Skladbu k předsednictví Evropské unie si česká vláda objednala u romského klavíristy žijícího v Los Angeles. Proč tahle volba? Když Tomáš Kačo kompozici premiérově uvedl 8. července v pražském Rudolfinu, všichni pochopili. A pochopili také, proč ji nazval Silnější než včera.
Ouvertura neboli předehra má naznačit další děj. Naťuknout, o čem bude vyprávěno. Nalákat na příběh, který bude posléze ukotven v souvislostech.
Ouvertura tohoto textu vychází ze vzpomínky. „Při studiích na americké Berklee,“ líčí Tomáš Kačo hlasem v odstínu medu, „se na mě ostatní dívali s jakýmsi údivem, protože se mnozí poprvé potkali s Romem a připadal jsem jim jako nějaká postava z pohádky.“
„To docela sedí, ne? Vždyť váš život má téměř pohádkové rozměry.“
O právě vyřčeném přemýšlí v krátké chvíli ticha pětatřicetiletý muž, jehož dětství se odvíjelo v nevelkém dvoupokojovém bytě novojičínského činžáku s jedenácti sourozenci.
Nikdo ze členů rodiny a ani žádný z předků neměl co do činění s profesionálním hraním a klasická hudba všechny zcela míjela, přesto se mladík dostal na nejslavnější hudební školu planety, Berklee College of Music v Bostonu.
O pár let později vyprodal jednu z nejslavnějších koncertních síní světa Carnegie Hall, natáčí v hollywoodských studiích a jeho koncerty i projekty vzbuzují značná očekávání.
Jeho Fantasy Open Air uzavírala loňskou 125. sezonu České filharmonie a 8. července představil za doprovodu Prague Philharmonia s dirigentem Janem Kučerou v Rudolfinu vlastní kompozici k českému předsednictví Evropské unie, s níž 21. září otevřel sezonu v prestižním bruselském centru umění Bozar.
Za necelý rok se opět v Rudolfinu odehraje v rámci projektu Labyrintfest světová premiéra jeho suity Labyrint světa a ráj srdce, inspirované stejnojmenným dílem Jana Amose Komenského, od jehož dokončení uplynou v roce 2023 rovné čtyři stovky let.
Ten, jehož se shrnutí z předchozího odstavce týká, prolomí přemýšlivé ticho dřív, než lze tento odstavec dočíst. Završí tím ouverturu, dá jí pointu, na scéně může vypuknout hlavní děj. „Asi máte pravdu,“ připustí Tomáš Kačo pohádkový osud. „Některé věci, které se mi v životě staly, se nedají vysvětlit úplně přirozenou cestou.“
Nejde o ocas komety nad Betlémem, ale skoro to tak vypadá, poněvadž tma je prozářena kosým kuželem světla směřujícím shora na pódium. Ve středu nasvícené kruhovité podstavy sedí u piana lesknoucího se černým luxusem muž v bílém pulovru.
Zakloní hlavu vstříc zdroji světla, pak zvolna, takřka vláčně, položí ruce na klaviaturu a začne hrát. Na upřené oči reflektorů je Tomáš Kačo zvyklý, avšak tohle byla přece jen unikátní situace.
V adventním čase minulého roku vystoupil poprvé v kariéře v sólovém recitálu v pražském Rudolfinu, kam se 8. července vrátí se skladbou Silnější než včera a další rok s oslavou Komenského.
Loni v prosinci zazněly kromě výběru z aktuální tvorby a ukázek z úspěšného alba My Home i Kačovy variace na tradiční koledy a právě ty ukázaly i lidem, kteří hudebníkovu dráhu nesledují, v čem spočívá interpretova výjimečnost.
Známé tóny vánočních písní byly fundamentem, na němž do svého světa hluboce ponořený pianista stavěl vlastní improvizace, jež měly zhruba stejný účinek, jako by se do vanilkových rohlíčků přimíchala špetka chilli.
Typická chuť nebyla potlačena, místy dominovala a místy ustoupila, svým způsobem byla zajímavější než ta notoricky známá. A ani náhodou nebyla nepříjemná. Byla pikantnější, avšak neštípala, potřebná jemnost byla zachována.
Improvizace je Kačovou signaturou, ceněnou poznávací značkou. Fúzováním klasiky, jazzu a romské muziky si klavírista vytvořil osobitý styl, kritiky označovaný za „sui generis“, tedy za něco zcela specifického.
Předveden bude i u autorské skladby Silnější než včera: kupříkladu v prostřední ze tří částí zazní nápěv z Ach, synku, synku čili z oblíbené písně T. G. Masaryka; tóny se lidovky dotknou, než zase uletí jinam.
„V mých skladbách je pokaždé part předpokládající improvizaci, takže je vlastně ideální, když je hraji sám,“ usmívá se umělec. „K improvizaci jsem sklouzával prakticky od samého počátku, už jako kluk na zušce jsem měnil noty zadaných skladeb a zlobil tím učitele, později i profesory na konzervatoři a na HAMU, kterou jsem vystudoval před Berklee.“
„S odstupem času to chápu, učitelé chtěli, abych naplnil a naučil se uspořádání a systém, který je v klasice nezbytný. Na druhou stranu jsem rád, že jsem vydržel být raubířem a nikdy se téhle svázanosti úplně nepodřídil. I do Beethovena nebo Mozarta jsem propašovával extra noty a extra akordy, narušoval jsem zavedené osnovy, nenechal se strčit do krabičky. Díky tomu mám dnes svou značku.“
Tomáše Kača jde charakterizovat jako muže, který znejisťuje obvyklé pořádky, bourá řád. Podle všeho se to netýká jen hudby, což lze doložit umělcovým nesouhlasem s ustáleným klišé, že sny se nemají vyslovovat nahlas.
„Naopak, mají se vyslovovat nahlas, jinak přece nemohou ožít,“ oponuje Kačo, vzápětí naschvál prozradí, že jeho velkým snem je koncert s Berlínskou filharmonií, a směje se replice, že je-li jeho teorie pravdivá, už k němu nabídka z Berlína letí.
I kdyby zatím neletěla, pianista už nasbíral dostatek důkazů, jak neprozřetelné je nechávat si sny a přání pro sebe. Mezi nejčerstvější zkušenosti patří historka, kdy společně se svou manažerkou uvažovali, zda náhodou nepřichází čas na orchestrální album, a prakticky v tu samou dobu přišla nabídka na projekt originální skladby v souvislosti s Komenského dílem, jež se bude s filharmonií v lednu natáčet v Praze.
Koneckonců, také o vystupování v Rudolfinu, jehož magický účinek umocňoval loňský předvánoční čas, mluvil Kačo jako o snu, který se vyplnil. Hebká zvuková nit linoucí se tehdy v prosinci od piana nejenže sešívala světlo s tmou, klasiku s folklorem a jazzem. Tvořila látku, z níž jsou sny utkány.
Úryvky z debutového alba, které na sklonku minulého roku v rámci cyklu FOK Světová klavírní tvorba prostupovaly Rudolfinem, předznamenávaly Kačovy dny plné emocí. Jako se na albu My Home – vydaném úmyslně 28. října 2018 na sté výročí republiky – prolínají jednotlivé žánry, je nejednoznačné určit, kde má Tomáš Kačo domov.
Ani on sám to pořádně neví, respektive říká, že má domovů víc. Jistěže se doma cítí v Los Angeles, kde žije se svou americkou manželkou a dvěma malými dětmi, kořeny však nemá ve Městě andělů, nýbrž ve městě, kde místo andělských perutí vystupuje z oblaků ruka.
Právě ta je znázorněna ve znaku Nového Jičína, kde měl hudebník recitál tři dny po představení v Praze a po dvaceti letech od doby, kdy tam hrál naposledy coby teenager. Novorenesancí načančané Rudolfinum s atikou ozdobenou sochami se právem pyšně třpytí ve Vltavě.
Ovšem nikoli novorenesanční, ale novojičínské divadlo zvané Beskydské, ač zjizveno necitlivou normalizační rekonstrukcí, zavonělo pianistovi nezaměnitelným kouzlem.
„Stejný klavír, stejné dekorace, stejné zrcadlo. A dokonce stejný vrátný, stejní osvětlovači, stejný ředitel. Byla to velká nostalgie, jak by ne! Nechci říct, že jsem měl rovnou trému, ale je fakt, že jsem byl moc rád, když se mému návratu v čase dostalo vřelého přijetí.“
Návrat v čase. Dvanáct dětí pobíhá po malém bytě, nedá se v něm dvakrát hnout, starší se starají o mladší a to je i Tomášův úkol. Jiné úkoly, ty domácí do školy, si dělá zpravidla ještě v lavici před odchodem domů, dobře ví, že tam by na ně neměl klid.
A dvakrát týdně cvičí na klavíru v hudebce, tam ho zavedl táta, který sám znal tři akordy a hrál na tři prsty, i Tomáš na ně zprvu hraje, než z televize zjistí, že to jde všemi deseti. O něco později zjistí, že i noty jsou k užitku, byť předtím mu stačily vlastní uši a improvizace.
Vyslovit nahlas sen, aby ho oživil, že jednou bude klavírním virtuosem? Teoreticky to jistě udělat může, jenže beztak by ho přes hluk bratrů a sester nikdo neslyšel, a především on sám vůbec netuší, že nějaké takové povolání existuje.
Doma frčí jen romská hudba, pak ale Tomáš zaslechne Chopina a objeví nový kontinent, na který hodlá bezpodmínečně vstoupit, což současně znamená vykročení z hranic, jež ho ze všech stran obklopují, limitují, svým způsobem svírají.
Hodně Romů kolem něj má pochopitelně hudbu v krvi, to není nic překvapivého, překvapivé není ale ani to, že nikdo neumí číst z not. Jeden z nich to najednou umí, mladý Kačo tím vzbuzuje respekt, ostatní jsou hrdí, že dle jejich optiky proniká do bílého světa. Rodiče vážné hudbě nerozumějí, zato dobře rozumějí tomu, že jejich syn má nevídané nadání, které ho může katapultovat do jiných sfér.
Ano, Tomáš slýchá též pochyby a varování, že mu Češi budou kvůli původu házet klacky pod nohy, a on, když se zpětně ohlíží, nechce lhát, že se tak nikdy nestalo. Jenže jiní – jak sám Kačo říká – Neromové mu klacky a překážky na cestě odstraňovali, nebýt toho, možná by musel cestu opustit, možná by se v životě ztratil či aspoň pořádně nenašel.
Jičín už není jen Nový, dávno je Kačovi i malý. Mladík absolvuje Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, AMU v Praze, poté – aniž to sdělí rodičům – letí za výhru v hudební soutěži do Paříže, kde probíhají přijímačky na Berklee. Přijde na ně a chce předvést, co umí, po dvou skladbách ho ale chuť přejde, důvodem je příšerný nástroj, který hudbu hanobí.
Tomáš z něj stáhne ruce a vysvětlí, proč odmítá dál hrát. Samozřejmě riskuje, jede vabank, all in, ale upřímnost v kombinaci s talentem zabere, takže sláva, studium na proslulé škole v Americe se otvírá, je jedním z mála vyvolených.
V uších mu už euforicky zní v Novém Jičíně Novosvětská, jenže než dojde na largo, vše utichne, šlus, končí tvá Máňa. Berklee náhle není za oceánem, náhle je vzdálena několik nepřekonatelných světelných let.
„Úspěšné přijímačky potěšily mé ego, dostal jsem razítko na to, že ve mně asi vážně něco je, ale záhy přišel z Ameriky e-mail, že mám do měsíce mít na účtu jistinu milion a půl korun. Měl jsem tam tak dvacet tisíc, sehnat tuhle sumu bylo vyloučeno, absolutně nad mé možnosti.“
Takže sbohem, Berklee? Takže rekviem místo Novosvětské? Jestliže se Tomáš Kačo do té doby potkal s ústrky od majority, teď je křivda splacena, a to částkou půldruhého milionu.
Deus ex machina je v případě jeho osudové hry Noemi Zárubová, profesorka na HAMU, jež burcuje, že monstrózní úspěch nesmí ztroskotat na penězích. Dostává se ke sponzorům, mladý talent podpoří mimo jiné i nadace miliardářů Bakaly, Kellnera či Janečka.
Výsledkem je vyprodaná Carnegie Hall či nadšená síň Rudolfina, pojmenovaná právě po tvůrci Novosvětské. Výsledkem je i aplaudující hlediště Beskydského divadla, kde je na pódiu pořád stejný klavír a v kanceláři pořád stejný pan ředitel.
Dominuje energie, přítomna je výbušnost. Úvodní část skladby Silnější než včera k českému předsednictví EU se nese v razantním stylu: řečí hudby je vyjádřena překážka, problém, který vytane před jednotlivcem či celou společností.
V další pasáži se výraz zklidní, čímž má být načrtnuto usebrání, zvažování rozhodnutí, jak se k potíži postavit, zda na sebe vzít zodpovědnost a čelit jí. Poslední část kompozice pro klavír a orchestr vyznívá pozitivně – dokazuje, že hudba má barvy, protože mraky rázem mizí nad dozlatova zalitou krajinou. Není to zázrak, nýbrž důsledek zdařilého boje.
„Říkal jsem si – a dlouho jsem skladbu nosil v hlavě –, jaké téma k českému předsednictví zvolit,“ vypravuje autor. „Pak mě napadlo, že to, co lze aplikovat jak na jednoho člověka, tak na národ, je skutečnost, že je stále proti čemu bojovat. Že je to nutné.“
„V dnešní době, kdy sotva doznívá pandemie a už je tady válka na Ukrajině a další trable, je navíc téma boje aktuálnější než jindy. A platí pochopitelně, že ten, kdo se se vším úspěšně popere, stane se díky tomu silnějším.“
Podobný postup zvolil Tomáš Kačo i u dosud největšího projektu v souvislosti s Komenského dílem, který bude na začátku příštího roku nahrávat opět s Prague Philharmonia, tentokrát pod taktovkou Roberta Kružíka. Labyrint světa a ráj srdce trvá přes hodinu, což je pro tento typ kompozic nezvyklé.
„Tak dlouhé skladby se moc nehrají, jsou posluchačsky příliš náročné, ale byla to natolik velká výzva, že jsem se do ní pustil. Zpočátku jsem ovšem netušil, jak ji pojmu. Konzultoval jsem to s vícero lidmi, nakonec jsem suitu rozdělil do dvanácti částí, poněvadž i Komenský píše o dvanácti smyslech, a po šesté skladbě přichází pauza.“
„První polovina před přestávkou je temná, depresivní, odráží zoufalství a tápání Komenského hrdiny, který nenalézá žádný smysl a význam světa, žádné zadostiučinění. Druhá půlka je úplně odlišná – stejně jako kniha, ve které člověk najde víru, světlo, vysvobození. I má hudba se otevře, prosvětlí, není vyloženě veselá, rozhodně v sobě ale nese naději.“
Prostorným domem v L. A. prostupují skrze velká okna paprsky slunce. V tom městě věčně svítí slunce, máloco tam připomíná stísněnost dvoupokojáku, v němž, jak klavírista vtipně přehání, vyrůstal s dalším milionem obyvatel.
Do novojičínského bytu by se nevešel klavír, v americké rezidenci pochopitelně nechybí, přesto se Kačovi občas zdají živé sny, v nichž je se všemi sourozenci zase u stolu a společně si povídají.
K tomu obrazu pospolitosti chce patrně vypravěč ještě cosi dodat, už se k tomu nadechuje, místo toho jej však do reality vrací pozornosti se dožadující pes, jehož štěkot zahání melancholii spolehlivěji než výbuchy plynových děl špačky na vinici.
Rodiče za Tomášem v Americe ještě nebyli, oba mají strach z létání, navíc i cesta vlakem do Prahy je pro ně odysea. Maminka před lety nechtěla potomka z Nového Jičína pustit, jenže syn byl silnější než ona. Věděl, že je třeba jít, sám tvrdí, že byl tedy silnější než matka i otec dohromady, že byl…
Už je to tak. Silnější než včera.
