Pokud jste v kinech viděli film Zóna zájmu, jistě jste ze sálu odcházeli s mrazivými pocity v zádech. Může za to nejen skvělá kamera a výborné herecké výkony, ale i zvuk, který v tomto filmu dostal jednu z hlavních rolí. Pod jeho podobou je podepsaný britský sound designér Johnnie Burn.
„Musel jsem domů pořídit nové zvukotěsné dveře, aby všechno to křičení a další zvuky neslyšely moje děti,“ řekl Forbesu.
Za svou práci na Zóně zájmu získal ocenění BAFTA a cenu v Cannes. Zda si film režiséra Jonathana Glazera odnese za zvuk i Oscara, se britský sound designér dozví 10. března, kdy se v Dolby Theatre v Hollywoodu budou Ceny Akademie předávat. „Snažili jsme se udělat zvuk co nejvíce autentický, zároveň se vším respektem a úctou k tomu, co se stalo,“ řekl designér zvuku Zóny zájmu Johnnie Burn.
Kromě tohoto snímku, jenž získal Velkou cenu festivalu v Cannes a je nominovaný v pěti oscarových kategoriích, pracoval i na dalším současném trháku: na filmu Chudáčci režiséra Yorga Lathimose. S ním v minulých letech spolupracoval i na snímcích Zabití posvátného jelena nebo Humr. V jeho životopise pak dále najdeme zvuk pro snímek Favoritka nebo Nope.
K filmu se přitom Johnnie Burn dostal náhodou, se sound designem začínal v reklamách a hudebních klipech, spolupracoval například s Madonnou, Georgem Michaelem nebo Davidem Bowiem. A i když ho z jeho prvního filmového projektu vyhodili, protože jeho zvuk připomínal právě spíše reklamu než film, místo v oboru se mu přece jenom povedlo během let vydobýt.
Svůj cit pro autentický zvuk dokazuje právě v historickém dramatu Zóna zájmu. To se odehrává ve vile rodiny hlavního velitele koncentračního tábora Rudolfa Hösse v Osvětimi. Zdánlivě normální život jejích obyvatel tu „narušují“ znepokojivé zvuky vycházející zpoza zdí lemující velkou zahradu domu, která přímo sousedí s táborem.
„Zvuková plocha vytvořená sound designérem Johnniem Burnem je mimořádně tísnivá i ve chvíli, kdy si uvědomíte, že by se na ni možná opravdu dalo zvyknout, stejně jako už doma nevnímáte zvuk ulice s lomozivými tramvajemi a výskotem školáků,“ napsal v recenzi náš pravidelný přispěvatel Jan Škoda.
Pro film Zóna zájmu jste vytvořil speciální knihovnu zvuků. Z jakých materiálů jste při její tvorbě s týmem vycházeli? Jak a jak dlouho vznikala?
Knihovna zvuků vznikala tak, že jsem zhruba půl roku pročítal veškerou literaturu o holokaustu, kterou můžete najít v knihkupectvích nebo na internetu. Vyslechl jsem svědectví přeživších, svědectví stráží vzniklá při Norimberských procesech, procházel jsem archiv muzea v Osvětimi. Režisér filmu Jonathan Glazer strávil rešerší tři nebo čtyři roky a zásobil mě spoustou dokumentů, včetně kreseb. Zdrojů tedy bylo hodně.
Vždy když jsem ve výpovědích nebo jiných materiálech narazil na něco, co by se dalo znázornit zvukem, zapsal jsem si to. Takto jsem vytvořil několikasetstránkový dokument, který obsahoval všechny možné zvuky, které bylo možné v koncentračním táboře zaslechnout.
Tento dokument tvořil kostru mé práce, na základě které jsme pak zvuky nahrávali. Jonathan mi na začátku projektu řekl něco ve smyslu: Až se za rok uvidíme a já budu mít natočeno, ty bys měl být schopen doručit zvuk koncentračního tábora v Osvětimi.
Víte, kolik zvuků jste s týmem nahráli?
Nepočítal jsem je, ale byly jich stovky. Od zvuků bičování, hlasů vězňů a dozorců po zvuky pohybu, chůze. Dám příklad: Ve scéně, kdy kamera sleduje strop v jednom z pokojů domu, můžeme v pozadí slyšet dozorce, jak vyvádějí vězně z vlaku, jejich chůzi po dřevěných schodech, můžeme zaslechnout i to, jak někteří mlátí do stěn uvnitř dobytčáků… Každá scéna obsahuje klidně i hodiny zvukového záznamu, které jsme během těch měsíců pečlivě shromáždili.
Osobně mě nejvíce zasáhl ten všudypřítomný zvuk pracujících kremačních pecí. Mohl byste popsat, jak vznikl?
Byl to vůbec první záběr, který mi Jonathan dal, abych k němu udělal zvukový doprovod. Na plátně vidíme Hanse, syna Rudolfa Hösse a jeho ženy, jak leží na palandě. V pozadí pak slyšíme právě běžící pece.
Zvuk vznikl jednoduše – jsou to hořící plameny v krbu v mém domě, které jsem rozfoukával kartonem, abych získal rytmus. Celý dojem ale dotváří ještě mnoho dalších zvukových stop – od pochodujících lidí v areálu tábora až po rachot zbrojní výroby…
Vy sám jste sbíral zvuky poblíž tábora v Osvětimi?
Osobně jsem tam nebyl, protože to léto jsem byl kvůli nemoci upoutaný na lůžku. Můj tým tam ale působil, kromě toho natáčel i v Berlíně nebo Paříži, vlastně po celé Evropě. Na místě natáčení byl pak můj kolega, Tarn Willers, který se staral o zvuk na filmovém place. Jeho úkolem bylo zachytit ono rodinné drama v domě jen kousek od osvětimského koncentračního tábora.
Ptala jsem se i proto, že celé téma muselo být pro vás jako sound designéra náročné na psychiku. Jak jste to vnímal?
Lehké to nebylo, s těmi zvuky jsem strávil několik let. Místy to bylo až děsivé, musel jsem domů dokonce pořídit nové zvukotěsné dveře, aby všechno to křičení a další zvuky neslyšely moje děti.
Když jsem se potkal se Sandrou (Sandra Hüller, herečka ztvárňující postavu Hedwig Hoss, pozn. red.), řekla mi: Pane bože, ty jsi opravdu musel zažít věci, když jsi na zvuku pracoval! Dodala, že herci sice byli přímo na místě, jen několik stovek metrů od místa, ale tak děsivé to pro ně nebylo.
Lehké to nebylo, s těmi zvuky jsem strávil několik let.
Teď nevím, jestli ta otázka nebude trochu nepatřičná, ale je ve filmu Zóna zájmu nějaký zvuk, na který jste obzvlášť hrdý?
Otázku samozřejmě chápu, dostal jsem ji v posledních několika měsících hned několikrát, ale musím říct, že nejsem pyšný na nic z toho. Všechny zvuky, které jsem vytvořil, jsou ze své podstaty strašné. Běžně si můžete na konci natáčecího dne s režisérem plácnout a říct si: Odvedli jsme dobrou práci, ale tady si to prostě neřeknete…
Jsem ale pyšný na to, že se nám podle mého podařilo spoustu věcí zachytit správně a realisticky. Třeba scéna, kdy stojí Rudolf Höss na zahradě, kouří doutník a my slyšíme plynové komory, křik lidí bušících na jejich dveře a zvuk motorek, které němečtí důstojníci startovali, aby křik přehlušili, se nám podle mě opravdu povedla. Strávili jsme nad ní dobrých pár týdnů.
Víte, kolikrát jste film viděl?
Pracoval jsem na něm rok předtím, než jsme šli do samotné postprodukce, během níž zvuky upravujeme a mixujeme. Tahle fáze trvala rok a půl, řekl bych, že jsem film mohl vidět klidně i sedmsetkrát.
Za zvukový design jste společně se zmíněným kolegou Tarnem Willersem nominovaní na Oscara, na kontě máte čerstvě i cenu BAFTA nebo ocenění z Filmového festivalu v Cannes. Je podle vás Zóna zájmu to nejlepší, co jste dosud udělal?
Řekl bych, že je to můj nejzásadnější film. Popravdě jsem ale z pozitivních reakcí dost překvapený. Celé to dáváte dohromady ve čtyřech lidech a pak se najednou objevíte na Filmovém festivalu v Cannes, kde jsou tři tisícovky diváků a velká světová média. Říkáte si: Sakra, doufám, že se to lidem bude líbit.
S režisérem Jonathanem Glazerem jste už v minulosti spolupracovali. Na čem?
Před zhruba deseti lety jsme pracovali na filmu Pod kůží, kde jsme otestovali, jak zvuk ve filmu efektivně využívat. Možná právě díky tomuto filmu režisér věděl, co všechno můžeme v Zóně zájmu vymyslet.
Jonathan Glazer byl ale i ten, kdo vás k filmu jako takovému přivedl, nebo se pletu?
Je to tak. Potkali jsme se někdy na konci devadesátých let, kdy jsme společně dělali na několika videoklipech, například ke skladbě Rabbit in Your Headlights skupiny Unkle, ale i na reklamách pro Guinness. Jednoho dne mi řekl: Budu dělat film – šlo o v roce 2003 natočený snímek Birth – a ty na něm budeš dělat zvuk.
Jenže já do té doby dělal jen reklamy nebo hudební klipy a podle toho celý film vypadal. Bylo to celé děsně hlasité a celkově dost hrozné. Nakonec mě z filmu vyhodili. Ale deset let potom se mi Jonathan znovu ozval s tím, že bude dělat další snímek a že mě u něj zase chce, protože už vím, co jsem tehdy udělal špatně. Dostal jsem druhou šanci, a tak vznikl snímek Pod kůží.
Nominace na Oscara pro někoho, kdo dostal druhou šanci… To docela jde, ne?
Je to úžasné, surreální zážitek. Nejsem si jistý, jestli budu kdy schopen pochopit, co vlastně nominace znamená. Od října minulého roku jezdím po světě, dělám rozhovory, nic takového se mi předtím nedělo. A co je na tom nejlepší? Moje dospívající děti si konečně myslí, že je jejich táta alespoň trochu cool.
Co byste udělal jako první, kdybyste Oscara za nejlepší sound design opravdu vyhrál?
Páni, asi bych políbil svou ženu a děti, které tam budou se mnou. A pak omdlel. Byla to opravdu neuvěřitelná a místy hodně ponurá cesta, takže ať už to celé dopadne jakkoli, budu cítit velkou úlevu.
Vedle Zóny zájmu jste jako sound designér pracoval také na Chudáčcích režiséra Yorga Lanthimose. V čem se tyhle dva projekty lišily?
Nejvíce v tom, že Chudáčci mi dali možnost si od Zóny zájmu trochu odpočinout. Byl to asi rok, co jsem na druhém zmíněném filmu pracoval, a Jonathan mi dovolil dát si pauzu. Na Chudáčky jsem totiž kývl ještě roky před jeho filmem. Když jsem pak Yorgosovi řekl, že jsem dostal jinou nabídku, kterou kvůli Chudáčkům odmítnu, řekl: Ani náhodou, vždyť Jonathan je jeden z nejlepších na světě!
Takže jsme to zvládli udělat oboje a já jsem díky Chudáčkům přestal být v depresi. Najednou jsem vytvářel zvuky zvláštního světa, které měly hlavně za cíl podpořit skvělé herecké výkony. Oproti Zóně zájmu, kde byl zvuk jedním z hlavních narativů, to byla opravdu změna.
Jak sám zmiňujete, vaše poslední dva filmy nemohly být více odlišné. Je i přesto něco, co charakterizuje váš rukopis?
Nechci, aby to znělo nijak namyšleně, ale snažím se nedělat nablýskaný zvuk. Hned vysvětlím: Mnoho filmů má tendenci pracovat se zvukem, který nezní jako ten ze skutečného světa, je přehnaný nebo nepřirozeně zesílený, zaměřuje se buď jen na slova, nebo na hudbu v pozadí.
Já se naopak pokouším vzít reálně existující zvuky a udělat z nich něco filmového. Diváci jsou dnes daleko sofistikovanější než před lety, vědí, jak by reálné zvuky měly znít. A když tomu tak je, snáze věří tomu, co vidí. Mým cílem je autenticita.
Diváci jsou dnes daleko sofistikovanější než před lety. Vědí, jak by reálné zvuky měly znít.
Zmínil jste, že se mění diváci. Jak to ovlivňuje obor zvukového designu?
Myslím si, že díky YouTube a dalším platformám jsou lidé daleko navyklejší dívat se na reálné nahrávky a jsou pak na zvuk citlivější. Důvěryhodnost obrazu pro ně dnes proto pramení z toho, že slyší skutečný, drsný, přirozený zvuk.
Jak jste se k profesi vlastně dostal?
Tak, že jsem v sedmnácti letech na chvíli ohluchl.
Jak se to stalo?
Jednou jsem dal doma plastovou lahev pod kohoutek a pustil ho. Šel jsem si zaběhat a na lahev jsem zapomněl. Když jsem se o hodinu později vrátil, lahve jsem se dotknul a ona úplně vybuchla. A já zjistil, že nic neslyším. Šel jsem proto do pokoje, kde jsem měl svou hudební aparaturu na DJing, pustil jsem hudbu, ale neslyšel vůbec nic!
Jen jsem cítil, jak vibrují reproduktory. Za dvacet minut se mi naštěstí sluch vrátil. Od té doby jsem za fakt, že slyším, opravdu rád. V té době jsem začínal s byznysovou školou, která mě vůbec nebavila, a po tomhle incidentu jsem si řekl, že budu pracovat se zvukem. Z univerzity jsem proto odešel.
Když jsem se dívala na váš web, překvapilo mě, že jste tvořil zvuky do aplikace Skype nebo Teams. Jak vznikaly?
Když jsem je před těmi dvaceti lety tvořil, byl Skype malá firma o pár lidech. Na prvním společném setkání mi jeho zakladatelé řekli, že budují telefonní společnost na internetu a že pro ni potřebují nějaké zvuky. Tak jsem je udělal. Dodnes je všude slýchám, i ve filmech.
Na čem pracujete teď?
Pracuji na dvou věcech. Jednou z nich je film s francouzskou herečkou Ariane Labed, jde o adaptaci knihy Sisters od spisovatelky Daisy Johnson. Zatím je to fantastické, snímek využívá jemných nuancí ve zvuku, které dokážou změnit emocionální pouto k jednotlivým postavám.
Druhý film je od režiséra Treye Edwarda Shultse, který natočil filmy jako Přicházejí v noci nebo Vlny. Hraje v něm The Weekend, Jenna Ortega a Barry Keoghan. Mám prostě štěstí. Dostávám nabídky pracovat na filmech, které zvuk využívají zajímavě a neobvykle.
