdělání a bezpečnosti, kupují si jachty a vily, zatímco jejich lidé trpí dál. To mi lámalo srdce,“ přiznal.
Další bolavé pohledy přinášelo množství plastů tam, kde by je nečekal: „Že po sobě nenecháme žádný odpad by přece mělo být základní cestovatelské pravidlo.“
I proto jeho cesta nekončí ani po více než dvou stovkách vlajek. Za nový cíl si dal vyprávět příběhy všem, kteří se chtějí dozvědět o stavu světa. A on s batohem na zádech pochopil, že vyprávět chce.
„Uvědomil jsem si svoje silné stránky a jednou z nich je setkávání se s lidmi,“ říká Pedersen. „V tom jsem se změnil opravdu hodně. Když jsem vyrážel z Dánska, měl bych problém vyjít na pódium. Teď půjdu i před tři sta lidí s úsměvem.“
