Na začátku byl dárek amerického vojáka, který osvobozoval západní Čechy, o víc než půl století později z něj vykvetla česká baseballová pohádka na mistrovství světa. Filip Smola ale pořád věří, že dokáže ještě víc. Ať už na hřišti za národní tým, nebo v kancelářích KPMG.
Sny, které se mu v posledních týdnech splnily, předčily i jeho fantazii. Třeba setkání se superstar jménem Shohei Ohtani. „S baseballem žiju sedmnáct let a odmala jsem měl za vzory borce z MLB. V této chvíli je tím vzorem on. Je úplně někde jinde, jen vidět ho na hřišti je něco neuvěřitelného,“ vypráví Smola.
Ohtani platí za nejlepšího hráče planety a ikonu americké Major League Baseball (MLB), vydělává stovky milionů dolarů za působení v Los Angeles Angels i za marketingové a reklamní aktivity.
Také na něj narazili Češi při své nedávné premiérové účasti na mistrovství světa World Baseball Classic, kde jako tým složený z amatérů vyzvali globální superstar včetně Ohtaniho. Zvlášť domácí Japonci si český mančaft zamilovali. A proto se zážitky neomezily jen na hřiště.
Pětadvacetiletý Smola profesně působí jako auditor v KPMG, tedy ve firmě z proslulé Velké čtyřky. Konkrétně jako auditor juniorní. Po studiích v USA sem nastoupil loni, přesto zažívá to, co se naprosté většině zaměstnanců korporátu rozprostřeného po všech kontinentech nenabídne za celý život.
„Před turnajem jsem měl pro kolegy z japonské pobočky online přednášku, jak spojit baseball a kariéru ve Velké čtyřce, přes Teamsy se koukalo dvě stě lidí,“ popisuje. „Po našem posledním zápase mi napsali, že jsou v Tokiu v lobby našeho hotelu a chtěli by mně pogratulovat a dát dárek. Jedeme ze hřiště a ještě mi přišlo: By the way, přijede i chairman auditu a bývalý CEO celé japonské pobočky KPMG.“
Tohle byl jeho byznysový ekvivalent setkání s Ohtanim. Tentokrát mu gratuloval Hiroyuki Takanami, šajba v rámci celé firmy. „Ani jsem si nedokázal pořádně uvědomit, jaká čest je ho potkat. K takovým lidem bych ani neměl mít přístup, hierarchie je daná, ale díky baseballu jsem tu možnost měl,“ fascinuje ho.
Navíc neskončilo u strojeného setkání s úklonami a frázemi.
„Právě že to vůbec nebylo formální, je obrovským fanouškem baseballu, pozval mě na večeři a o práci jsme se skoro nebavili. Jen rámcově, co dělám, jestli třeba audituju nějakou japonskou firmu. Spíš jsme řešili turnaj a sport,“ říká Smola. „Vůbec bych neřekl, že je takto vysoce postavený, choval se velice slušně, taktně, příjemně.“
Nejlepší důkaz síly sportu. Pana Takanamiho v byznysu těžko něco překvapí. Potřást rukou podřízenému z KPMG, zvlášť ze vzdálené Prahy, který zápolil v posvátné baseballové aréně Tokyo Dome, to ale i pro něj byla novinka. A velmi příjemná.
„Očekávali jsme, že o nás bude mediální zájem, protože jsme normální kluci, co chodí do práce a baseball hrají pro radost, zatímco proti nám stály hvězdy, které vydělávají miliony dolarů ročně. To byl v rámci turnaje unikát, rarita,“ přiznává Smola. „Ale vlna, co nás uchvátila po výhře nad Čínou a dobrém výkonu proti Japonsku, byla neuvěřitelná.“
Neuvěřitelné, nebo přinejmenším hodně těžko uvěřitelné je ovšem už to, jak do Tokia dokráčel Smola sám. Jen si představte tu scénu – přichází jaro, nejkrásnější jaro, co kdo pamatuje, protože končí druhá světová válka a Československo ze západu osvobozují Američané. Jeden z nich, anonymní voják US Army, pak chlapci předává dárek jako z jiné galaxie.
Pravou americkou baseballovou rukavici. Do rukou ji dostává Smolův dědeček.
„Mám ji pořád vystavenou na polici. Nikdy jsem nedělal žádný test autenticity, ale opravdu vypadá jako z té doby. A taky je tak cítit,“ směje se Smola. „Já vím, zní to kýčovitě, jako z hollywoodského filmu. Ale asi to tak mělo být.“
Když se o rodinnou relikvii začal zajímat, slyšel více podobných příběhů.
„Američtí vojáci totiž potřebovali něco hezkého, aby nemysleli jen na ty strašné věci, co se dějí během války, proto si často brali rukavice a házeli si,“ přibližuje Smola. „Kuriozitou je, že se tehdy v USA dokonce vyráběl granát o přesně stejné váze a velikosti jako baseballový míček, protože tím přece každý správný Američan musel umět házet.“
I to pomohlo porazit nacismus, nicméně darovaná rukavice se brzy stala „poslem imperialismu“. Československo pohltila druhá z nejodpornějších totalit 20. století, komunisté zavřeli hranice, kádrovali vše, i sport. Přesto zase zaúřadovaly dějiny, ten nejsilnější z hráčů.
„Baseball byl vnímán jako kapitalistický sport, ale taky ho milují na Kubě, což byl důvod, proč se mohl hrát před revolucí i tady,“ usmívá se Smola. Pálku tak bral do ruky jeho táta, jenže naštěstí přišel listopad 1989, svět se otevřel a Smola senior po zranění ramena místo sportu raději cestoval a vdechoval svobodu naplno.
Až třetí ze Smolů tak dědictví darované rukavice dotáhl do nejvyšších pater. Češi na šampionátu zaujali nejen Japonce a další milovníky baseballu z rozličných kontinentů, okouzlili i svoje krajany. Však po návratu do kanceláří KPMG od jednoho z klientů hned slyšel: „A nebyl jste vy v Japonsku? Gratuluji, skvělá reprezentace!“
Bez nadsázky je tak z mladého auditora najednou mediální tvář české pobočky. Přitom si na mistrovství světa bral dovolenou, a když minulou středu přiletěl z Japonska, už ve čtvrtek zase zamířil do kanceláře.
„Do nějakých jednadvaceti let jsem věřil, že můžu jednou hrát profesionálně, ale pak jsem si uvědomil, co bych musel sportu dát, že k tomu asi ani nemám úplně předpoklady,“ přiznává. „A že bych se tím pádem měl začít soustředit na dlouhodobější cíle. Sport miluju a chtěl bych se mu věnovat osm hodin denně, ale uvědomíte si, že kariéru musíte začít i někde jinde.“
Filip Smola (vlevo) na World Baseball Classic v Japonsku.
V jeho případě díky byznysovému titulu z amerického Charlestonu rovnou ve Velké čtyřce. Díky tomu, jak si oblíbil Ameriku, cíleně mířil do globální společnosti. „A auditorství mi vyšlo jako nejlepší začátek, člověk zjistí hodně o tom, jak byznys funguje, a hodně se toho naučí,“ věří.
Což je další poetický rozměr české baseballové pohádky. On úřaduje v KPMG, trenér Petr Chadim působí jako neurolog, jiní spoluhráči jsou učitelé, hasiči, obchodní zástupci a jeden si při hraní v Austrálii přivydělával jako zahradník.
„Strašně se mi líbí, že na hřišti jsme si všichni rovní, vezmeme na sebe baseballové oblečení, dres – a všechno tohle necháme za sebou,“ oceňuje. „V práci je stres, máte toho hodně, ale pak přijdu na hřiště a na všechno zapomenu, vyběhám to, stres se vyplaví. Dokážeme spojit pracovní život s baseballem a jedna věc pomáhá druhé, jsou v symbióze.“
Že se potká v Japonsku s někdejším CEO tamní KPMG, to ani dopředu vymyslet nešlo. Naopak šlo sázet na to, že mu sportovní kariéra pomůže v té byznysové. Vrcholoví sportovci jsou totiž čím dál oblíbenějšími zaměstnanci.
„V práci využiju většinu toho, co jsem se naučil díky baseballu. Už samotný time management. Vždycky jsme měli pravidlo, že přijít na čas znamená přijít pozdě, takže chodím všude dřív a přijde mi to normální. Až pak jsem si uvědomil, že ne každý to tak má nastavené. Sport mi dal opravdu hodně,“ připomíná Smola to, co od manažerů slyšíte téměř jednohlasně.
Podobnost vidí rovněž v samé podstatě baseballu. V tom, že je potřeba především správně namixovat tým.
„Krásné je za mě na baseballu to, že ho může hrát kdokoli. Nemusí být specifický somatotyp. Vysokej, malej, tlustej, hubenej; to je úplně jedno, na hřišti si každý najde úlohu, není to sport drsný vůči lidem, co nejsou ti správní magazínoví sportovci. Svoji práci v něm dokáže odvést každý.“
A zároveň ho baví propojovat věci i opačným směrem. Tedy učit se ze zaměstnání. Jak totiž říká, v kanceláři je zatím daleko vystresovanější než na hřišti.
„Tam se snažím si to užívat a taky mám v baseballu přece jen za sebou trochu delší kariéru než tady,“ usměje se. „Navíc jsem ve sportu nemusel řešit moc zádrhelů, zato v práci s klienty přichází spousta záležitostí, co tak příjemné nejsou a je těžší je vyřešit. Tohle pak využiju na hřišti, třeba v komunikaci se spoluhráči, s trenérem.“
A ještě jedna záležitost ohledně nervozity. Ani před desítkami tisíc fanoušků necítil takové pochybnosti, jako když v roli absolventa mířil do KPMG.
„Strašně jsem se bál, že nic neumím, že ti lidi jsou strašně chytří,“ přiznává. „Ale moje snoubenka tehdy pracovala v EY a řekla mi: Hele, na začátku nikdo nic neumí, to je v pohodě, naučí tě to, jen musíš být otevřený a musí být vidět, že se to naučit chceš. A tak to tady je. Kolegové jsou parádní. Nezažil jsem, že by mě někdo s otázkou poslal do háje, jsou rádi, když se ptám a zajímám.“
Oni se recipročně můžou zajímat o to, co Smola vyprávěl zástupcům KPMG z Japonska. Tedy jak fungovat jako zaměstnanec a zároveň vrcholový sportovec. Upřímná odpověď: samozřejmě to není pro každého.
„Příprava byla dost náročná. Leden až březen je v auditu busy season, pro mě navíc byla první, nevěděl jsem, co očekávat, a v kanclu jsme každý den dlouho. Jezdit na tréninky a vracet se domů čtyřikrát týdně o půl dvanácté večer… Moc jsem toho nenaspal. Ale ty dva týdny v Japonsku a všechno, co jsme tam dokázali, byla krásná a dostačující odměna,“ bilancuje.
A vyhlíží ještě vyšší mety. Posíleni světovou zkušeností se Češi chystají na domácí zářijové mistrovství Evropy a plány vyhlásili bez vytáček. Chtějí medaili.
„Je strašně hezké, že si nás teď širší veřejnost cení, ale pro hráče se nic nemění. Jedna akce skončila, trochu vydechneme a makáme dál,“ popisuje. „Na Evropě máme vysoké cíle. A já počítám s tím, že si zase vezmu dovolenou. Baseball dělám ve svém volném čase, takže takhle je to fér. Pár dnů volna tam ještě mám.“
