Obří produkce Lega táhne čím dál větší sekundární trh a s ním i armádu spekulantů. Vyplácí se na barevné kostky koukat očima investora?

K muži stojícímu uprostřed vestibulu pražského Muzea Lega se musím probíjet davem turistů s dětmi. Nadšené výkřiky malých návštěvníků bylo slyšet už zvenku, hladina hluku v místnosti je značně vysoko a jsem rád, že s Milošem Křečkem míříme radši ven do nedaleké kavárny.

Provozovatel muzea, z nějž společně vycházíme, má po republice ještě čtyři další. Vystavuje v nich složené stavebnice ze své obří kolekce čítající přes deset tisíc položek. Křeček vlastní největší soukromou sbírku Lega na světě a momentálně se ji snaží dostat i do Guinnessovy knihy rekordů.

„V jednu noc jsme dostali krabice na jedno místo, k podání podnětu do Guinessovky nám stačilo šest tisíc setů. Museli jsme je všechny natočit na jeden záběr a ke každému říct jeho číslo,“ líčí sběratel. Výsledkem je video, které má čtrnáct hodin. Zda se zápis do knihy rekordů povede, uvidíme za několik měsíců.

Já však chci s megalomanským sběratelem mluvit o rekordech v podobě dechberoucích částek, za které se některé stavebnice z dílny slavné dánské rodinné firmy přeprodávají mezi nadšenci z celého světa. Už i pár vědeckých studií ukázalo, že Lego jako investice může fungovat a dere se mezi alternativy typu víno, umění či známky.