Osamocené dítě bez vytetovaného čísla. Blízká přítelkyně sira Nicholase Wintona. Žena pátrající po své židovské identitě. To vše je Vera Egermayer, která se při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu rozhodla podělit o svůj příběh.

„Můj příběh je malý příběh. Ale jestli chcete, tak o mně napište. Život se skládá z malých příběhů,“ říká s rozpačitým úsměvem drobná žena.

Zde je příběh Very Egermayer. Verini rodiče Pavla a Václav se brali z lásky v březnu roku 1939. O rok později přišla na svět ona. Že se nejednalo o ideální dětství, téměř není třeba zmiňovat. Dny, týdny, měsíce a roky se chudá tříčlenná rodina skrývala v temné místnosti.

Malá Vera měla zakázáno chodit ven a hrát si na hřišti. „Vidíš tu žlutou hvězdu na mém kabátě? Nikam nesmíme,“ říkávala malé holčičce matka Pavla a ukazovala na nášivku. Třiaosmdesátiletá Vera dodnes přemítá, jak moc ji atmosféra strachu, teroru, ponižování a zákazů formovala.

Citlivě vnímá současné válečné konflikty a narůstající antisemitismus ve světě. „Láme mi srdce pokaždé, když vidím záběry dětí z válečných oblastí,“ říká s naléhavostí v hlase. Dodává, že se ráda chodí koukat na hřiště, kde si děti hrají, a je ráda, že mají tu možnost.

Láme mi srdce pokaždé, když vidím záběry dětí z válečných oblastí.

Verina matka byla totiž židovka. Otec Václav se s ní ale i přes nátlak režimu nechtěl nechat rozvést, a tak byl za trest poslán do pracovního tábora. Maminka Pavla zase do koncentračního. Stihla ale malou Veru umístit do židovského dětského domova.

Známí jí slíbili, že se o ni postarají. Šestnáctého března 1945 se však malá, zmatená a osiřelá holčička ocitá ve vlaku AE9, vůbec posledním transportu do Terezína.

Verina rodina měla štěstí. Shledali se. Ve válce ale ztratili příliš mnoho blízkých a rozhodli se emigrovat na Nový Zéland za známými. Měli toho s sebou jen velmi málo. Tatínek byl profesí krejčí a kromě nejnutnějších osobních věcí si vezl i dvoje nůžky s ražením „Sheffield Steel“.

I když ve Wellingtonu hned vyhledali českou komunitu, snažili se nevybočovat a co nejvíce zapadnout. O své minulosti nemluvili. Dceru a později i syna dokonce nechali pokřtít.

Vera pak měla úspěšnou kariéru v Paříži. V Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se dostala až do nejvyšších míst, stala se blízkou přítelkyní „zachránce židovských dětí“, sira Nicholase Wintona, a dlouhodobě spolupracuje také s Organizací spojených národů.

Její ambice ovšem původně nebyly stát se úspěšnou diplomatkou. Jela se do Paříže schovat. Skrýt se. Být neviděna a být neviditelná. Tak, jak to měli i mnozí její kolegové v práci. Tak jako oni byla zvyklá popírat svou identitu. A když už, tak ji zaonačit slovy, že je „židovského původu“.

Během života se vrací na místa, odkud pochází, a znovuobjevuje sama sebe. V současnosti žije střídavě v Praze a na Novém Zélandu. Věnuje se šíření osvěty, je aktivní v židovské komunitě a říká o sobě, že je židovka.

Kdy jste si byla naplno schopna připustit, kým jste?

Když jsem se vrátila do České republiky v roce 1993, byla jsem schopná více pracovat se svou židovskou identitou, byla jsem jí obklopena. Myslím, že nejsme jen to, co říkáme, že jsme. Jsme to, co děláme a čemu věnujeme svůj čas a energii.

Přiblížíte mi to?

Procházela jsem ulicemi, které jsem znala z dětství, a prohlížela jsem si místa, kde jsme se skrývali. Už tehdy se ve mně má židovská identita začala probouzet. Později jsem se účastnila spousty aktivit v rámci pražské židovské komunity. Speciálně co se týče dětí a dětských přeživších. 

Probouzet? Dříve jste ji tedy nevnímala?

Mlčelo se o tom. Naopak, musela se skrývat. Nejprve jako dítě v Praze a později i jako rodina imigrantů na Novém Zélandu. Židé na sebe tak jako tak nikdy nepoutali pozornost. Po válce si měnili jména, nechávali se pokřtít a dělali vše pro to, aby byli neviděnými a neviditelnými.

Jak si vlastně můžete pamatovat ulice a místa, kde jste se skrývali? Byla jste velmi malá

Žila jsem v Praze do svých osmi let. Do pěti let, během války, bylo zapovězeno kamkoli chodit nebo si jen venku hrát. Život ve stínu, tak bych to nazvala. Po válce jsem objevovala Prahu. Bydleli jsme v Nuslích a chodili všude pěšky. Mezi pátým a osmým rokem jsem Prahu poznala a ráda na ni vzpomínala.

Vraťme se ještě více do minulosti. Vaši rodiče byli během války transportováni. Vy sama jste ve svých čtyřech letech skončila v dětském židovském domově. Odtud jste byla 16. března 1945 převezena posledním transportem do Terezína. Máte z té doby vzpomínky?

Pamatuji si na střípky ze života v židovském sirotčinci. V té době už byl téměř konec války, Osvětim byla osvobozena, ale transporty pořád vysílány a lidé posíláni na smrt. Vybavují se mi detaily, když jsem byla poslána do transportu AE9. Jak mi nešly zavázat boty nebo jak se mě, malinké holčičky, ujal židovský pár lékařů a dostala jsem od nich kousek koláče. 

Řekněte mi více o svých rodičích…

Pamatuji si ten strašný moment, kdy mi zmizeli ze života. Tatínek byl jeden z těch hrdinných Čechů, kteří se nerozvedli s židovskou manželkou. Tak byl poslán do pracovního tábora. Maminku poslali do Terezína v lednu 1945. Zůstala jsem ve čtyřech letech sama.

Těžko si něco takového představit, láme mi to srdce.

Mně zase láme srdce pokaždé, když vidím záběry na děti z válečných oblastí. Když vidím, že jsou v rozbombardovaném prostředí. Nezáleží mi na tom, jaké jsou etnicity, ale vnímám vůči nim obrovské přílivy empatie.

Pro mě bylo skoro až životně zásadní, že jsem si v dětství nemohla hrát na hřišti a hrát si s ostatními dětmi. Neubráním se myšlence, jak to asi mají děti z bombardovaných oblastí. Ale jsem si jistá, že si hrají. Doufám.

Pro mě bylo skoro až životně zásadní, že jsem si v dětství nemohla hrát na hřišti.

Máte vytetované číslo?

Děti byly vskutku také tetovány. Ale ty, které zase směřovaly dál. Já tetování nemám, neposlali mě dál. Terezín byl tábor, kterým lidé spíše procházeli, aby pak byli posláni někam jinam. Fungoval i jako krematorium, protože místa na hřbitově došla, a tak byli lidé spalováni.

Na to si pamatujete?

Jedna z mých prvních vzpomínek na tuto dobu, kromě darovaného koláče ve vlaku, je právě na popel ve vzduchu. Popel, který jsme dýchali… Popel, který byl cítit.

Jaké bylo shledání s rodiči?

S maminkou jsem se shledala už v Terezíně, byla v ženských barácích a párkrát mi přinesla jídlo, které ušetřila. Tatínek nás potom v Terezíně po válce vyzvedl, vypadal jako duch. Viselo na něm oblečení. To se ani nedá slovy popsat.

Vaše rodina měla to štěstí, že se shledala.

Ano, to se nedá říci o mé širší rodině, po zemřelých zůstalo obrovské a v něčem ohlušující prázdno. I proto jsme se z Prahy pak snažili dostat k příbuzným na Nový Zéland. Byla to hlavně iniciativa mé matky. Papírování zabralo tři roky. 

Jaký byl život na Zélandu?

Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v padesátých letech, v rovnostářské společnosti a velmi dobrém vzdělávacím systému. Přestože jsme byli chudí, mohli jsme mluvit s kýmkoli a kdykoli se ozvat. To bylo něco, co jsme neznali, a to pro mě bylo důležité. Jsem ráda za život, jaký jsem měla. 

Bavili jste se doma o vašich zážitcích?

Ne. Ani později v životě, když jsem se přestěhovala za prací do Paříže. Byla tam spousta židů, kterých se hrůzné zážitky týkaly, ale nemluvili o nich. 

Nikdy?

Někteří byli dokonce psychiatry a zabývali se léčením traumatu. Sami byli traumatizovaní, ale nikdy se o tom nebavili.

Co přesně jste v Paříži dělala?

Pracovala jsem pro Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Organizovala jsem různá setkání a později pracovala v HR. Můj šéf byl ze Soluně a až mnohem později, na jeho pohřbu, jsem se dozvěděla, že byl žid. Jeden z mála, kteří přežili místní masakr.

Jaká byla vaše zkušenost z práce pro OECD?

Ze začátku jsem se moc nesnažila. Brala jsem to jako místo, kde se mohu schovat. Paříž byla skvělá a mohla jsem se vracet domů na Zéland. Stěží bychom to mohli nazvat našlápnutou kariérou. Až později jsem se vypracovala a byla jedna z dvaceti procent žen, které byly v té nejvyšší platové kategorii. 

Nepodceňujete se?

Myslím, že jsem více pro lidi udělala, když jsem se v roce 1993 stala členkou čestné rady Nového Zélandu.

Kdy jste si tedy připustila židovskou identitu, když ne na pracovišti?

Říkala jsem třeba, že jsem židovského původu, ale neříkala jsem, že jsem židovka. Teď už to říkám. Zároveň si ale uvědomuji, že mi částečně chybí to kulturní zázemí, které k židovství patří, a je tedy pak trochu složité říkat, že jsem žid. Hluboce mnou ale rezonuje například to, jak zní jidiš či rytmus klezmerové hudby.

Jak vnímáte vzrůstající antisemitismus ve světě?

Je to všude, dokonce i zde na Zélandu. Je důležité mluvit o tom, co jsme zažili, a využít příležitostí připomenout si to. A zároveň se zaměřit i na naše vlastní chování. Ale nemíním moralizovat.

Věříte ve zlo v lidech?

Nemyslím si, že lidé jsou zlí. Věřím v naději. Když jsem se v roce 1993 vrátila do Prahy, setkala jsem se s nesčetnými přeživšími a říkali mi, že přežili právě díky naději. To je drželo nad vodou. Věděli, že s novým dnem přijde nový východ slunce a s ním světlo. 

Vybaví se vám konkrétní příběh?

Ano, během pobytu v Terezíně měla Irena Ravel malinkatou knížku s dřevěným hřbetem. Její spoluvězni do ní psávali vzkazy. Všechny jsou pozitivní. Vezměte si to… Psali z takového místa a napsali pozitivní vzkazy. Irena mi ji dala a já ji chci přivézt do Terezína. Lidé chtějí v životě krásu, chtějí se propojit s těmi, kteří „ještě zbývají“.

Vera Egermayer se Sirem Nicholasem Wintonem, archiv Very Egermayer

Vím, že jste se osobně znala se sirem Nicholasem Wintonem

Přijížděl do Prahy v devadesátých letech, až poté, co byl „objeven“. Protože jsem pracovala jako diplomatka, často jsme se na různých akcích setkávali. Ale hlavně jsme si téměř okamžitě porozuměli. Nechci se jakkoli přiživovat na jeho slávě, ale my jsme skutečně byli blízcí přátelé.

Jak si to mám představit?

Měli jsme nesčetné obědy a večeře. Slavila jsem s ním všechny jeho narozeniny, dokonce i jeho 105. narozeniny na britské ambasádě. Seznámila jsem se i s „dětmi“, které zachránil.

Co mi můžete říct o nich?

Víte, já pocházím z chudobné rodiny. Ještě jsem nebyla na světě, když organizoval záchranu dětí v roce 1939. Většina z těch 669 zachráněných dětí byla potomky zámožných židů. Nebyly to úplně „ty“ děti, kvůli kterým původně začal organizovat záchranu.

Asi by se o něm ale dalo říct, že organizovanost byla jeho přednost. 

Stoprocentně, byl v tom naprosto špičkový. Nejednalo se o sentimentálního člověka. Rád ale dokončil, co začal. A když něco dokončil, hned si našel něco nového. 

A osobnostně?

Navštěvovala jsem ho v Maidenheadu, v jeho krásném domě s bazénem. Byl neskutečně pohostinný, vždy jsme spolu jedli. Vozil nás do restaurace. Miloval řízení. V restauraci přesně věděl, kde jsou záchody a tak dále. Vše bylo vždy dokonale zorganizované. Také on sám vařil a jídlo si užíval. 

Slavným se stal až ke sklonku života

No, slávy si užil asi tak pětadvacet let. Poznala jsem i jeho děti. S Barbarou a Nickem jsme se též přátelili. Barbara napsala jeho biografii If It’s Not Impossible. Věřil totiž skutečně, že pokud něco není absolutně technicky nemožné, je to proveditelné. Barbara měla radost, že roli jejího otce bude ve filmu Jeden život hrát Anthony Hopkins, i když se premiéry filmu nedožila.

Vera Egermayer

Co čeká vás? Trávíte v České republice půlku svého života. Jste tu vždy v létě a na zélandské léto se vracíte tam…

Ano, žila jsem takto dlouho, ale už nechci. Chci se vzdát svého života v Praze, v mém věku už jsem raději na jednom místě a chtěla bych žít jednodušeji.

Jednodušeji?

Ano, chtěla bych se vzdát materiálních statků. Už je nepotřebuji. Těší mě maličkosti – příroda a vlídnost. 

Co bychom podle vás měli vědět?

Zlé věci začínají po troškách. Rozsévají je mocichtiví a penězchtiví lidé, klidně na pozadí. Dělejme to nejlepší, co umíme. Dělejme smysluplné věci, budujme pevné vztahy a mějme naději.