Na naší aktuální obálce jsme životní a byznysový příběh Simony Kijonkové označili za zázrak. Ale jak to tak bývá, ona to byla i hodně tvrdá práce s mnoha hodně tvrdými pády a spoustou karambolů. Požádali jsme Simonu, aby se zamyslela nad deseti svými životními milníky a sepsala je svými slovy.

Rok 1990: Lyžák a hra na hrdinku

Bylo mi třináct, stála jsem sama na parkovišti a mávala svým kamarádům ze školy, kteří beze mne vyráželi na lyžák. Dívala jsem se ještě dlouho za odjíždějícím autobusem. Pak jsem si sedla na patník a rozbrečela se. Poněkolikáté jsem si uvědomila, že jsem jiná.

Na to, abych jela s kamarády, jsme doma jednoduše neměli peníze. Tehdy jsem si řekla, že zkusím svůj osud změnit. Krátce po sametové revoluci nabízely moje rodné Karlovy Vary řadu příležitostí. Rozjížděl se mezinárodní obchod, gastro, hoteliérství i cestovní ruch.

Vždyť je ti jen třináct, divili se všichni, přijď za dva roky. Nakonec se na mne ale usmálo štěstí. Od té chvíle jsem už pracovala nepřetržitě, na střední i vysoké škole jsem vždy měla několik prací zároveň. Brala jsem všechno.

Servírka, uklízečka, pokojská, hlídala jsem děti i psy, jezdila jsem na dětské tábory jako praktikantka a také jako pomocná kuchařka, později sanitářka v nemocnici… I díky tomu jsem mohla vystudovat. Pracovala jsem pro stovky podnikatelů, koukala jim pod ruce. Byla to skvělá škola.

Pracovala jsem pro stovky podnikatelů, koukala jim pod ruce.

Rok 2002: Osudové seznámení

Ve třinácti letech jsem měla dva velké sny. Že ze mne bude úspěšná podnikatelka a že budu mít úplnou rodinu. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo dvanáct. Oba je mám moc ráda a s oběma mám dnes velmi dobré vztahy.

To nic nemění na tom, že jsem své dětství a dospívání prožila v hořkosti, že jsem dítě z rodiny samoživitelky. Pak se najednou na prahu mého pokoje na vysokoškolských kolejích zjeví kluk. Jmenuje se Jaromír Kijonka. Později se staneme power couple v internetovém obchodování.