Nechtějí se zklamávat, přesto to neustále dělají. Přehazují si mezi sebou odpovědnost za zbytečné poklesky. A nemocné komunikační vzorce si předávají z generace na generaci. Rodiče a děti, kdo by je nemiloval?
Když o nich točí Ari Aster, jeden z nejvyhlášenějších režisérů současnosti, zjevují se na plátně navíc bezhlavá torza v okultních rituálech, které tenhle existenciální zmar jenom umocní. V jeho novém, zdaleka nejambicióznějším filmu On se bojí vás ale místo strachu přepadnou mnohem zvláštnější pocity.
Chvíli totiž trvá, než se vůbec zorientujete, kam vás tentokrát Aster pozval. Vypadá to, že se ocitáte spíš v něčí hlavě mučené strachy a úzkostmi.
Tím člověkem je Beau v podání Joaquina Phoenixe, muž ve středním věku. Žije v neudržované bytovce v jakémsi velkoměstě těsně před pádem do anarchie. Když se třeba vydá do večerky přes ulici pro vodu, kterou by mohl zapít léky proti úzkosti, vtrhnou mu do bytu bezdomovci, čímž paradoxně naplní jednu z jeho úzkostí. Zdemolovaný byt navíc musí opustit, aby navštívil matku.
Co se mu při cestě přihodí, se vzpírá jednoduchému vysvětlení, což bývá často devízou těch nejlepších filmařů. Zatímco Asterovy předchozí filmy Děsivé dědictví i Slunovrat byly stále ukotvené v realitě svázané určitými pravidly, On se bojí se rozpíná do jakéhosi alternativního prostoru, v němž Beau potkává bizarní postavy, ale třeba i sám sebe v asi dvacetiminutové částečně animované sekvenci z alternativní budoucnosti.
Působí to trochu jako znepokojivý sen, z něhož si při jeho rekonstruování před publikem děláte už trochu legraci.
Při sledování jsem nikdy nevěděl, kam se Beau dál vrtne, přesto jsem necítil, že by se mi před očima odvíjela tajenka, u níž bych musel napínat mysl a čekat, že až na konci do sebe všechno zapadne. Naopak se stačilo do filmu prostě položit a vzít Beauovy úzkosti za své.
Budete se prostě cítit nekomfortně, jako kdybyste se dostali do průšvihu, naštvali tím vlastní rodiče a v tenzi čekali, až se na vaše další selhání přijde.
On se bojí už sbírá extrémně rozporuplné reakce, které předjímají, že z tohoto tříhodinového tripu se bude ve velkém odcházet. Na první české projekci v pražském Bio Oko, kterou distributor Aerofilms uspořádal jako překvapení, ale žádný masový exodus nenastal.
O to vyhrocenější pak byly debaty po projekci. Někdo film přirovnává k návštěvě cizí terapie, což může být stejně tak pochvala jako výtka, někdo píše o nabubřelém testu trpělivosti, který už dříve a lépe vyplnili David Lynch nebo Charlie Kaufman.
Já si ale i přes Asterovy schválnosti nepamatuji na film, který by tak neuchopitelnými prostředky vystihl tak přesně onu paralyzující náturu vztahů mezi rodiči a dětmi. Obě strany se dokážou vždy bezpečně ponížit, i když si ubližovat nechtějí, jen spolu už od určité chvíle nedokážou komunikovat bez berliček drobných výčitek, manipulací a políčků.
Pokud jste někdy z nepochopitelného důvodu odkládali cestu domů a pak nedokázali matce zvednout telefon s vysvětlením, budete se cítit… jako doma.
