Do Česka se na nějaký čas naposledy vrací světová koňská elita. A spolu s ní nejvýraznější tvář tuzemského parkuru posledních let, Anna Kellnerová.
Téměř sedmadvacetiletá jezdkyně, která od roku 2021 zároveň vede domácí Prague Lions coby manažerka, se nicméně tentokrát nezapojí do hojně sledovaných týmových soutěží.
Usoudila, že bude lepší, když dá přednost trojici Niels Bruynseels, Pieter Devos a Fernando Martinez Sommer, a sama se zúčastní doprovodných pětihvězdičkových soutěží jednotlivců.
„Důvodem je výkonnost. Catchie (klisna Catch Me If You Can, pozn. redakce), se kterou jsem soutěže této kategorie skákala a pravidelně jsem na ní jezdila i Prague Playoffs, měla před pár měsíci vážnou koliku, která si vyžádala dlouhou rekonvalescenci. Tudíž bylo jasné, že se spolu nestihneme připravit,“ vysvětluje v rozhovoru pro Forbes nejstarší dcera zesnulého podnikatele Petra Kellnera a Renáty Kellnerové, momentálně nejbohatší Češky.
V Praze se tak představí v sedle prozatím ne tolik zkušeného Harryho, jak říká jedenáctiletému nizozemskému teplokrevníku jménem Hurrican D.D., jehož si pořídila loni. Jejich společným cílem je umístit se alespoň v jednom závodu v první desítce.
Naopak Prague Lions, kteří v celkovém hodnocení seriálu Global Champions League skončili šestí, neskrývají ambice – i s ohledem na tři letošní pódiová umístění (2. místo v Miami a Monaku, 3. místo v Rijádu) – postoupit do finále, což se jim premiérově podařilo loni.
Akce Prague Playoffs těšící se mimořádné oblibě fanoušků, která v O2 aréně proběhne od čtvrtka 16. do neděle 19. listopadu, se letos uskuteční popáté a minimálně na nějakou dobu naposledy.
Příští rok se vrchol parkurové sezony přesune do Saúdské Arábie, která si svými neomezenými finančními prostředky poslední dobou podmaňuje světový sport. O návratu do tuzemské metropole v roce 2025 organizátoři momentálně jednají.
I proto si tuto jezdeckou show, jedinou v rámci Global Champions League konající se pod střechou, nenechá ujít rekordní počet návštěvníků. Během čtyř dnů by do libeňské haly mělo dorazit přes 35 tisíc lidí.
Foto Prague Playoffs
„Je báječné, kolik lidí se chystá podpořit nejen české jezdce, ale i světovou elitu. Jen to dokazuje, že parkur vnímáme jako profesionální sport a ne jen jako zábavu,“ těší Annu Kellnerovou.
„Atmosféra v Praze je pokaždé neuvěřitelná. Energie, kterou cítím já i kůň, se nedá popsat, je úplně jiná než na ostatních závodech. A říkají to i kolegové z týmu, kterým se dostává velké podpory, přestože nejsou z České republiky, což je pro ně velká pocta,“ dodává.
S jakými očekáváními vstupujete do letošního ročníku Prague Playoffs?
Jako každý rok budeme usilovat o to, dostat se do finále a ideálně být na bedně. Na pódiu tady ale chce stát každý tým, o to těžší boj to bude. Prague Playoffs je navíc specifický, velmi nevyzpytatelný závod, během něhož se toho může stát strašně moc. I nejsilnější týmy tu vypadávají první den.
A vy jako jednotlivec?
Poprvé pojedu takhle velké závody s Harrym. Mám cíl umístit se v jednom z těch tří závodů v první desítce, což je reálné, ale musí se skloubit více věcí – musíme já i kůň mít formu, což věřím, že máme, a nesmím být moc nervózní.
Kladete na sebe před českým publikem větší nároky?
Extrémně mi na tom záleží. Je to doma. Celý tým má velkou snahu se tomu obrovskému množství fanoušků, co nás chodí podpořit, ukázat v dobrém světle, protože to pro mě hodně znamená. Proto tudíž bývám více nervózní než jinde. Na druhou stranu jsem za poslední dva roky pokročila v krocení té nervozity.
Jakým způsobem?
Už dříve jsem spolupracovala se sportovním koučem, ale před dvěma lety jsem začala více vnímat své tělo, jak se chová, když jsem nervózní, a snažila se s ním pracovat tak, abych se cítila komfortně nejen po psychické, ale i fyzické stránce.
Poslední roky jste nejviditelnější tváří parkuru u nás, a tak se nabízí, i s ohledem na možnosti, které máte, že od vás čeští fanoušci očekávají větší úspěchy. Jak to vnímáte?
Je to složité. Sama mám od sebe vysoká očekávání, ráda bych dosáhla větších úspěchů. Na druhou stranu se na rozdíl od 99 procent jezdců, kteří tu startují, nevěnuji jen ježdění.
Já historicky nedělala tento sport naplno, dělala jsem ho padesát na padesát a teď se mu věnuji tak na dvacet procent, protože mám jiné závazky, kterým musím dostát, ať už to dříve byla škola, nebo se nyní zapojuji do rodinného byznysu.
Jestli jezdci, kteří jsou teď v Praze, závodí každý víkend, já poslední roky závodím každý třetí víkend. Pak trénink, který vypiluje malinké rozdíly, díky nimž přicházejí dobré výsledky, chybí.
Jsou tak výsledky, kterých dosahujete, momentálně na hraně vašich možností?
Určitě by to mohlo být lepší. Jen chybí zkušenosti a větší sehrání s koňmi. Poslední rok jsem navíc měla jen jednoho koně, s nímž jsem mohla skákat vysoké soutěže, což je také do jisté míry handicap. Když se podíváme na Prague Lions, každý jezdec má minimálně dva tři koně do Grand Prix, což já poslední roky neměla, tím pádem jsem musela koně šetřit a zkušenosti nebyly takové.
Od roku 2021 jste zároveň manažerka týmu Prague Lions. Jak se v téhle roli cítíte?
Myslím, že spolupráce s jezdci funguje dobře. Máme mezi sebou dobře nastavenou komunikaci. Já věřím jim, nechávám hodně věcí na jejich úsudku, protože ve finále jsou to oni, kdo vjedou do arény a musí předvést co nejlepší výkon.
Oni na oplátku věří mně, že ho můžou podat a já jim do toho nebudu kecat. Není pro mě problém nominovat je na úkor sebe. Pro mě je vždycky nejdůležitější výsledek týmu.
Foto Prague Playoffs
Co vše tato funkce obnáší?
Kromě toho, že vybírám finální sestavu jezdců pro jednotlivé závody, tak na vše dohlížím. Sleduji veškeré závody, jak probíhají, i když na nich nejsem, abych věděla, v jaké jsou jezdci a koně formě, a snažím se v průběhu celého roku spárovat s jednotlivými závody ty správné.
Řešíte tedy pouze sportovní stránku, nebo zajišťujete i finance na provoz týmu?
Finanční stránku si každý řeší sám. Sice jsme jeden tým, ale každý jedeme sám na sebe.
Co vám tato funkce dala? Změnila váš pohled na některé záležitosti v parkurovém sportu?
Než jsem ji začala dělat, nikdy mě nenapadlo, že stejně jako jsem přísná sama na sebe, mohou být i ostatní jezdci. Že úplně stejně budou prožívat neúspěch a nedokážou ho jen tak hodit za hlavu.
Poslední dva roky, co s nimi mohu nablízko komunikovat ohledně výsledků a plánů, vidím, že když se cokoli nepodaří, trápí je to a záleží jim na týmu. Byť ne každý tým takový je. Záleží na tom, jaké jezdce v něm máte. O to víc si vážím, jaká nálada v Prague Lions panuje.
Pomáhá vám, že váš otec byl úspěšný byznysmen? Předával vám zkušenosti, jak pracovat s lidmi?
Táta mě inspiroval ve spoustě věcí, hlavně v těch nesportovních a nebyznysových. Těch mi předal nejvíc a za to jsem extrémně vděčná. Měla jsem možnost ho sledovat při jednáních, strategických poradách. Vidět, jak s lidmi komunikuje a snaží se najít nejlepší směr, a to mi hodně dalo.
Bude mít manažerská pozice čím dál větší prioritu, nebo jste stále více jezdkyně?
Rozhodně se nadále vidím více jako jezdkyně. Baví mě být manažerkou, zejména kvůli tomu, že spojuju tým, a těší mě, že můžeme táhnout za jeden provaz. Parkuru se ale věnuji hlavně proto, že miluju koně, a možnost být v jejich přítomnosti je pro mě na prvním místě.
Navzdory tomu silnému poutu ke koním a celému sportu, cítíte i potřebu v parkuru něco dokázat, ať už sobě, nebo ostatním?
Začala jsem, protože jsem koně milovala. Tehdy jsem ani nevěděla, že jezdecký sport existuje a dá se v něm soutěžit, to jsem zjistila náhodou až ve třinácti letech.
Jelikož jsem zdědila ambiciózní geny, nejen po tátovi, ale i mámě, tak mě sportovní stránka začala bavit, a patrně většina lidí má chuť dokázat, že něčemu rozumí. Určitě to ale není to jediné, na čem mi záleží. Kdyby mi někdo řekl, že už nebudu moct závodit, dokážu s tím žít. Láska ke koním zůstane.
