Délka necelých čtrnáct minut, sedm tisíc obrazů, čtyři roky práce a jeden velký úspěch. To je animovaný snímek Plevel režisérky Poly Kazak. Rodačka z ruského Kursku, která do Česka přišla před čtrnácti lety, ho představí na 77. ročníku prestižního Filmového festivalu v Cannes v kategorii La Cinef.
Krátkých studentských filmů, které se přihlásily do sekce La Cinef, soutěže krátkých snímků na Filmovém festivalu v Cannes, bylo přes dva tisíce. Do finálního short listu porota letošního ročníku vybrala osmnáct z nich (čtrnáct hraných a čtyři animované). V druhé kategorii je i český zástupce: animovaný film Plevel režisérky Poly Kazak.
„Že jsem se do výběru dostala, je samozřejmě velký úspěch. Na druhou stranu ale musím zmínit, že festival vybírá filmy podle toho, jak se mu hodí do programu. Je tedy možné, že jsem se pouze trefila do nálady, do požadavků aktuálního ročníku,“ říká režisérka skromně a naráží na to, že letošní ročník soutěže La Cinef akcentuje téma studentské mobility.
Vysvětlíme: Pola Kazak se narodila v ruském Kursku a do tuzemska se dostala v roce 2010. Od té doby tu žije (před dvěma lety získala české občanství) a studuje na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku (FAMO).
Nejprve ji sice lákal dokument, kterému se společně s fotografií věnovala na univerzitě v Moskvě (zde natočila dokument o českých fotografech), nakonec se však v tuzemsku rozhodla pro studium animace.
I když sama sebe popisuje jako netrpělivou, má k časově náročné disciplíně dlouhý a vřelý vztah. Jako malá ráda kreslila a už v dětství – i díky sledování filmů ruského animátora Alexandra Petrova – si s amatérskou kamerou zkoušela rozhýbávat obrázky na skle.
„Nebrala jsem to vážně, spíš jsem jen tak experimentovala,“ vzpomíná. A dodává, že k umění měla blízko celá její rodina: její otec, vystudovaný malíř, se věnuje uměleckému kovářství, matka zamlada studovala hru na klavír a působila v divadle jako asistentka režie.
Mimochodem, ono animování na skleněnou desku, které si Pola Kazak zkoušela už jako malá, je technika, s níž režisérka pracovala posledních šest let. Její snímek Plevel (a předtím i snímek Přes hranice) vznikl jako olejomalba na skle. A dá se říct, že náročnější techniku by studentka posledního ročníku FAMO hledala jen těžko.
Tvorba snímku Plevel. Na jeho výrobě se podílel i manžel Poly Kazak Jakub Lojda. Ten působil na pozici DOP (director of photography). | Foto Maur film
Snímek Plevel trvá třináct minut a čtyřicet dva sekund (brzy pochopíte, proč je to důležité) a režisérka ho vytvářela na multiplánu. Ten si zjednodušeně můžete představit jako stůl s několika přihrádkami, do nichž se vkládají jednotlivá skla. Na každém z nich se odehrávají jiné části příběhu, které tvůrkyně rozhýbává zvlášť.
Na necelých čtrnáct minut musela Pola Kazak vytvořit na sedm tisíc různých obrazů. To v praxi znamená, že za jeden den práce dokázala vytvořit zhruba dvě vteřiny filmu. „V každé vteřině je zhruba osm obrázků,“ vysvětluje režisérka rozdíl mezi animovanou tvorbou a filmovou kamerou, kde každá sekunda obsahuje čtyřiadvacet snímků.
„Nemám ráda kostrbatou animaci, ale v tomto příběhu ji nebylo nutné dělat ani příliš plynule. I pohyb může být stylizovaný,“ vysvětluje tvůrkyně, která se v technice olejomalby na sklo zdokonalila i díky zmíněnému celovečernímu filmu Přes hranice režisérky Florence Miailhe.
Kvůli tomuto francouzskému filmu s českou premiérou v roce 2021 přerušila Pola Kazak studium v Písku. K dokončení se „věčná studentka“, jak si sama sedmatřicetiletá režisérka přezdívá, přiblížila právě díky svému absolventskému filmu Plevel.
O jeho námětu přemýšlela dlouho, zhruba od roku 2015. Původně měl její film reflektovat uprchlickou krizi a způsob, jak se k ní nejen Češi vztahovali. V průběhu let se ale námět rozšířil a režisérka se rozhodla ve svém snímku zaměřit na to, jak člověk reaguje na změny, na strach z neznámého.
Sama s tím ostatně měla zkušenost. Když před čtrnácti lety přišla z Moskvy do Česka, nezřídka se stávalo, že jí lidé připomínali, jak „ti její vpadli v roce 1968 do Československa“, nebo i přes její perfektní češtinu dělali narážky na její ruský přízvuk.
Foto Maur film
Právě tato témata – nedůvěra v cizí, jiné – jsou ve snímku Plevel ústřední. K divákům promlouvají skrze příběh zahradnice, jež v sousedství divokých polí zarputile pečuje o svou milovanou zahrádku.
Jenže jednoho dne přijde bouřka a semínka plevele z okolní krajiny zahnízdí v oáze pěstitelského řádu. Jak se zahradnice zachová a jak to nakonec s její pěstěnou zahradou dopadne, prozrazuje režisérka filmu až po vypnutí diktafonu.
Spíš než konec je pro autorku snímku důležité jeho zastřešující téma. „Chtěla jsem se filmem přiblížit jádru našich pocitů, strachu z neznámého. Lidé se bojí nových věcí a to, že se jim většinou máme tendenci bránit, je jakýsi záchranný mechanismus,“ myslí si Pola Kazak.
Pokud ve snímku bude někdo hledat odkaz na to, že do Česka přišlo během posledních dvou let přes tři sta tisíc uprchlíků z Ukrajiny, nebo v díle o přírodních silách bude spatřovat narážky na klimatickou krizi, není prý podle režisérky na škodu.
Zároveň však připomíná, že to nebyl její primární tvůrčí záměr. Dává to smysl. Film kvůli náročné technice vznikal čtyři roky a bylo by i z hlediska diváckého zásahu nelogické, kdyby se snažil o politickou aktuálnost.
„Kdyby to tak bylo, byl by podle mě film plochý,“ myslí si jeho autorka, která má kromě Plevelu v portfoliu studentský film Toro! a v posledních letech pracovala také na filmu Kafka. In Love.
Na snímku Plevel se vedle FAMO podílela společnost Maur film (ta stojí například za animovanými filmy Dcera a Electra oceňované režisérky Darii Kashcheeva nebo za snímkem Fimfárum). Plevel pak vznikl nejen díky jejich finanční podpoře, ale také díky Státnímu fondu kinematografie a Nadačnímu fondu Filmtalent Zlín.
Foto Maur film
Shánění financí na dlouhodobé projekty je podle Poly Kazak nejen v animaci běh na dlouhou trať. I proto zvažuje, jakým směrem se po Cannes a filmových festivalech v Annecy a Záhřebu, kam s Plevelem pojede, bude ubírat její kariéra.
„Máme tu talentované režiséry, ale často se stává, že skvělé věci mají hlavně na začátku kariéry jako studenti. Jakmile začnou řešit zajištění rodiny, s autorskými projekty v animovaném filmu končí,“ říká.
Mzdy v animovaném filmu nejsou vysoké a člověk v tomto oboru má jistotu práce jen na omezenou dobu, připomíná režisérka a oživuje tím i hojně diskutovaný proslov Darii Kashcheeva na Českých lvech.
„S Dariou hodně soucítím. Sama děti nemám. Když děláte umění, děláte ho pořád. Jste proto postaveni před volbu: Mám vedle filmu čas a energii na další projekt jménem dítě? A mám je i v současné nestabilní a finančně nepřející situaci?“ říká a doplňuje, že sama vnímá dilema v obrysech: budu dotovat svou tvorbu, nebo živit dítě?
I přes všechno zmíněné ji tvůrčí ambice neopouštějí. Už teď má v hlavě námět na další animovaný film. Ten by se měl věnovat tématu dospívání a ztrátě iluzí vůči žité realitě. Jeho základem by měl být starořecký mýtus.
Kdo ví, třeba na jeho vznik pomůže přispět právě i Plevel: v kategorii La Cinef získávají oceněné animované filmy i finanční odměnu, první ve výši patnáct tisíc eur. „Nechci si zatím připouštět, že bych mohla uspět. Na film nemám objektivní náhled, přece jenom jsem s ním strávila čtyři roky.“
Filmový festival v Cannes, kde se snímek Plevel představí, trvá od úterý 14. května do soboty 25. května. V minulosti se do stejné kategorie probojoval i film Rudé boty Anny Podskalské, Electra Darii Kashcheeva nebo Pandy Matúše Vizára.
