Vyhrál občanskou válku, osvobodil otroky – tím vším Abraham Lincoln zásadně změnil Spojené státy. Ale seznam jeho zápisů do dějin má i jiné položky. Byl to právě on, kdo spustil federální daň z příjmu.

V americkém Kongresu padlo mnoho dějinotvorných a památných vět. Málokterá se ale tak netrefila v tom, že podlehla dobové euforii a přehlédla podstatu věci. Autor se nedochoval, jeho slova ano: „Bude to ta nejspravedlivější a nejpopulárnější daň ze všech, pokud tedy něco jako populární daň může existovat.“

Odhlasováno, podepsáno – a monstrum bylo vypuštěno. Tak to dnes vidí všichni, pro které daně představují zlovůli státu a americká daňová služba IRS patrně tu nejméně oblíbenou instituci kontinentu.

Stalo se tak 5. srpna 1861 a jelikož je historie plná paradoxů, může za to člověk, který nadevše miloval svobodu a neustále zdůrazňoval, že se o sebe lidé mají postarat sami.

Mezi tím a idejí nově zaváděné celoplošné daně se hledá spojitost těžko. Abraham Lincoln ale prožíval těžké časy a neměl na výběr. Zpětně můžeme jako generálové po bitvě napsat, že nebýt opravdových bitev s opravdovými generály, mohly být Spojené státy víc lincolnovské, svobodnější, s nižší daňovou zátěží.

Jenže zuřila válka Severu proti Jihu. K hrdinství byl prostor na bojišti, ve správě kasy na něj nezbýval čas. „Jednou z nejsložitějších věcí pro naši vládu je, abychom nenabírali více vojáků, než pro kolik z nich budeme mít vybavení,“ poznamenal si Lincoln. „Aby mohli oni zachránit tuto zemi, musí si vláda odpracovat svoji část.“

A tak přišel zásadní krok. První federální daň z příjmu.

Pokud si dnes procházíte soupisy amerických prezidentů, kteří nejvíce uškodili poplatníkům, Lincoln nikdy není vynechán, často je na prvním místě. Válka se ovšem neptá, Harry Truman ostatně ve 20. století v té korejské zavedl pro nejvyšší příjmové skupiny dokonce naprosto brutální daň z příjmu 91 procent – v tom byl starý dobrý Abe ještě hodně při zemi.

Proto zpět do časů, kdy se Spojené státy rozdělily a krajané vedli krvavou občanskou válku. Lincoln hledal peníze, kde to šlo, dokonce dodatečně zdanil luxusní zboží typu tabák a whisky, oproti tomu návrh na zdanění hodinek, pian a psů neprošel.

Sahalo se i na majetkové daně, nebylo zbytí. Nová federální daň z příjmu, dnes populární zhruba asi jako generál Grant u vojáků Konfederace, ovšem tehdy měla i četné zastánce.

Zaprvé nebyla vysoká, vůbec ne. Původně činila tři procenta pro ty s platem vyšším než osm set dolarů ročně. Jelikož se to symbolicky týkalo pouhých tří procent americké populace, nebyl takový problém sehnat hlasy.

Následně byla daň upravena tak, že tři procenta se týkala pásma mezi 600 a 10 tisíci dolary a nad nimi šlo o 5 procent. Na dnešní poměry žádný krvavý zásah do konta, jen pro ilustraci, dnes je minimální sazba federální daně z příjmu v USA 10 a maximální 37 procent.

Ale tohle přece byl jiný svět a hlavně jiná Amerika. Svoboda pro její obyvatele měla často opravdu vyšší cenu než zlato, proto ostatně vyměnili starý, evropský svět za ten nový za Atlantikem.

Celostátní daň z příjmu ale byla chápána jako svého druhu narovnání poměrů, jako uklidnění společnosti – v tom smyslu, aby ti nejbohatší, včetně bankéřů či zbrojařů, kteří často vydělávali na válce, za to odvedli vyšší podíl.

Dobový úvodník listu New York Times zase přišel s originální obhajobou Lincolnova návrhu, což dodnes konkurenti NY Times rádi s úšklebkem připomenou.

„Jakmile bude muset každý Američan sáhnout do kapsy a podělit se o své tvrdě vydělané zlato či stříbro, nebude mu najednou jedno, kam tyto peníze půjdou,“ věřily noviny, že daň poslouží jako jakýsi občanský tmel, díky němuž budou lidé každoročně poctivě rentgenovat rozpočet a trestat mizerné zákonodárce, nebo je minimálně příště nevolit.

Ne, nestalo se tak, byla to krásná, leč naivní představa. Stejně tak se nenaplnila Lincolnova idea o tom, že nová daň bude válečná, a tím pádem dočasná. Kongres ji sice ještě v 19. století zrušil, ale 16. dodatek ústavy ji v roce 1913 vrátil nadobro. Pandořina daňová skříňka měla přiklapnuté víko krátce.

Tak už to s daněmi chodí: rostou rychleji než děti a stejně jako děti se nikdy znovu nezmenší. Znamená to ale, že Lincoln byl vlastně zakuklený paternalista?

To rozhodně ne. Spíš to ukazuje, že dějiny dohánějí i ty nejvýznačnější z osobností k těžkým dilematům, což mimochodem sedí i na Lincolnova nejslavnějšího předchůdce George Washingtona.

Kdo by se na jeho milované panství kousek od Washingtonu díval dnešníma očima, zděsí se, možná ho i sklátí mdloby – část skanzenu se totiž věnuje tomu, v jakých podmínkách na Mount Vernon žili otroci. Ano, první prezident svobodných USA je měl. Když George Washington v roce 1799 umíral, pracovalo jich na panství Mount Vernon přesně 317.

Svého prvního otroka dostal Otec vlasti v jedenácti letech, žili tu Sambo s potetovanou tváří, skvělý jezdec a blízký Washingtonův společník Willy, hosty milovaný kuchař Hercules i švec William Billy Lee. Znamená to ale, že byl Washington tyran a ničema?

Těžko, jak si ostatně přečtete právě ve skanzenu na Mount Vernon. Byl to z jeho stranu jakýsi „mírný pokrok v mezích zákona“. Fyzické tresty tu existovaly, zároveň otroci měli své osobní věci, dle nálezů i šperky, při svátcích či zabijačkách dostávali mouku, hovězí, vepřové či rum, mohli si přivydělávat, někteří z nich měli prokazatelně přístup ke střelným zbraním. A hlavně: poslední vůlí dal Washington svobodu přesně 123 z nich.

Že to nejde dohromady? Jde. Washington byl politik a byl si toho dobře vědom. Otroci na Mount Vernon se prokazatelně měli výrazně lépe než jinde. Zároveň svá osobní pravidla neprosazoval silou jako obecně platná.

„Nežije člověk, který by si abolici přál víc než já,“ pronesl Washington v roce 1783, jenže chápal, jak moc takový názor tehdy dělil společnost, a nechtěl nově zrozenou Amerika hned trhat vedví. Vzhledem k tomu, že spor o otroctví ani ne o sto let později vygradoval brutální válkou Severu proti Jihu, to byl správný odhad.

Právě tou válkou, kterou Lincoln potřeboval za každou cenu vyhrát, i kdyby měl popřít některé ze svých zásad. Uspěl, dějiny USA popostrčil kýženým směrem. Za cenu toho, že Američané znalí historie na něj každoročně při daňovém přiznání nebudou vzpomínat s láskou.