Jedna z nejvýraznějších českých módních návrhářek Liběna Rochová byla už podruhé hostem festivalu Křišťálový týden v Liberci.
Se svými diplomanty z ateliéru designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM předvedla modely na netradičním místě: v tramvajovém depu libereckého dopravního podniku. Letos jí navíc organizátoři připravili i jedno překvapení. Noc na Ještědu.
Jaké to bylo, přespat v ikonické stavbě v tisícovce metrů nad mořem?
Úžasné. Spalo se mi nádherně. Zrovna byl den po úplňku, takže měsíc šel kolem Ještědu a jasně svítil, a trochu mě tedy budil, ale přesto to bylo krásné. Já tuhle stavbu považuji za světovou a fenomenální, má dcera je architektka, a i moje maminka, ač byla herečka, si vždy ráda kreslila různé domy. Takže ten cit pro krásné stavby je asi dědičný.
Vždy jsem si přála Ještěd při svých cestách do Liberce navštívit a nikdy mi to nevyšlo. Když mi organizátoři nabídli, že bych tu mohla strávit i noc, byla jsem nadšená. Je to splněný sen.
Jak Liberec vnímáte? Je to město, které je vám blízké?
Velmi. Dokonce jsem sem jezdívala na soutěž Mladého módního tvůrce, takže by se dalo říci, že moje kariéra tady začala, když jsem vyhrávala ceny za různé své kolekce. Později jsem jezdila do sklárny do Ajeta, do Lindavy za Petrem Novotným, pak za skláři do Nového Boru, za Davidem Sobotkou. A Liberec mi přirostl k srdci, vracím se tady do svých začátků.
Navíc se tu potkávám s úžasnými lidmi, kteří něco budují, o něco se snaží – třeba o záchranu Ještědu. Vznikl spolek, který se mu snaží vrátit bývalou krásu, třeba původní nábytek, který byl kdysi různě odnášen a rozkraden.
Jsem také ambasadorkou Young Glass Sympozia, kam děti z celé republiky loni poslaly své výtvarné návrhy a pak mělo každé z nich přiřazeného sklářského mistra a vznikly fantastické věci. Všichni to jsou nadšenci, kteří bojují za to, aby české řemeslo nezapadlo.
Vy jste dlouhá léta vedoucí ateliéru na UMPRUM, vidíte u svých studentů, jak se jejich přístup k módě proměňuje?
Ateliér vedu patnáct let, teď v září už končím. A za tu dobu jsem byla svědkem mnoha proměn. Obzvláště v posledních letech, v době technologií a umělé inteligence, které vás nutí jinak uvažovat a přemýšlet. Do toho jsme se museli vypořádat s covidem, válkou na Ukrajině, politickou roztříštěností, konzumním způsobem života. To vše se odráží i v módě a přístupu k ní.
Myslím, že technika je potřebná, jen by nás neměla převálcovat, měla by se používat chytře a vždy bychom měli mít tykadla na to, abychom si uvědomili, že ne úplně vše za nás udělá. Je důležité, abychom nesešli i z té duchovní cesty, uměli pracovat s tím novým, co přichází, ale uvědomovali si také to staré, co nesmíme minout a o čem musíme přemýšlet.
Jak se vám líbí současná móda? To, co vidíte na ulici?
Móda je odraz doby, a každý rok vidíte jiný. Je to neuvěřitelné zrcadlo. Dnes ji charakterizuje určitá rozháranost, uvolněnost, i jistý zmatek. Samozřejmě, že mezi návrháři je řada talentů, které dělají zajímavé věci, ale taky se k nim přidají lidé, kteří nic neumí, nemají koncept.
Já sama mám ráda poblázněné a kreativní věci, ale musí se u nich přemýšlet. Ale to, co vidíme na ulicích, to je to, jak žijeme, jsme vykořenění, ve zmatku, mnozí nejdou tou duchovní cestou a je to vidět na oděvu.
Ve Francii mají extravaganci, v Itálii střídmou eleganci. Co charakterizuje českou módu?
To já nevím. Možná pohorky, ponožky v sandálech? (smích) I když ty jsou teď vlastně zase moderní. Móda patří ke kultivovanosti a kultuře národa, není to povrchní záležitost, je to jedna z disciplín užitého umění, která je adekvátní ostatním, patří třeba ke kultuře bydlení.
Mě na českém národu mrzí, že oděv příliš neřeší, připadá mu zbytečný, setkávám se s tím každý den. Takže česká móda asi neexistuje. Nikdy tady nebyl fenomén módy, jsme malý stát, provinční, nikdy jsme ještě pořádně v našem oboru ve světě nebodovali.
Přesto se určitě přístup Čechů k módě za léta změnil, nebo ne? Minimálně na to poukazuje množství návrhářů a návrhářek, kteří tvoří a jsou schopni se na trhu uživit. I vám se to daří už desítky let…
Nestěžuji si, práce mám dost. Je mnoho lidí, kteří chtějí mít dnes oděv od designéra, jsou schopni se hezky a nápaditě obléci, a ani to nemusí znamenat, že je to drahé. Jen mi přijde, že lidé občas českou módu podceňují a raději sáhnou po kolekci zahraničního návrháře.
Je tu přitom mnoho kreativních lidí a na to, jak jsme malý národ, i obrovský potenciál. To vidím také u nás na UMPRUM, kolik je tam zajímavých talentů. Ale prosadit se v módním průmyslu je velmi těžké. Nicméně i Češi už dokážou ocenit kvalitu a u návrhářů nakupují stále častěji.
