Režisér Robert Hloz zaujal svou celovečerní prvotinou Bod obnovy zahraniční média jako Variety, Hollywood Reporter či Screen Daily. Tohle je story o nesmrtelnosti, devítileté cestě za filmařským snem a o tom, proč je Blade Runner zakázané slovo.

Focení na pražském Vyšehradě v nepříjemném mrholení se protahuje. Těžko říct, zda si víc vymýšlí fotograf, nebo mladý filmař stojící před objektivem. Z Roberta Hloze se u každého betonového kvádru či skleněné plochy valí vodopád možných kompozic a úhlů pohledu, které by šlo v exteriéru provést.

Cílem našeho pobíhání je navodit ponurou atmosféru z filmu Bod obnovy. Letošní snímek ze standardní tuzemské produkce vybočuje tolika různými způsoby, že mu výjimečnost neupřela žádná z recenzí. Minimálně proto, že detailně propracované záběry na Prahu roku 2041 navozují dojem, že to celé stálo mnohem víc než 45 milionů korun.

„Jsme jako takový levnější historický film,“ přibližuje Hloz rozpočet poměrům zdejší kinematografie. Idea nesmrtelnosti, kterou Bod obnovy prozkoumává, zaujala už před lety například čínské producenty, kteří podobnou sumu nabízeli jen za scénář.

Mnohem pozoruhodnější je ale fakt, že kvalitní českou sci-fi světového formátu si jako svou celovečerní prvotinu vydupal režisér z generace mileniálů s partou podobně starých lidí, z nichž drtivá většina měla s klasickými filmy rovněž nulovou zkušenost. Přesto se pustili do žánrového snímku, který zde nevznikl desítky let.

Úspěchy na světové premiéře v Koreji, evropské na festivalu v Karlových Varech a nadupaný trailer však vystřídalo mírné zklamání z návštěvnosti v českých kinech. Dva měsíce po premiéře film zatím vidělo něco málo přes sto tisíc lidí.

„Když se dělá filmová událost, spoléháte na to, že vytáhnete lidi, kteří chodí do kina takzvaně jednou za rok. Což je problém, pokud za poslední dva měsíce už byli na Barbie, Oppenheimerovi a Kazmovi,“ vysvětluje Hloz. Nijak zvlášť ho to však nemrzí, protože svůj hlavní cíl splnil.

„Chtěli jsme, aby vzniklo něco, co tady ještě nebylo. Vytvořit proof of concept, jak se tady dají točit filmy. Nebo se prostě s tím naším příštím filmem dostat k větším projektům,“ prohlašuje už z bezpečí kavárny, kam jsme se uchýlili před sychravým večerem na Vyšehradě, a jeho zvučný hlas se rozléhá celou provozovnou.

Chtěli jsme, aby vzniklo něco, co tady ještě nebylo.

Možná je to tím, že kromě nás v podniku nikdo není. Nebo má sugar rush z těch dvou zákusků, které právě spořádal. Roberta Hloze nemrzí ani to, že Česká republika letos do oscarového klání v kategorii Nejlepší zahraniční film vyšle Bratry režiséra Tomáše Mašína.