Na to, že zabil možná až vyšší stovky lidí, se Charlie Cullen dočkal svého filmu docela pozdě, pokud vezmeme v potaz, že se publikum nemůže nabažit čehokoli, co má na sobě štempl true crime. Zdravotního bratra, jenž v roce 2006 dostal skoro čtyři sta let vězení za své šestnáctileté „působení“ hned v několika amerických nemocnicích, ale ve filmu Dobrá sestra poznáváme perspektivou jeho kolegyně, která ho pomáhala usvědčit.
Amy, již hraje letošní oscarová vítězka Jessica Chastain, se s pozorným a milým Charliem v podání Eddieho Redmaynea přátelí. Přirozeně s ním sdílí náročnou noční dřinu na jednotce intenzivní péče, stejně jako osobní trable poznamenané srdeční vadou, která je pro Amy tak trochu tikající bombou, protože nemá zdravotní pojištění.
Přijdou ale větší problémy. Na oddělení, kde Charlie a Amy pracují, zemřou bez jasných důvodů dva lidé, kolem čehož se k nelibosti vedení instituce začne motat policie.
Ve filmu dánského režiséra Tobiase Lindholma, jenž stojí třeba za scénáři snímků svého známějšího krajana Thomase Vinterberga jako Hon či Chlast, se v tísnivých prostředích a šedavých barvách vyjevuje vděčný motiv vraha, za jehož řádění tak trochu mohla, nebo ho alespoň umožňovala, společnost.
To už samo o sobě příliš neohromí, zvlášť když obžaloba amerického zdravotnického systému není příliš nuancovaná – oproti tomu, jak důkladně rozebralo třeba americké školství nedávné Špatné vychování s Hughem Jackmanem.
Chastain, jedna z nejlepších hereček současnosti, tady nemá moc co hrát, ačkoli se z polohy strhané světice a matky dvou dětí postupně stává jakousi detektivkou, která s policisty na služebně osnuje plány, i když může kdykoli dostat mrtvici. Redmayne je pak první hodinu skoro neviditelný.
Pokud letošní tematicky podobná česká minisérie Podezření zdůrazňovala, že když je někdo nesympatický, neznamená to, že je vrah, Dobrá sestra sděluje opak. Zabiják Charlie by se pro své okolí rozdal.
Lindholmův dvouhodinový film se tak chytne až v druhé polovině, kdy Redmayne překvapivě podmanivě vystihne Charlieho zaťatost, když je někým konfrontovaný a zahnaný do kouta. I když z něj jde strach, moc dlouho si ho však neužijete, protože detektivové s Amy se na něj vytasí s psychologickou hrou, kterou by prokouklo i dítě, ona ale přesto ve finále zafunguje.
V době, kdy masové vrahy i společnost kolem nich komplexně pitvají seriály jako Mindhunter, je tenhle scénář prostě banalita.
