Sice měl premiéru přesně před padesáti lety, doteď se o něm však tradují více či méně neuvěřitelné historky.

Vymítač ďábla nedávno zesnulého režiséra Williama Friedkina, jehož newyorská kancelář sídlila na adrese 666 Fifth Ave, vznikal na údajně „prokletém“ place stíhaném jednou katastrofou za druhou.

Natáčení se prodražovalo a prodlužovalo o více než stovku dnů, interiéry zachvátil požár a herečky Ellen Burstyn i Linda Blair se při dramatických scénách posednutí a vymítání démona Pazuzu zranily.

Takové zkazky studia obyčejně šíří ve chvíli, kdy chtějí na svoji novinku upoutat pozornost, což byl jistě i případ tehdy produkujícího studia Warner Bros. Ne že by se tedy muselo nějak zvlášť snažit.

Podle dobových zpráv už na prvních projekcích lidé utíkali z kin nebo rovnou omdlévali a zvraceli, což ale nijak neumenšovalo obří fronty, které se před biografy štosovaly, ačkoli některá americká i britská města chtěla promítání zakázat. Že chtěla zaříznout uvedení snímku sama katolická církev, je ale prý mýtus – už kvůli tomu, že v jádru jde o film o síle víry.

Ke všem zkazkám, historkám a povídačkám, které se na Vymítače v průběhu let nabalily, se nyní přidává další, podobně šílená, avšak trochu jiným způsobem. Do kin totiž dorazilo pokračování původního filmu s podtitulem Znamení víry.

Aby ho studio Universal mohlo natočit za vcelku úsporný třicetimilionový rozpočet, muselo nejprve získat práva od spoluprodukující společnosti Morgan Creek. A teď to přijde. Za značku Vymítač ďábla zaplatilo před dvěma lety astronomických 400 milionů dolarů, tedy v přepočtu více než devět miliard korun. To je částka, z níž se zatočí hlava klidně o 180 stupňů stejně jako nebohé posedlé Regan.

Jak se to stalo? Studio mělo v té době za sebou úspěšnou premiéru jiného pokračování zavedené značky, totiž Halloweenu, jehož režisér David Gordon Green připravoval i další dvě pokračování, která se měla objevit už souběžně v kinech a na platformě Peacock.

Podobný legacy sequel, tedy film, jenž se známými i novými postavami naváže na milovaný brand, měl být patrně i Vymítač. A studio bylo připravené udělat všechno pro to, aby ho dostalo do svého portfolia.

Producentům z Universalu se sluší přiznat, že ještě před pár lety doba takovým mega dealům přála.

Před pěti roky ostatně například Netflix uzavřel s televizním superproducentem Ryanem Murphym dohodu v hodnotě 300 milionů dolarů spočívající v tom, že pro videotéku bude vytvářet a zaštiťovat nový obsah – podobně jako třeba Shonda Rhimes, tvůrkyně Bridgertonových, již s platformou rovněž pojí mnohasetmilionový kontrakt.

A pak je tady i šokující částka 465 milionů dolarů, již Netflix vysolil za práva na dvě pokračování detektivky Na nože.

Nyní už s takovými čísly kvůli mnoha problémům, jakým celý byznys čelí, nikdo nešermuje, stamiliony vražené do vlastnictví Vymítače ale nedávaly příliš smyslu ani tehdy, kdy se platformy a studia praly o lukrativní intelektuální vlastnictví.

Oproti Halloweenu totiž nejde o značku tak okamžitě rozpoznatelnou díky ikonickému zabijákovi Michaelovi Myersovi i „final girl“ Laurie Strode v podání Jamie Lee Curtis, jejíž návraty může část publika prožívat i velmi emocionálně.

Friedkinův film je sice stále veleben i napodobován, bohužel ale i do té míry, že se na nás valí klidně i několik duchařin za rok. I Friedkin proti tomu za svého života vystupoval, pokračování Vymítače ze 70. let s podtitulem Kacíř ostatně označil jako „největší s*ačku, jakou kdy viděl“. K novému projektu pak ještě před smrtí sdělil, že se ze záhrobí vrátí strašit jeho režiséra, zmíněného Greena.

Z toho by byl možná živější found-footage horor než úplně mrtvé Znamení víry, z něhož opravdu necítíte tísnivý závan hrůzy jako z původního filmu, ale spíš oné chladné hollywoodské matematiky, která na tu nejunavenější vizi ze všech flákne známý název a doufá, že lidé vezmou kina útokem.

Místo jedné posedlé dívky jsou tady sice dvě, vrací se stařičká Ellen Burstyn a vymítačů je tady asi tucet, není to ale ničemu platné, když to nestojí ani na jednom originálním nápadu.

Během sledování si tak vzpomenete na všechny ty jiné, lepší duchařiny, jako třeba nedávné The Dark and the Wicked, v němž z potměšilosti ďábelské entity skutečně zatrnulo, nebo na Čarodějnici Roberta Eggerse, v níž se posedlý kluk těsně před smrtí dostal do mrazivého rauše.

Zpětně ještě víc doceníte filmy Ariho Astera jako Děsivé dědictví, v němž se trauma nezměnilo ve vyšeptalé klišé, možná dokonce zavzpomínáte i na mainstreamového Jamese Wana, jenž ve své sérii V zajetí démonů dokázal hrůzu plíživě natahovat a precizně rytmizovat.

Ze Znamení víry máte naopak dojem, že se při natáčení stalo něco hrozného, protože na sebe některé scény vůbec nenavazují, jako kdyby velel ve střižně každý den někdo jiný s úplně jiným konceptem. Jako kdyby se kalkulovalo, jaké postavy ve výsledném tvaru nechat, jaké vystřihnout, až zbyly jen otřesné motivační kecy o důležitosti víry, pod nimiž ale nejsou žádná opravdová dilemata.

Tenhle plac zkrátka posedla také temná entita, akorát s dolary v očích. Nezdá se však, že tyhle proinvestované stamiliony uvidí v dohledné době nazpátek.