Textilní designérka a pedagožka Ivana Kaňovská si v centru Prahy zhruba před rokem otevřela ateliér Cabinet 55, kde se věnuje vlastní módní tvorbě i kurzům pro veřejnost.
Šijí se tu nejen oděvy na míru, ale také boty, klobouky nebo futuristické světelné kostýmy ovládané mobilní aplikací. A vznikala tu třeba i kabelka, již si Eva Pavlová vzala na manželovu inauguraci.
Jeden den v týdnu učí na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde kdysi sama čtyři roky studovala textilní tvorbu. Pomáhá tam rozběhnout nový Ateliér textilního designu.
Zbytek týdne ale tráví většinou v přízemí secesního domu na Janáčkově nábřeží v Praze, kde doslova vlastníma rukama vybudovala kreativní prostor, v němž kvetou tradiční řemesla spojená s módou ruku v ruce s hi-tech oděvy.
„Ve škole mám na starosti střihovou konstrukci a šití, ale věnujeme se se studenty i klasickým textilním technikám, jako je třeba barvířství nebo tkaní,“ přibližuje svou pedagogickou práci Ivana Kaňovská, která v minulosti několik let vedla také Ateliér designu obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Kurzy šití a dalších technik nabízí poslední rok i ve svém pražském ateliéru ve spolupráci s dalšími lektory. Nově se klienti mohou zapsat například na kurz výroby tradičních plstěných klobouků nebo ručního šití kožené obuvi. „K mé profesi patří neustále se vzdělávat. Velmi často pracuji také experimentálním způsobem,“ říká drobná usměvavá blondýnka původem z Moravy.
Od útlého mládí byla rozhodnutá, že se bude věnovat grafice. „Bavily mě klasické grafické techniky, v té době byla počítačová grafika ještě v plenkách. Na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Ateliéru propagační grafiky mě pro velký počet uchazečů nepřijali, ale nabídli mi, abych nastoupila do Ateliéru hračky a dekorativních předmětů,“ vzpomíná, jak se ocitla na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.
Naučila se tu pracovat se sochařskými technikami, rozdělávat laminát, modelovat z hlíny, formovat či odlévat a tento základ se jí později hodil i přesto, že se postupně přesunula k jemnějším technikám.
„Pocházím z rodu lidových vyšívaček krojů. I babička s maminkou byly velmi šikovné na ruční práce a odmala mě učily šít. Šily jsme podle Burdy a měla jsem už odmala nakročeno k oděvnímu návrhářství,“ dodává s tím, že po maturitě se přirozeně hlásila do Ateliéru oděvu.
Přijali ji do Ateliéru textilní tvorby na Univerzitě v Hradci Králové, kde se naučila tkaní, barvení vlny, paličkování, vyšívání a dalším tradičním technikám. „Díky tomu, že jsem měla základ ze sochařiny, pro mě pak bylo jednodušší přecházet z textilní plochy do prostoru,“ vysvětluje Ivana Kaňovská.
Tuto schopnost uplatňovala dále na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde studovala magisterský a doktorandský program.
„Škola byla technicky velmi dobře vybavena a podporovalo se, aby studenti přecházeli mezi ateliéry. Trávila jsem mnoho času u návrhářů aut a dopravních prostředků,“ vzpomíná designérka, která sbírala zkušenosti v různých oblastech svého oboru.
Dva roky externě pracovala pro mladoboleslavskou Škodovku, dva roky pro Kenvelo. „Když se necháváte unášet proudem života, naskýtají se vám různé příležitosti. Rodí se přirozeně jedna za druhou. Záleží jen na vás, které z nich si vybíráte,“ dodává sebevědomá žena, která odjakživa ráda rozvíjela průmyslové technologie, ale jak říká, s „ženským přístupem“.
Během doktorského studia začala Ivana Kaňovská pracovat s kovem, který zakomponovala i do kolekce oděvních kostýmů. Vytvořila z něj nejen futuristické doplňky a pokrývky hlavy, ale také třeba nositelný metalický korzet.
První práce spíše než oděv připomínaly sochu. „Hledala jsem možnosti, jak svou práci veřejně prezentovat, a začala jsem se velmi aktivně zapojovat do různých fashion weeků,“ mluví Ivana o období let 2011 až 2014.
S vlastní tvorbou se Ivana Kaňovská poprvé prezentovala v roce 2011 na Prague Fashion Weekendu, který v Pařížské ulici iniciovala Milada Karasová. „Postavili tam tehdy molo pod širým nebem, které měřilo snad sto metrů. Tam jsem se ještě pod hlavičkou školy účastnila soutěže nazvané New Fresh Style,“ vzpomíná designérka.
O rok později se akce ujala nová produkce a investorsky se do ní zapojil Václav Dejčmar. „Z Prague Fashion Weekendu se stala součást celosvětového projektu a pod jménem Prague Fashion Week se akce konala na Pražském hradě. Tam jsem měla druhou přehlídku, kde jsem obhajovala svou práci sama za sebe,“ dodává designérka.
O rok později, kdy se Prague Fashion Week konal ve fashion stanu v Pařížské ulici, Ivana Kaňovská představila svou třetí kolekci. „Sama jsem ale cítila, že nejsem produktem, který by měl být prezentován na tomto typu akcí. Módu jako takovou netvořím, pohybuju se spíše v kostýmní a scénické branži,“ vysvětluje designérka.
Kariéra Ivany Kaňovské kontinuálně navázala na její doktorské studium. Do toho se jí ale narodila dcera, o niž se musela starat jako samoživitelka. A tak si načas dala pracovní pauzu, aby se jí mohla věnovat. V tu dobu ale přišla nabídka vést Ateliér designu obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Nakonec na Moravě zůstala šest let.
Když její práce začala být vidět, obracely se na ni různé eventové agentury a zvaly ji do různých kooperací.
„Propojila jsem se s lidmi, kteří se věnovali videu, světelným efektům nebo videomappingu. Uvědomila jsem si, že daleko zajímavější je prezentovat sochy a umělecká díla obecně ve spojitosti s lidskou figurou, než aby jen někde stála stacionárně v galeriích. Našla jsem se pak především v tom, když se tato prezentace posunula i multimediálně,“ dodává umělkyně.
Jedním z těch, koho práce Ivany Kaňovské zaujala, byl i Michal Dvořák, který je také klávesistou kapely Lucie. Nejdříve ji oslovil, aby oblékala jeho projekt Vivaldianno, a rok před začátkem pandemie přišel s nabídkou, aby jako hlavní kostýmní výtvarnice vstoupila i do jeho projektu iMucha.
„Během covidu jsme choreografické a kostýmní práce mohli řešit jen na dálku přes Zoom. Třikrát nám odložili premiéru, ale nakonec proběhla,“ vzpomíná na těžké začátky, které se promítly i do poněkud chladnějšího přijetí show, jež probíhala v O2 areně a měla ambice cestovat po celém světě podobně jako úspěšné Vivaldianno.
Foto Lucie Robinson
Foto Lucie Robinson
„Je nádherné vidět, že to, co Mucha tvořil před sto lety, dokáže být velmi populární i dnes, navíc s multimediálním posunem. Už jen to, že má někdo tu sílu, sestavit tak velký projekt a zapojit do něj tolik kreativních lidí, je velmi smělý počin,“ říká Kaňovská.
S projekty Vivaldianno a iMucha vycestovala její práce i do zahraničí. Vivaldianno se dodnes hraje i po světě, průřez show iMucha byl součástí programu českého pavilonu na Expu v Dubaji.
„Díky projektu iMucha jsem se naučila mnoho nových věcí a získala obrovské množství kvalitních spolupracovníků pro svou další tvorbu. Velmi mě to posunulo i technologicky,“ dodává designérka, která se ve své kostýmní tvorbě aktuálně věnuje i light designu.
Jde o disciplínu, již u nás mnoho lidí neovládá. Propojuje totiž oděvní tvorbu s technologiemi, které lze ovládat na dálku pomocí mobilní aplikace. Takové kostýmy, ušité z různých světelných diod, bývají součástí komerčních a reklamních eventů nebo živých show.
V současné době pracuje Ivana Kaňovská na sérii pěti overalů, nasvícených světelným LED kabelem. „Promotér může ovládat mix barev, skládat si vlastní světelné kompozice a synchronizovat je s hudbou,“ vysvětluje designérka.
Jeden podobný kostým vytvořila už během loňského léta, jméno klienta ale prozradit nemůže: „Jde o nový, dosud nezveřejněný projekt, jehož postavou je fiktivní superhrdina, který je šiřitelem dobra. Bude se věnovat multimediální osvětě v rámci sociálních sítí,“ vysvětluje Kaňovská účel kostýmu. A k jeho genezi dodává:
„Oslovil mě člověk, který chce zůstat v absolutní anonymitě. Vystupuje jen s nasazenou helmou, přes niž nelze vidět obličej. Jeho identita má zůstat tajemstvím. Inspiroval se u hudebního dua Daft Punk,“ přibližuje s tím, že by mělo jít o multimediální projekt přesahující hranice České republiky.
„Jeho autoři už kostým testovali v Amsterodamu a teď mají v plánu s ním jet do Los Angeles,“ dodává autorka superhrdinského overalu. Bohužel jej ještě nemohu publikovat.
Foto Nikola Šrajerová
Foto Nikola Šrajerová
Ačkoli mají Ivaniny kostýmy propojené s moderní technologií futuristický design, nepůsobí drsným dojmem. „Protože jsem se mnoho let věnovala anatomické kresbě, mám velmi dobře nastudované ženské tělo. Snažím se propojovat světla do kostýmů vkusným způsobem, žensky a jemně,“ říká designérka.
Aktuálně se chystá vytvářet i ženské světelné kostýmy, a to pro agenturu Quix, s níž spolupracuje již několik let. Specializuje se na eventy propojené s light designem. „Kostýmy vznikají podle jejich zadání a jejich uplatnění je na různých eventech a promoakcích.“
Kvůli projektu iMucha se Ivana Kaňovská z Moravy přestěhovala do Prahy a s blížící se čtyřicítkou přicházela i touha mít svůj vlastní ateliér. A tak vznikl Cabinet 55. Vedle toho, že jí ateliér slouží k vlastní volné i zakázkové tvorbě, nabízí v něm designérka prostor i kolegům, kteří vedou kreativní kurzy pro veřejnost.
„Lidé mě po mnoho let oslovovali do různých projektů, abych dělala lektorku a vyučovala. Rozhodla jsem se začít tyto aktivity realizovat pod vlastním jménem,“ vysvětluje Ivana Kaňovská.
Nyní Cabinet 55 funguje zhruba rok, ale vznikal v době, kdy začínala pandemie. Ideální prostory pro něj Kaňovská našla na Janáčkově nábřeží, jen několik kroků od ateliéru Liběny Rochové. Dříve v nich sídlil fotoateliér.
„Jedním z důležitých kritérií výběru prostoru bylo, že musí být v přízemí, protože řada těžkých strojů, na nichž se například vyrábějí doplňky nebo obuv, by kvůli hmotnosti ve vyšších patrech být nemohla,“ vzpomíná Kaňovská.
Vysněný prostor v noblesním prvorepublikovém domě objevila hned v prvním inzerátu. „Nebylo tu ale vůbec nic kromě překrásné secesní podlahy. Všechno jsem musela postavit vlastnoručně doslova od podlahy, včetně obkladů a štukování,“ říká. Nejdříve se snažila vybrat peníze přes crowdfunding, ale nezafungovalo to.
Projektu ale věřila natolik, že se jej i přesto rozhodla zainvestovat celý z vlastních zdrojů: „Když si něco naplánuju, věřím své myšlence a nedívám se napravo ani nalevo. Ačkoli jsem až postupně zjišťovala, kolik mě to bude stát sil i financí, neustoupila jsem ze svých vizí.“
Do ateliéru se pustila po hlavě, bez jakéhokoli byznys plánu, náklady se jí už ale vrátily a nemá problémy své podnikání financovat sama.
„Stále jsem ale výtvarnicí, za byznysmenku se nepovažuji. S vlastním ateliérem jsem si uvědomila, že nestačí jen perfektně ovládat svůj obor a umět předávat své znalosti dál, ale že je třeba řešit i věci, jako je marketing a PR. Proto je nezbytné postavit si tým kvalitních lidí, umět delegovat úkoly a zkrátka se nepřepracovat,“ shrnuje počáteční úskalí vlastního podnikání.
Jeho gros spočívá v tom, naučit klienty tradiční řemesla i ušít jim oděv dle jejich přání. „Docházejí ke mně klientky a klienti, kteří chtějí být součástí kreativního procesu. Přinášejí nápad nebo myšlenku a často i staré šaty, které milovali a chtěli by něco podobného.“
A jak to probíhá? „Dáme si dobrou kávu, popovídáme si, abychom se poznali, a potom kreslíme. Připravím kreativní plán, ze kterého si klient vybírá styl a směr. Pak společně vybíráme materiály. Následně vytvořím první prototyp, na kterém je možné spoustu věcí upravit tak, aby byl klient spokojen,“ popisuje designérka.
Už jen hloubka, forma či tvar výstřihu, délka sukně, nohavice, ale i rukávu dokážou úplně změnit celkové vyznění oděvu.
„Měla jsem tu nevěstu, která přišla s vlastním návrhem, jak by šaty měly vypadat. Jejím přáním bylo, aby šaty byly dvojdílné a daly se využít i potom v civilu. Nakupovaly jsme spolu látky a během pěti schůzek jsme došly k výsledku. Když přijela zpět ze svatební cesty, už měla vymyšlený nový projekt a začaly jsme pracovat na dalších šatech,“ říká designérka.
Šití učí i na vlastních kurzech: „Klienti začínají jednoduchým módním doplňkem, pokračují přes sukni a jednoduché šaty až po aranžovaný složitější oděv. Často se také stává, že si ke mně klientka přijde ušít vlastní sukni a pak se chce pustit do složitějšího individuálního projektu.“
Kurzy ruční výroby obuvi pak v Cabinetu vede i vycházející hvězda obuvnictví Oldrich Voyta. Jeho boty na inauguraci svého manžela obula i první dáma Eva Pavlová.
„I její kabelka vznikala pod jeho rukama u nás v Cabinetu,“ říká Ivana Kaňovská.
S Oldrichem Voytou se během dvou měsíců pustí na kurzech do výroby sneakers. „Když vznikají boty, v nichž se má dobře chodit, je tam velké množství konstrukčních nástrah, které musejí být dobře vyřešené. Obuvnictví je velmi náročné a specifické řemeslo. Troufám si ale říci, že Oldrich Voyta je v něm vysoce profesionální.“
Když se někdo rozhodne, že si pod jeho vedením ušije vlastní kožené sneakers na míru, stráví v Cabinetu zhruba dva kreativní víkendy.
„Kurz je koncipován tak, aby to zvládl krok za krokem každý. Vysvětlujeme možnosti jednotlivých materiálových kombinací i komponentů, aby byl výrobek kvalitní i atraktivní. Aby z něj člověk měl radost nejen proto, že si jej vytvořil sám, ale skutečně ho nosil proto, že se mu líbí. Tak to funguje u všech našich kurzů,“ dodává majitelka ateliéru, kde je možné zapsat se například také na kurz výroby klobouků a do budoucna snad i na šperk.
„Do budoucna připravujeme několik spoluprací s velmi zajímavými jmény nejen z oblasti módy, ale třeba i s architekty a dalšími kreativci,“ dodává Ivana Kaňovská.
Ve svém týmu má nyní dámu, která se dlouhá léta věnovala vývoji pánských uniforem a klasickému saku, a vedle světelných kostýmů se chce i Kaňovská ve vlastní tvorbě začít více věnovat dámskému kostýmu:
„Možná to bude znít jako velmi smělé tvrzení, ale myslím si, že krásné dámské kostýmy tu téměř nikdo nedělá. Rozrůstají se pánské salony, které se věnují dobře střiženému pánskému obleku a saku, ale pro dámy tak dobré služby už nemají. Ty, které tu vznikají, jsou často velmi usedlé a průměrné,“ říká designérka.
Na pracovní jednání sama kostým – tedy sako a úzkou sukni – ráda nosí, a to včetně lodiček. „Měli jsme tu věhlasnou tradici krejčovských salonů i výroby rukavic, klobouků a dalších doplňků. To vše ale bylo s minulým režimem vymýceno. Stále je ale vidět, že je tu hlad po řemesle, lidé se chtějí učit. A právě tomu se chci dále věnovat,“ dodává.
A jak tedy vidí Ivana Kaňovská budoucnost odívání? „V posledních letech v textilním inženýrství probíhá obrovská revoluce, která nás v nejbližší dekádě zasáhne podobně, jako dříve proběhl nástup smartphonů,“ míní designérka s poukazem na intenzivní propojování oděvů s moderními technologiemi.
„Určitě se ještě dožijeme toho, že se oděvy stanou inteligentními komunikátory. Šatník se zase zúží, vyčistí a zunifikuje. V brzké budoucnosti budeme mít oděvy, které nebudou vyžadovat téměř žádnou údržbu, co se týče čištění nebo oprav. Věřím, že si lidé začnou odívání opět vážit,“ předpovídá Ivana Kaňovská.
