Do kina na ni můžete vyrazit už jen pár dní. Otálet s návštěvou byste ale neměli jen kvůli omezenému distribučnímu oknu, ale především pro kvality, které jsme u jiných velkých filmů letos neviděli. Godzilla Minus One totiž připomíná, co jsme dřív milovali na blockbusterech.

V duté zemi vedle sebe běží King Kong a Godzilla. Všude kolem svítí barevné krystaly a dvě ikonická monstra připomínají spíš postavy z nějakého rozverného animáku, které v sobě nemají žádný majestát, protože se zkrátka trikařům nepovedlo vytvořit iluzi jejich děsivé hmotnosti.

I na takový výjev lze nyní narazit v kinech v traileru na jiný připravovaný snímek s kaiju potvorami, pozor, v tomto případě americký. Pokud tuto infantilní krátkou ukázku uvidíte v sálu i před filmem Godzilla Minus One, tak věřte, že už bude jenom lépe.

Japonský velkofilm, jenž vznikl za pouhých patnáct milionů dolarů, totiž ctí svou národní popkulturní ikonu a nezneužívá ji jen pro lacinou trikovou show, která by podlézala západním divákům, a z trosek zničených měst hned stavěla základy pro pokračování, která nikdo nechtěl.

Jakkoli to zní paradoxně u v pořadí už sedmatřicátého snímku s Godzillou, který současně slaví sedmdesátiny tohoto titána s atomovým dechem, jde do velké míry o návrat na úplný začátek, kdy netvor platil za metaforu jaderného útoku.

Ocitáme se na sklonku II. světové války ve zdecimovaném Japonsku, které se musí dostat aspoň do bodu nula. Přeživší jsou naštvaní na vládu i sami na sebe, dokonce se viní i z toho, že zrovna oni přežili a jiní nikoli.

Černé myšlenky stíhají také pilota kamikaze, který nesplnil svoji sebevražednou misi, když předstíral poruchu svého stroje a nouzově přistál na jednom z ostrovů mezi vojenskými mechaniky. A tam „dinosaurus“, jak zmutovaného tvora nazvou, zaútočil poprvé. 

Režisér Takaši Jamazaki už během prvního útoku s přehledem buduje tíseň z rozměrů něčeho, co do našeho světa nepatří, takže má člověk při pohledu na monstrum pocit, jako kdyby se na něj valila vlna tsunami, před níž je nedůležitě malý.

Tenhle efekt chtěl dost možná navodit i režisér Gareth Edwards ve své devět let staré adaptaci, ta ale stále narážela na limity velkého letního filmu, kde spíš než ještěr všechny dobré nápady zašlapaly plonkové postavy a jejich nezajímavé vztahy.

Godzilla Minus One naopak využívá svého ukotvení ve zničené zemi, na níž se žene další pohroma, takže v ní válka vlastně vůbec neskončila. A změna vyžaduje obrovské vzedmutí. Proti ještěrovi se vypravují na malé kocábce obyčejní hledači min a plán na možné vítězství musí zosnovat vědci a profesoři, nikoli armáda, která zklamala.

Tyhle lidské interakce jsou samozřejmě kulturně odstíněné, z našeho pohledu se vyžívají v jisté melodramatické přepjatosti, ale přesto překvapivě nesnímají z mluvčích uvěřitelnost – jestli tohle neilustruje krizi hollywoodské scenáristiky, tak už nic.

Tuhle zemitost umocňují ještě i některé praktické efekty, které by možná měly tenhle film posouvat do dřevních dob, výsledek v sobě má ale přesně onu kýženou váhu, a tedy i filmovost, díky níž tenhle blockbuster nepřipomíná videohru, ale něco, co by před několika dekádami možná natočil mladý Spielberg – tedy kdyby trpěl traumatem z bojů a jeho země prohrála světovou válku.

Je to ovšem právě Amerika, kde se tenhle film stal nejúspěšnější hranou japonskou premiérou vůbec. A vlastně i nečekanou odpovědí na letního Oppenheimera, který japonský pohled na tragédii atomového věku zcela ignoroval.